Vlci samotáři, nebo stádo?

15. prosince 2016 v 22:47 | Helga |  Humoresky
Právě jsem absolvovala školní vánoční jarmark, je to skvělá akce, děti mají vlastní stánky s výrobky, skvělé nápady mimochodem, ručně vyráběný balící papír, různé malé dárečky, žasla jsem nad kreativitou dětí, dokonce jsem samým dojetím dala pětistovku za nějaké charitativní krmítko pro ptactvo, říkali že stojí 350, ale pak mi to chlápci z pečovatelského domu osolili a já neměla v tom předvánočním čase to srdce, jim tu budku hodit na hlavu.

Akce je asi oblíbená, chodbami školy se posouvaly davy rodičů, prarodičů. Bylo tam dusno, řev, lidi, stolečky, zácpa, dusno, někde v koutě hulákaly z malých repráčků laptopu koledy. Potkávám rodiče, které už jsem se za ty dva roky naučila rozeznat a přiřadit k dětem. Jména mi zatím unikají, ale snad to za těch zbývajících sedm let dám. Rodiče na mě hulákají takové ty fráze jak se mám, a že je to tam dneska pěkný, ale hodně lidí atd. Většinou jim v tom hluku stejně nerozumím, tak se na sebe jen tak přiblble usmíváme.


Začínají se mi lehce podlamovat kolena, koledy sílí, děti už popáté přiběhly, naházely mi do kabelky dva svícny, ubrousky a hromadu perníčků. Fasují další dvacku a běží zase na nákupy. Davy houstnou. Koledy zesilují, repráky mi snad před očima rostou, chodba s davem se protahuje, je mi zle, hledám nějaké místo, kde budou aspoň 1. vzduch, 2. ticho, 3. žádní lidé.

Nenápadně se posouvám pod schodiště, tam už na bobku sedí dvě matky, vystrašené pohledy, pšt, beze slov mi naznačují, abych je neprozradila a netváří se, že by mě přijaly do svého tichého spolku pod schodištěm. Hledám dál. Potkávám jednu kolegyni z práce, která má také dítě na této hlučné akci. Má vykulené oči, snaží se také o pár zdvořilostních frází , ale pak ke mě přistoupí a svěří se mi, že hledá nějaké tiché místo, tohle je na ní už moc. Chápu, říkám jí, ať nechodí pod schody, tam už je plno. Hledáme společně dál tiché klidné místo kam se zašít. Jediné co teď chci, je být sama někde na vrcholku hory, kde je jen slyšet hukot větru.


Hukot mě bohužel pohlcuje úplně jiný, vracím se do reality, děti vyhládly a táhnou mě do nejhorší místnosti - místnost s jídlem, tam je řev, smrad, dav a ještě žrádlo. Natlačíme do sebe špenátový štrůdl a já se snažím tvářit hrozně odhodlaně, oznamuju dětem: Nakoupili jsme, najedli jsme se, je čas jít domů. Díkybohu souhlasí. Cestou vidím v zákoutí šatny jednu schoulenou maminku, a v druhém koutě lehce nervózního dědečka.

Odcházíme a já ptám, proč se všichni takhle shlukujeme, když nakonec hledáme každý svůj klidný kout, jsme stádo nebo samotáři?


Potřebujeme být chvíli ve stádu, abychom si dokázali vychutnat samotu? Hledáme vždycky jen opak toho, co máme teď? Co vlastně chceme? A co vlastně nechceme? A chceme to, co nechceme, nebo nechceme to, co ve skutečnosti chceme? A co na to Jan Tleskač?
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Baruschka Baruschka | E-mail | Web | 15. prosince 2016 v 23:44 | Reagovat

Já byla naštěstí poučená z loňska :-)
Já jsem si dnes poslechla zpívání, ale princezničce jsem sdělila, že hned po zpívání svištíme domů, že nemáme prachy na pomeranč napíchaný sladkostmi, zvlášť, když je princeznička stejně nesmí :-)
A, kupodivu, souhlasila :-)

2 Eliss Eliss | Web | 16. prosince 2016 v 6:58 | Reagovat

Vánoční jarmark je fajn, taky ráda kupuju výrobky od dětí

3 Dominika Dominika | Web | 16. prosince 2016 v 7:46 | Reagovat

U nás děláme jen vánoční výstavku, tam tolik lidí nechodí nebo spíš se nehrnou v davech...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama