Děda, akvárka a smilné oči

4. srpna 2018 v 18:12 | Helga |  Humoresky
Můj děda už tady nějaký ten rok není, ale čím jsem starší, tím víc cítím, že kus dědy zůstal i ve mně. Máma říkala, že mám jeho smilné oči, jako dítě jsem to moc nechápala, ale postupem času, kdy mi byly odtajněna 13. komnata dědova života, jsem pochopila, co znamenají smilné oči. Děda miloval zvířata, víc, než lidi. Pocházel z chudých poměrů, takže od malička měl jeden velký cíl, vydělat peníze. Největší koníček byly rybičky. Rybičky byly i vedlejší zdroj příjmů. Můj táta neměl vlastně ani dětský pokojíček, spal v obýváku, protože jedna místnost byla obsazena akvárky. Když mě hlídali, trávila jsem v místnosti hodiny po lokty ponořená v akvárku a lovila neonky. To bylo ještě za minulého režimu a domů jim chodili zákazníci pro ryby i pro radu. Děda věděl o rybách všechno, o nemocech, jak se zbavit zakalené vody, která ryba se s kterou snese a tak.

Po revoluci se hned chopil příležitosti a otevřel si obchod - akvaristiku a potřeby pro zvířata, prostě zverimex. Ale pozor, slovo zverimex před ním nikdo nesměl vyslovit, on neměl zverimex! Vymyslel název ZOO-Hobby. Děda byl stavěný pro byznys, nakupoval, prodával, radil a když měl dobrou náladu, v obchodě bavil zákazníky svými sprostými vtipy. Ženské se hihňaly, chlapi couvali. Ale ovšem nikdo nesměl vyslovit slovo zverimex, to skončil humor, děda zbrunátněl, zákazník nezákazník, prostě ho seřval. Když někdo přišel koupit myš pro hada, a myši zrovna došly a chtěl koupit aspoň křečka, v tu ránu byznys skončil a děda jim udělal takové kázání, že takový člověk pak snad naučil radši hada na veganskou stravu, než aby ho krmil křečkem.

V obchodě jsem byla jako v ráji, vymazlovala jsem morčata, křečky, učila mluvit papoušky a když jsem byla na střední, i jsem pomáhala prodávat. Později pořídili na prodej dva šedé papoušky Žako. Vildu a Valdu. Vildu děda vycvičil, tak si ho nechal, Valda byl na prodej. Papoušci nenáviděli babičku a kdykoli jen prošla okolo, hned se činili, aby jí štípli anebo na ní vyházeli pár výtrusů. A nejvíc zlobili tím, že se naučili zvuk zvonku a "Dobrý den", takže babička, která už musela sedět na židli, aby si odpočinula, se musela namáhavě zvednout a jít k pultu, aby zjistila, že v prodejně nikdo není.

Když tak nad tím přemýšlím, dost se divím, že měli vůbec kšefty. Chodila jsem na obchodní akademii a bylo mi jasné, že asi není úplně dobré posílat do hajzlu zákazníky, chtějí-li krmit hada křečkem, nebo dát rybičku do kulatého akvária (stejný scénář jako s křečkem, děda rybu neprodal a ještě je vyhnal z obchodu) Babička to ještě završila tím, že zákazníkům radila koupit si ten levnější obojek, pak vyndala dražší a říká: "Ale ten je hrozně drahý, to bych za to nedala". Ale asi vydělali dost, děda si pořád kupoval nová auta a dokonce jel do Španělska na dovolenou, myslím, že mi tam odtud přivezl malou kabelku. Měla jsem z ní radost, ale vůbec jsem nechápala, proč se na ten dárek máma tak divně tváří. Až v dospělosti jsem se dozvěděla, že ve Španělsku byl se svojí milenkou. Babička o ní věděla, ale asi nechtěla být sama, nikdy se nerozvedli, nevím, v té generaci rozvody nefrčely. Jednou mi říkala, že nikdy nebyla na "hopsání na klíně", takže byla ráda, že se děda vybije jinde.

Táta se vždycky hrozně za dědovy sprosté vtipy styděl, říkal si, že až bude starý, takový nebude. Ale jakmile se rodina sejde, košilaté vtípky z něj padají snad ještě s větší radostí a frekvencí než z dědy, a vždycky si na dědu vzpomeneme. A já ani nečekám na stáří, sprosťárny jsou na denním pořádku, zejména v práci, naštěstí už si kolegyně zvykly a dvojsmyslné vtípky padají dokonce i z nich.

A nemám po dědovi jen jeho smilné oči, ale i lásku ke zvířatům. Sice je nemám radši než lidi, ale posledních osm let se nám zvířena rozrůstá jedna radost. Nejdřív králík, potom kočky a nakonec jsem to dovršila akvárkem. Marně vzpomínám, jaké rady dával děda lidem při zakládání akvária, hledám na internetu, pročítám články. Kéž by věděl, jak moc bych se ho chtěla zeptat a poradit. Děda tady není, ale myslím si, že by měl ze mě velkou radost. Sice nemám milence, ale mám aspoň akvárko.

Dědům a akvárkům zdar

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 padesatka padesatka | E-mail | Web | 4. srpna 2018 v 18:21 | Reagovat

Geny jsou holt svinstvo... :-D
Pořád to říkám, když se dívám na Druhorozeného.

2 Atheira Atheira | Web | 5. srpna 2018 v 9:08 | Reagovat

Ať je takové jednání se zákazníkem dobře nebo ne, kdyby víc prodejců mělo znalosti a kuráž říct věci takhle, hned by se k smrti utrápilo méně ryb. :D
Jako, já bych zvířata prodávat nemohla, myslím, že by stačily chovatelské potřeby, abych někomu zničila den. S prodejem živých zvířat bych asi musela lidi rovnou zabíjet. :D  :D

3 K. K. | E-mail | Web | 5. srpna 2018 v 12:57 | Reagovat

Mám celkem dobrou představivost, tak jsem se u čtení pobavila, děkuji. :)

Těším se, až si taky jednou budu moct pořídit zas nějaký zvířátko.

4 Helga Helga | Web | 5. srpna 2018 v 13:29 | Reagovat

[1]:
to jo no, kdyby to tak šlo přeprogramovat

[2]: :-) tak takhle to měl i děda

[3]: a co ti brání pořízení zvířete?

5 Meduňka Meduňka | Web | 5. srpna 2018 v 16:21 | Reagovat

Zařazuji do výběru na tema-tydne.blog.cz :-)

6 Helga Helga | Web | 5. srpna 2018 v 21:55 | Reagovat

[5]: ó děkuji, jaká pocta!

7 Silwiniel Silwiniel | Web | 8. srpna 2018 v 21:34 | Reagovat

Krásné akvárko! Mít takového dědu muselo být super! Já bohužel nepoznala ani jednoho dědu, první zemřel dávno předtím, než jsem se narodila a druhý brzy potom.

8 K. K. | E-mail | Web | 12. srpna 2018 v 23:16 | Reagovat

[4]: Dokud bydlím u našich, tak si žádný pořídit nemůžu.

9 beallara beallara | Web | 20. srpna 2018 v 21:46 | Reagovat

Že krev není voda jsi potvrdila kouzelným článkem s nádechem nostalgie a musím říct, jeden z tvých nejhezčích :-)

10 Helga Helga | Web | 21. srpna 2018 v 20:55 | Reagovat

[9]: tak to děkuji, to je opravdu velká pochvala a ještě zvlášť od takové spisovatelky! :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama