23. listopadu 2015 v 22:39 | Helga
|
Hihňáme se a pyšné na ten šlechetný krok, který se právě chystáme udělat, hledáme v nemocnici oddělení hematologicko-transfúzní. "Vidím rohlíky!" volám. "Vidím čaj!" volá moje milá kolegyně Livie. Radujem se a hopsáme, našly jsme to! Každá bereme po rohlíku, čepujeme čaj, usedáme a hodujeme. Nervozitu skrýváme za chichot a vtipné poznámky. Když jsme se dostatečně nadlábly, čekáme a sledujeme ten mumraj. "Asi bychom si měly stoupnout do nějaké z těch front", říkám. "Asi jo" souhlasí Livie. A sedíme dál. "Já asi omdlím" říká Livie, "Já asi taky" uklidňuju jí. Chvíli se domlouváme, která bude kterou podpírat a křísit.
Jdem do toho, vstáváme, fasujeme kalíšky na moč a nějaký formulář. Jdeme souběžně na záchod, čůráme. "Ty vole, pochcala jsem si ruku" hlásím z kabinky. "Ty vole, pochcala jsem formulář" ozývá se na podporu z vedlejší kabinky" Stojíme frontu na odběr. Livie začíná měnit barvu na bílou. Konec srandičkám, konec humoru, s vážnou tváří mi oznamuje "tohle je naposledy, co jsi mě k něčemu takovýmu hecla". Přicházíme na řadu, Livie mění barvu na hráškově zelenou. Na lehátku upadá do lehkého kómatu, odběr se sice zdařil, ale musí pak ještě ležet v sesterně na lehátku. Po půl hodině ji přebírám od sester, držím ji na nohou, mumlá něco nesrozumitelného. Cože? Vzchop se, co je to půl litru krve? Co chceš? Z jejích promodralých a prozelenalých úst se ozve "kafe a cígo", dotáhnu ji ven, barva se začíná vracet k popelavě šedé, máme vyhráno.
Tohle se stalo před 5 měsíci. Pozítří se chystáme zase. Už pár dní si dodáváme odvahu a chichotáme se, hádáme se, která bude kterou podepírat. To dáme, držte nám palce .. nic není "naposledy".