Mé druhé já je Jéžiš Kristus, ne kecám, fakt není

25. prosince 2015 v 23:09 | Helga |  Humoresky
Zcela náhodně jsme se ocitly se Zorkou v kostele. Nějak na mě dolehly ty Vánoce a přes největší odpor dcery zůstáváme. Je to prý nějaká mše pro děti a nevěřící rodiče. Dávám jim šanci a nostalgicky békám koledy, zatímco Zora střídavě přelézá a podlézá lavice v kostele.

Je to celkem divočina, pár dětí kupodivu sedí, zejména ti jedinci, kteří sedí někde uprostřed lavice a tudíž se nemohou vymanit ze sevření boků rodičů. Ta šťastnější děcka sedí na kraji lavic a mají volný rozlet. Navštěvují se a klidně přechází uličkou. Kazatel si troufne vždycky tak na minutový proslov o Ježíši Kristu, snaží se hoch, to se musí uznat. Přesto to neba ani mě, a to musím říct, že mám po 5 leté mateřské celkem vysoké "trpělivostní" skills (si musím trochu zamachrovat s AJ, prej je to in). Takže slyším "panenka Marie blá blá blá blá do Betléma blá blá blá narodil se blá blá blá.. " Končí minutové kázání, právě včas, navštěvování mezi lavicemi se změnilo v prudkou honičku. Po očku sleduju velmi optimistickou rodinu, každý člen si přinesl malou lucerničku se svíčkou. Začíná to být napínavé.

Přichází série koled. Zoře dochází všechna trpělivost. Tuším, že se to ještě vyvine, chci zůstat, slibuju jí mekáč, když to vydrží. Vím, pokleslé, nevýchovné, ale funguje to. Kazatel je zručný řečník, zapojuje publikum. "A jestlipak víte děti, jak je to dlouho, co se ten Ježíšek narodil?" Zvedne se les malých třepotajících se ručiček. První třepavá ručička, "já myšlím, že padešát let". Kazatel s klidem profesionála zavrtí hlavou, pokračuje k další třepotající se pažičce " a co ty chlapče, jak dlouho?"

"Dvě stě let", kazatel tiše povzdechne, jde dál. Děti navyšují příhozy. Když je částka na 500, kostelem to šumí. Vzrušení a napětí by se dalo krájet. Jsme na tisícovce. Čekám, které děcko si troufne na milion. Příhozy překazil nějaký starší sourozenec a hlásí, že dvatisícepatnáct, a tím končí veškerá zábava.

Zjišťuju, že jsem už dost promrzlá a že rodina s lucerničkami kostel dnes asi nepodpálí, tak se balíme a jdeme do svatyně fast food. Jaký kontrast. Takový jin a jang. Fast food - Kostel. Je potřeba žít duševně a duchovně vyváženě. Ale musím uznat, že v kostele je nádherná akustika, a kdyby tady probíhaly mše ve stylu Gospel, asi bych se na tu víru i dala :-). A to ani neumím zpívat. Jdou na to tady špatně ti pánbíčkáři, pak nemáme být téměř všichni ateisti.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama