Čekání na smrt

8. října 2017 v 21:16 | Helga |  Humoresky
Všichni na něco čekáme. Čekání je nepříjemné, nebaví nás. Čekáme na otěhotnění, čekáme na porod, čekáme až děcku skončí období vzdoru, čekáme na to, až děcku skončí puberta, pak jsou děti z domu a my čekáme u doktora, v obchodě na kase, čekáme a čekáme.. a ani si neuvědomujeme, že nám tím čekáním protýká život mezi prsty jako písek z pláže z poslední dovolené, pokud tam tedy nebyla oblázková pláž. Já třeba teď čekám na výpověď, možná ji dostanu, možná ji nedostanu. Firma, kde pracuji, bude propouštět, nikdo nevíme koho přesně a ani nevíme, kdy se to přesně bude, někdy v průběhu příštího týdne. Jak řekl jeden kolega: "čekání na smrt je horší než smrt samotná". A je to tak, to čekání je ubíjející a frustrující, už to chceme mít za sebou ať to dopadne tak nebo tak.
Dneska měli pohřeb Jan Tříska, a moje babička. Není to moc veselé téma, ale naše rodina si v morbidním humoru libuje, takže ten pohřeb je i přes četné slzy zvláštní událost plná cynismu a černého humoru. Na pohřbu nás bylo pár, asi osm lidí. Babička poslední léta strávila víceméně vleže v domově důchodců, kde jsme ji všichni navštěvovali.

zdroj:pixabay.com

Jednou babičku přestěhovali na jiný pokoj. Pokoje tam jsou pro dva, takže měla spolubydlící. Přišla jsem na návštěvu s dětmi, děti se nahrnuly k posteli a volají "Ahoj babi!" čímž babičku probudily. To by ani tak nevadilo, na spaní má holka celý den i noc, ale ve mně hrklo, chytla jsem děti za ramínka a přesměrovala k druhé posteli se slovy "Tohle není naše babička děti". Nemám jim to za zlé, ony ty babičky vypadají všechny dost podobně. Babička vlastně už jen přežívala, o zrak přišla, sluch už taky nic moc, jen chuť jí zůstala. Tak jsme jí aspoň vždycky potěšili nějakou dobrotou. No a tahle babička vlastně taky čekala a dočkala se. Dneska tedy proběhla ta událost, jak jsem už psala, poplakali jsme si, rozloučili se a že půjdeme položit květiny dědovi, tetě a prababičce a pradědovi. Šli jsme okolo velké kaple, tam byl velký pohřeb, jeden z místních muzikantů zemřel. Mraky lidí. A to už ve snaze setřást ze sebe tu tíhu smutku začínáme vtipkovat, že si dáme ještě jeden pohřeb, hořce se zasmějeme a jdeme dál.
Humor nás neopouští ani po přejezdu na oběd, sice nám ho kazí konfliktní a protivná servírka, ale nedáme se. Servírka je hnusná úplně na všechny, takový ten "jsem pupek světa" typ. Čekáme na jídlo a nemůžeme si pomoct, ty ubrousky jsou složené jako čepičky pro trpaslíky, to se prostě nedá vydržet. Fotíme s červenými ubrousky na hlavě, aby měla babička radost. Všichni v černém, na smuteční hostině, chechtáme se na celý podnik. Pak nám přinesou naprosto připálené lososy. Protivka samozřejmě oponuje, že jsou lososi naprosto v pořádku a že jsme vlastně debilové, protože nepoznáme sojovku. "Sojovku poznám, tohle je připálená sojovka. My tu máme smuteční hostinu (až se skoro stydím to říkat nahlas vzhledem k tomu, jak se tam smějeme), od začátku jste na nás nepříjemná a ještě se s námi hádáte." Protivka couvá, bo narazila na ještě větší protivku, a už běží pro novou várku lososů a dokonce i v růžově barvě. Mezitím se ale pořád chechtáme, vyprávíme si vtipy, ani si nepřipouštíme, že jsme na smuteční hostině.
Babička měla ráda humor a vtipy, takže si myslím, že jsme její památku uctili, jak nejlépe jsme mohli. Dočkala se a my čekáme dál. Jen si to čekání zpestřit také nějakým pěkným životem, nu což? Čekání zdar!
 

Letgo potprda

3. října 2017 v 22:02 | Helga |  Humoresky
"Co děláš?" Ptá se mě Zdenda, když na něj mířím fotoaparát telefonu. "Ale nic, jenom jsem si nainstalovala Letgo, a prý se s tím dá všechno prodat." Chechtám se. Zdenda se nechechtá, jenom zakroutí hlavou a pokračuje ve sledování televize, zatímco já běhám po domě a hledám, co bych vyfotila, abych aplikaci otestovala. Letgo je aplikace na inzerci, která je založená hlavně na osobním předání, mapuje nejbližší nabídky, stačí popojít či popojet a je nakoupeno nebo prodáno. Věc si prohlédnete, tudíž odpadá nepříjemné překvapení při rozbalování poštovního balíku.


Po týdnu testování bych to shrnula jako zatím nejrychlejší způsob jak prodat nepotřebné věci. S většinou zájemců se domluvím nejpozději do následujícího dne na předání. Občas se objeví prudič přeměřovák. Jestli jste někdy více inzerovali, určitě víte, že to je člověk, kterému napíšete délku kalhot, šířku pasu, a ještě chtějí délku od rozkroku dolů a šířku nohavic a pak napíšou, "hmm to je moc malé, moc velké, široké, úzké, dlouhé, krátké ". Vypracovala jsem si takovou soukromou stitastiku: 9 z 10 přeměřováků si věc nevezmou, proto není nutné na jejich žádosti o přeměření vůbec reagovat.
Zkouším různé strategie. Testovaný prodávaný předmět - tyčový aku vysavač z Lidlu. Je možné dát věc za 2/3 původní ceny a čekat celkem dlouho, jestli se někdo chytne. Pak postupně cenu snižovat, taková holandská aukce, nebo jak se tomu říká odborně. To se mi moc neosvědčilo. Takže přichází na řadu strategie "socka", dát tak desetinu z původní ceny a během hodiny máte 20 zpráv. Když vyloučím přeměřováky a tazače "jak je velký", "jak dlouho vydrží nabitý" "jak vysává" Velký je tak akorát do ruky, nevím jak dlouho vydrží nabitý, páč stojí pořád v nabíjecí stanici a co vám budu povídat, vysává blbě, proto ho prodávám. Takže zbývá asi 15 lidí, které jsem neodradila a snažím se je vyhecovat, aby přihazovali. Aukce se nezdařila, byť Letgo nabízí funkci nabídky, za kolik peněz jste ochotni věc koupit, většina lidí to nechápe a jediná chytrá děvčica, která zvýšila na 300 a nechtěla nic přeměřovat, vysavač vyhrála. Vysavač je v novém domově a určitě tam dělá velkou parádu.

Našla jsem jakéhosi Sandokana v okolí, který prodává zánovní vysílačky Sencor. Tím bych měla jeden, teda vlastně dva dárky od Ježíška vyřešené, a tak mu píšu. Pravda, trochu si pro legraci zaprudím s výdrží baterie, prý vydrží. Už jsme domluveni na předání, ale Sandokan to na poslední chvíli ruší, protože doslova "dneska to nestíhám, zlobí mě krávy". Doprčic, vždyť jsme oba ve větším městě, kde pase proboha krávy? Na asfaltu u Kauflandu? Skoro se spíš přikláním k variantě, že jde o starého obtloustlého Sandokana pracujícího v ženském kolektivu. Tak mu píšu další den "Tak co, dneska krávy nezlobí? Předáme si to dneska? " Přičemž si představuju umaštěného tlusťocha jak sedí v kanceláři mezi těma krávama, co ho furt "zlobí" a nepustí ho ani s vysílačkami do města. Konečně si předáváme vysílačky, je to mladý milý hoch, všechno mi vysvětlí, chvilku si na autobusové zastávce (kde byl náš trefpunkt) voláme vysílačkami, abychom je otestovali. "Tady vorel, tady vorel" snažím se vtipkovat, ale vzhledem k tomu že jsem asi dvakrát starší nežli hoch, tak se na mě tak soucitně usměje a pokračuje k vysvětlování funkcí. A když se loučíme, nedá mi to a optám se na krávy, abych konečně rozklíčovala, jestli mluví o kravách ženských, nebo o kravách zvířatech. Dneska ho zlobily krávy taky, až se z toho musel vysprchovat, protože prý smrděl jako dobytek. Tak furt nevím, ale přikláním se k tomu ženskému kolektivu. Usuzuju podle našeho kolektivu, je nás v práci asi 20 ženských v kanceláři a dobytci jsme slušní, co do zápachu (představte si dvacet různých voňavek průběžně dávkovaných po celý den), to do vyjadřování (nepublikovatelné).

Letgo je odrazem společnosti, takže u většiny inzerce jsou již v nadpisu pravopisné chyby, způsobené jak automatickými korekcemi mobilů, tak negramotností inzerentů. Rozesmály mě "Carlingové lyže" a "Dřiny" asi byla dřina na ty džíny vydělat. Mám tam už vytipovanou jednu paní, co permanentně prodává podprsenky. Asi to má jako byznys. Nadpis: Potprsenka , popis: Potprsenka. Předpokládám, že se paní hodně potí prsa a má univerzální velikost, která padne každému. Když jsme u těch velikostí, fakt skoro půlka inzerátů nemá uvedenou velikost bot, oblečení i potprsenek. Je to marný, je to marný, je to marný. Ještě mě vždycky pobaví slovo "podpadky" protože když může být iPad, odpad, na podpatcích se taky dost padá, tak proč by nemohl být podpadek, no ne?

Když to shrnu, je to celkem zábava prodávat a nakupovat, dá se na tom i vypěstovat závislost a hlavně odpadají večery, kdy člověk nahrává fotky do počítače, smolí inzeráty na bazoš, posílá poštou balíčky. Je to rychlé a efektivní a hlavně seženete bezva potprdy.

Takže tak.

Fanatici všech zemí vyližte si prdel

14. září 2017 v 23:07 | Helga |  Humoresky
O politickém a náboženském fanatismu už toho bylo napsáno hodně. Fanatismus z jakéhokoli oboru má fatální dopad na vývoj lidstva, rozkládá rodiny, vymývá mozky a zabíjí. Zdá se nám, že je nám vzdálený, žijeme si ty svoje spokojené životy, a myslíme si, že se nás to netýká. Mám pro vás novinku, posaďte se, uvolněte se a zhluboka dýchejte. Všichni jsme fanatici. Každý najdeme v koutku svojí duše kousek fanatismu. Že ne? Tak se rozhlédněte. Mluvím teď o marketingovém fanatismu. Jak může být marketing proboha fanatický, ptáte se? Marketing není fanatický, ale dělá všemi svými nástroji fanatiky z nás, hebkých tučných ovcí. Já se na reklamy nekoukám, slyším snad od všech známých. Už dávno to není v televizních či internetových reklamách. Je to v komunitách. Patříte do nějaké komunity? Pak určitě u někoho z komunity vidíte něco pěkného, co by se vám taky hodilo, on k tomu přihodí pár slov chvály a vy už surfujete na internetu a objednáváte jak hebké tučné ovce. Přestanu už blábolit a zmíním nějaké příklady pro lepší představu a hned začnu s vlastní zkušeností:

Babyfanatismus
Začíná to dvěmi čárkami na testu. Pomalu, nenápadně.. vybírá se kočárek, postýlka, dudlíky, někdo to vybírá sám, někdo se sdružuje s ostatními fanatiky v diskuzích. Jak se to narodí a vy se z toho neproberete, točíte se ve spirále "tomusímmítaky" anebo "tobysenámtakyhodilo". Začnete kupovat plastový nesmysly, odrážedla, houpadla, domečky, bazénky, marketéři uchcávají blahem, marketingoví ředitelé si honí ega na rostoucích grafech, peněženka krvácí, děti jsou přehlcené a vy zjistíte že jste..BABYFANATICI. Přiznám se bez trápení, byla jsem babyfanatikem, teprve předevčírem mi to došlo. Už třetí den nejsem babyfanatikem a je mi dobře. Babyfanatikem člověk zůstává až do raného pubertálního věku svých potomků a někdy i déle.

Fanatické lesany
Je to taková podskupina babyfanatiků, která nepořizuje odrážedla, houpadla, a podobný kraviny. Dítěti postačí pár klacíků a polen, v pozdějším věku i sekyrka a je o zábavu postaráno. Lesany k tomu přistupují zdánlivě s rozumem, ale jsou také obětí marketingu. Nekupují kočáry, kupují šátky. Šátkování je skvělá věc, ale často se zvrhává v zamilovanost v látky, barvy, materiály vrcholící závislostí na nakupování různých šátků. Protože google všechno ví, zjistíte, že jeden šátek je pružný, druhý pevný, teplý, chladivý, široký, úzký, dlouhý, krátký. Navšítívíte kurz jak vázat šátek, ideálně se stanete poradkyní pro ostatní lesany a vážete šátky, dáváte si na svůj facebook, instagram a bůhvíkam ještě fotky dítěte v dalším a dalším šátku s hashtagem #mojenovalaska a nemluvíte o svém miminu, ale o tom šátku. Čímžto neodsuzuji nošení dětí v šátku, to je skvělá věc, ale nesmí se z toho dělat nové náboženství.


Sportovní fanatici
Nemluvím o fotbalových fanoušcích, ti už patří k tomu skutečnému fanatismu. Zase ten marketing. Sportovat už nemůžete v teplácích a bavlněném tričku, tedy můžete samozřejmě, ale cítíte se prostě divně, když jdete na túru v džínách a míjíte lidi v krásných multifunkčních outdoorových dýchajících termo- eko- bio- gore- poro -anti- něco oblečkách, slabší jedinci to prostě nevydrží a když uškudlí nějakou tu korunu, už se hrnou do kabinky v hudy sportu. Vyjedete si na kolo v obyčejných legínách a bavlněném triku a cítíte se až nadpozemsky, nebo spíš mimozemsky, protože vás předjíždí skupinka pětiletých dětí v závodnických dresech s vycpanými rozkroky. Odoláváte, držíte se zuby nehty, ale stejně aspoň v tom Lídelu koupíte legíny se sexy vycpávkou mezi nohama a nějaké funkční triko, protože jste prostě podlehli tomu fanatismu. Běhání to je kapitola sama pro sebe, je to skvělá věc, hodně lidí běhá, a to se musí pořizovat měřiče tepu, inteligentní náramky, programy které vám z mobilu postují vaše trasy rovnou do celého světa, protože ani tak nejde o to běhání, ale o to podělit se se svým okolím, že se jako hýbete a že na to máte zbrusu nové legíny a svítivé podkolenky a vychováváte si další fanatické kamarády, kteří radši ani běhat nejdou, poněvadž nemají ty pěkné podkolenky. A to je přesně to, o co těm firmám jde, běhejte a sdílejte že máte nové boty, ať si je co nejvíc ovcí taky koupí. Posilovna, to je takový vstup do dalšího tématu, do "bodyfanatismu"


Bodyfanatismus
Aneb posedlost vlastním tělem. Každý z nás něco na sobě řeší, to je asi v pořádku, ale vocamcaď pocamcaď. Fotit se při každém tréningu v posilovně s vyhrnutým tričkem, fotit svoje tetování, fotit svoje vlasy, fotit svůj zadek, prsa, bicáky, našpulenou hubu ze všech směrů, svoje nehty, novou kosmetiku a nový piercing. Odnoží bodyfanatismu je dietafanatismus. Neříkám že se o sebe lidi nemají starat, to ani náhodou, ale ne tomu podřídit úplně všechno, prostě s mírou, fakt nemusíte vyšilovat a žrát a ještě fotit svoji zdravou svačinku quinou, granolu, chia a to vše polité kokosovým olejem. Ono to co se vypěstuje tady a jsme na to zvyklí je taky dobré, akorát to by marketéři neměli co žrát, že..



Petfanatismus
A do toho se sklouzne stejně snadno jako do ostatních fanatismů. Pořídili jste si zvíře a objevili jste zoohit. A už to jede. Porovnáváte savost kočkolitů, složení granulí, nebo se rozhodnete pro některý z nových trendů a máte plný mrazák syrového masa, protože obilniny z granulí by vám psa nebo kočku ucpaly, kočka by se nafoukla a buď by si hrozivě prdla, nebo by explodovala jako nafukovací balonek. Když pak napíšete na nějakou diskuzi, že jste psovi dali levné granule nebo kočce kravské mléko, pomalu na vás přijdou s loučemi a vidlemi a zvíře násilně odeberou a pošlou k převýchově do náhradní rodiny. Existují šampony pro kočky, i když to je proti přírodě, ale marketing je svině, prostě tu kočku budete každý týden máchat ve vaně jak idioti, i když má od přírody vtisknutou péči o srst. Budete zvířatům cpát prvotřídní granule, když deset tisíc let žrali zbytky od lidí a to později včetně kravského mléka a obilnin. Další level je pak zkoumání u zvěrolékaře, který orgán zvířeti funguje dobře, který hůře, zda je zvíře celiak či alergik a teď mě asi petfanatici zabijou, ale takhle lidi nepečují o sebe ani o své děti. Okolo zvířat je obrovský marketing, od žrádla, přes hračky, pelechy, oblečky až po oblečení páníčků, existují opravdu speciální obleky pro výcvik psů a to je něco pro mě, když nerozdýchám ani cyklodres. Jinak já miluju lidi i zvířata, máme králíka, kocoura a staráme se o ně moc hezky, jen to prostě nehrotíme.



Tákže lidi, všeho s mírou a vocamcaď pocamcaď. A jestli si myslíte, že přesně fanatici nejste a že děláte všechno správně, vítejte ve skupině "Fanatičtí odpůrci fanatiků" . Vedoucí skupiny jsem já a přibírám další fanatiky.

Takže tak

obrázky zdroj: pixabay.com
 


Zázrak v second handu

5. září 2017 v 21:19 | Helga |  Humoresky
Ráno není moc dobré, musím vstávat brzo do práce a jelikož nejsem ranní ptáče, dává mi to pořádně zabrat. S kyselým obličejem se sunu do práce a pomalu se startuju. Odpoledne jdeme do sekáče. Sekáč je zvláštní místo, tedy aspoň ten náš. Do sekáče chodím s Livií. Sekáč je relax, sekáč je dobíječka energie, sekáč je balzám, sekáč je jiný svět. Prohrabujeme se v ramínkách, chce to trochu tréningu, člověk musí umět hledat a lovit, rychle a strategicky projít všechny nejlepší pozice a přitom po očku sledovat nově přidané zboží.

Když mě Livie vzala do sekáče poprvé, musím se přiznat, že mě z hrabání pěkně bolely ruce, strávily jsme tam hodinu a půl a druhý den jsem měla regulérně namožené svaly, nechápu, navrhnu v posilce, aby tam dali ramínka s hadrama do různých výšek a ať v tom lidi aspoň půl hodiny přehrabují.. na co přístroje, nedají vám ty správné hrabavé svaly. V jedné ruce jsem nezkušeně držela hromádku na vyzkoušení a druhou hrabala. Byla jsem sekáčová prvnička, takže jsem nevěděla, že si věci můžu třeba položit na k tomu určený pult a poté hrabat oběma rukama.

zdroj:textilehouse.net


Teď už to máme vychytané, a posunky, které jistě znáte ze zásahů jednotky rychlého nasazení z akčních filmů, naznačíme "ty jdi na pravý kout, já ti jistím záda " plíživým nenápadným krokem se přesuneme do připravených pozic a rozjíždíme akci. Při akci nenápadně stíháme sledovat úlovky ostatních žen a hlásíme si "pěkná halenka na třech hodinách" nebo "sleduj kalhoty na severo severo východě".

Textile house - tak se jmenuje ten náš oblíbený sekáč. Mají tam prodej formou obrácené aukce, všechny hadry postupně po týdnech zlevňují, až zbytek vyhodí a navezou "novou kolekci". Ano, skutečně novou kolekci!! Cháá, když mi to poprvé prodavačka oznámila, že novou kolekci budou mít za 5 týdnů, šla jsem do kolen s hrdelním dušeným smíchem. Samozřejmě se vší úctou k jejich geniálnímu systému. Ještě teď mě ta myšlenka náramně baví: představuju si módní návrháře a týmy hipsterských fiflenek. Všichni tráví své dny a noci navrhováním nových kolekcí do second handů. A je to tady, dorazila nová kolekce vážení přátelé, modelky kráčejí po mole, fotografové se tlačí, aby ty modely měli ve hledáčku jako první. Znalci v prvních řadách tleskají a uznale kývají hlavou. Ve Vogue se následující den objevuje dlouho očekávaný článek "Do Sekáče dorazila nová kolekce" s náležitou fotodokumentací.


Nová kolekce končí v našem sekáči, jooo wow. Mám pocit, že nakupuji v nejdražším butiku, když vidím na dveřích, že právě dorazila nová kolekce. Musím podotknout, že prodavačky tam jsou extrémně milé, vždy s úsměvem, pořád tam pobíhají, rovnají, přináší, odnáší, zdraví nahlas a vřele, hlásí průběžně, že právě začíná šťastná hodinka, nebo že na všechno zboží je 30 % sleva. Tohle člověk v nákupních centrech nezažije. Připadáme si jako hvězdy. A evidentně to tak nepůsobí jenom na nás. Jako bychom se ocitly v nějakém makrosvětě uprostřed města. Ve světě, kde lidi roztají, mají dobrou náladu, usmívají se, broukají si, navazují hovory ačkoliv se vůbec neznají. Je to jiná dimenze. Zavírám oči a poslouchám, většinou tam hraje Frekvence 1 ty jejich odrhovačky, slyším minimálně tři ženské, jak se spokojeně přehrabují v hadříkách a broukají si tu píseň také. Jo broukají si. A víte co? Já si tu hroznou šílenou trapnou odrhovačku broukám taky! Já největší necita a skeptik si broukám a usmívám se. Tančím v uličkách a sbírám, poměřuju, zkouším.

Problém je fronta u kabinek. Nechce se nám čekat, prostě si to tam v rohu začneme zkoušet a hned se k nám přidávají další ženy, ta kooperace! Jedny statné ženy stíní vlastními těly, druhé se oblékají, pak se vystřídáme. Je to neuvěřitelné. V dnešním kyselém světě plném nevraživosti, závisti a věčného nadávání na všechno, jsme si tady v sekáči všichni rovní. A spolupracujeme. A usmíváme se. A povídáme si. A broukáme si. Opravdu, nekecám, zkuste si to. Fakt to funguje!

Takže tak..

Kempování s nafukovací pannou

3. srpna 2017 v 21:31 | Helga |  Humoresky
Nikdy jsme na stanování moc nebyli, ale s nástupem Zory do školy nastalo velké plánování, jak přežít prázdniny. Něco pokryje tábor, něco prarodiče, jedna dovolená klasická s ubytováním, ale pak zbývá ještě zhruba nepokrytý měsíc. Koupili jsme stan a přidali se mezi kempující davy. Většinou střídavě jeden pracuje, druhý kempuje. Právě jsem se vrátila z kempu (Kamencové jezero) a do jiného kempu odjel Zdenda. A to mě nutí zamyslet se nad fenoménem kempování. Co lidi do kempu táhne? Dají se lidi rozdělit do nějakých kempovacích kast? Co je na kempování baví?

Rozdělila bych kempaře do takových podskupin:

1. Dobrodruzi - tak ty v kempu nenajdete, vezmou všechno do ruksaku, jdou na tůru, někde to vybalí, přespí pod širákem nebo pod celtou a jdou zase dál. To se mi hrozně líbí, ale bohužel nemáme na dobrodružství koule, takže končíme v kempu s ostatními podskupinami. Vlastně ani nevím, jestli se tomu říká kempování, ale tak pro úplnost.

2. Zoufalí rodiče - co se snaží zaplnit prázdniny, ve stanu jen přespí a jezdí po výletech. To jsme právě my.. Poznáte je podle špuntů v uších, nemají ani vařič, nemají židle, nemají stoly.

3. Macatej povaleč - tak těch je v kempu asi 80%. Ráno vstane, rovnou si vezme plavky (mám dokonce podezření, že v plavkách už i spí) uvaří si instantní kafe, sedne si do rybářské židličky a sedí. Jde si pro pivo. Prdne si, krkne si a je na to hrdý. Pak uvaří instantní polévku a sedí. Jde si pro pivo. Uvaří k večeři instantní nudle a jde si pro pivo. A sedí. Prdne si, krkne si a nehne ani brvou. Jde si pro další pivo. Jde si pro další pivo. Jde spát. Ve stanu prdí taky, protože si přece nevyvalí bok. Macatej povaleč má průměrně dvě macaté děti, které si průběžně chodí pro malinovku, protože po brambůrkách a hranolkách je žízeň, to ví každej.


4. Typ #Přestěhujusemceloudomácnost - těch je méně, ale stojí to za to. Většinou v kempu tráví týdny i měsíce, mají před stanem na férovku velká plastová lehátka, nafukovací gauče, jídelní stoly pro deset lidí, porcelánové nádobí a dokonce jedny fajnšmekry jsem načapala v umývárce, jak myjí skleničky - skutečně skleněné skleničky(!!) na bílé víno. Samozřejmostí je natažený kabel s elektřinou, televize, rádio. Této skupině vévodí opravdoví vůdci všech "přestěhujusemceloudomácnost", ti mají stan obalený žárovkami z vánočního stromečku, okolí stanu mají vyzdobené nafukovacími balónky, nafukovacími pannami, soškami. Mnozí si založí z nudy i malý záhonek okolo stanu a v noci se před stanem psychedelicky otáčí barevná diskokoule. Jedny jsem s jejich souhlasem vyfotila a hodlám vás jimi obšťastnit. Vyhodnotila jsem je v kempu jako jednoznačné vítěze této kategorie a tímto jim blahopřeji. Porcelánová doga prostě neměla konkurenci a všimněte nafukovací panny v pozadí.


5. Zamilované páry - mají podobný styl jako macatý povaleč, ale nejsou macatí a neprdí a nekrkají, protože se samozřejmě snaží o nějakou tu romantiku. Měla jsem velké štěstí, jeden německý zamilovaný pár si postavil svojí klícku lásky asi dva metry od našeho stanu. Zamilované páry mají jedno společné. Myslí si, že stan je zvukotěsný. Jestli toto čte nějaký zamilovaný pár, který se chystá do kempu, tak bych vás ráda upozornila, že stan zvukotěsný není. Dokonce mám pocit, že ještě zvuk zesiluje a usměrňuje. Já jsem teda ocenila, že jsem si celkem procvičila po nocích němčinu a trochu mě to i rajcovalo poslouchat tu divočinu. Pochlubím se o pár frází, když byste si třeba nabrnkli Němce nebo Němku, tak ať víte, co v těch intimních chvílích vrkat:
Ich komme.. kommst du auch?
Ich komme
Oh ja.
Oh ja.
Oooh ja.
Ich hab dich lieb.
Ich hab dich so so lieb.
Ich liebe dich auch.

6. Puberťáci - to je taková rychlá záležitost, přijedou, vožerou se, běhají tam nazí nebo v nějakých kostýmech, po dvou dnech jim dojdou prachy z brigády nebo od maminky a jedou domů. Člověk to se špuntama v uších v noci tak nějak vydrží, protože ví, že to brzy skončí a když vše dobře dopadne, ani nemáte poblitý stan.


No a to je asi vše, jestli víte o nějaké další skupince, pište, třeba jsem některou vynechala. A ve které skupině jste vy, hm?

Oh ja.
Ich hab dich lieb.
Deine Helga





Krutá pravda o badmintonu

19. července 2017 v 22:21 | Helga |  Humoresky
Obě děti máme zázrakem udané u prarodičů a skoro až panikaříme, co všechno musíme stihnout. Takže včera to byla thajská masáž a večeře a při večeři jsme se domluvili, že následující den půjdeme zkusit badminton. Naposledy jsme hráli před deseti lety takhle squash a Zdenda pak skončil v nemocnici s ledvinovou kolikou, otřesy mu uvolnily ledvinový kámen.

pixabay.com

Těšíme se, jak se na našem zdraví projeví tento zdánlivě nevinný sport. Skoro takový andělský nadpozemský něžný sport, představujeme si sami sebe, jak plachtíme s lehkostí baletek národního divadla něco jako labutí jezero, kolem nás létají ty opeřené nádherné míčky a my se blaženě usmíváme směřujíce k nebeským zítřkům.

Co si budeme nalhávat, realita byla trochu jiná a pokud se stejně jako my někdo chystáte provozovat tento ušlechtilý sport, zde je pár pravidel nebo postřehů, která by vás mohla uchránit před nepříjemným překvapením.

Zjištění č. 1. Badminton je sport - ano, opravdu, pořádají se v něm i mistrovství. Není to jenom to plácání na pláži, u rybníka, za barákem. Je to fakt sportovní disciplína, věřte mi, právě jsme si to pustili na youtube a co je na youtube, to musí být pravda

Zjištění č. 2 Míček - je to divný, má to brka, rozhodně to není kulatý a fakt se tomu říká míček.. divná záležitost, celou hodinu jsem tomu říkala košíček, ale je to vážně míček. Našla jsem to na google a když je to na google, tak to musí být pravda.

Zjištění č. 3 Míček neskáče - jmenuje se to míček, ale můžete s tím švihnou t o zem jak chcete a zaboha se neodrazí. Což znamená celkem nepříjemnou věc, že musíte doběhnout, ano, opravdu "DOBĚHNOUT" a trefit se do něj ještě než dopadne na zem. Zapomeňte na squash a tenis, chvilku to trvá, než si na to člověk zvykne.

Zjištění č. 4 Trefa: V pohodičce doběhnete a máte míček pěkně před sebou, v klídku se napřáhnete, naplánujete do které části hřiště to soupeřovi nasolíte a švih do prázdna. Trefit se do tý chlupatý mrchy je dost náročný a první půl hodinu z nás stříkal doslova pot z toho, jak jsme se pro míček každé dvě vteřiny shýbali na zem.

Zjištění č. 5 Potíte se. Ano skutečně, nejdřív se potíte z toho sbírání a když druhou půlhodinu už dokážete míček trefit, potíte se z toho lítání. Squash utřel nudli a šel domů. Tenis pláče tiše v rohu. Badminton je smějící se bestie.


Zjištění č. 6 Raketa má okraje. Ona to není celkem žádná novinka, ale 99% ran na začátku v podstatě hrajete jen těmi okraji. Co to znamená v praxi? Míček se skoro neodrazí a buď zahrajete totálně geniální sviňárnu soupeřovi těsně za síť, anebo - a to spíš, míček popoletí tak metr a padne mrtvý na zem. Trefit se doprostřed rakety je kumšt a možná se to někdy naučíme. Když se trefíte doprostřed rakety, ozve se takové nádherné "pink", zvlášť v začátcích, kdy je "pinků" ještě málo, vás každý "pink" dovede k téměř orgastickému zážitku vítězství a radosti z tohoto sportu.


Badminton posledních pár let zažívá úspěšný comeback, squashová centra jsou předělávána na badmintonová, je to zábavné, je to in, pokud začínáte jako my, přeji mnoho krásných "pinků". Celkem nás to chytlo a přemýšlíme od kolika let se tak můžou děti nechat samotné na hodinu doma, aniž by došlo k přírodní katastrofě.

Sportu zdar!

Nem tudom

11. července 2017 v 22:34 | Helga |  Humoresky
Komunistické dovolenkové destinace táhnou. Loni jsme se chtěli podívat na Rujánu, hodně jsme o ní slyšeli, zejména z učebnic němčiny, ze kterých jsem se sice učila už po převratu, ale vyšly ještě před ním. Rujána nevyšla, všechna ubytování byla plná. Někdy to ještě zkusíme, ale letos jsme se vrhli na další oblíbenou destinaci našich rodičů, k Balatonu.

Cestou samozřejmě ani jedno z mládeže nezamhouří oko a nudí se. Tablety jim kupovat nebudeme, ať se kochají přírodou. Zabaví se počítáním přejetých živočichů a dloubáním se v nose. Kvítkův nos ale dloubání neustál a půlku cesty krvácí. Pak řve že se mu chce sát. "Na kojení jsi už dost velký", říkám mu, brečí a kroutí se. Na logopedii je teprve u L, když prý se pořádně naučí L, R mu naskočí skoro samo, ujišťovala nás paní logopedka. Takže mi celkem rychle dochází, že mu ještě nenaskočilo R a stavíme na odpočívadle. Jsme už v Maďarsku. Na odpočívadle mají piknik uprchlíci. Ne to není piknik, to byl asi porod. Jedna uprchlice nese malé fialové miminko k omytí na těch hnusných smradlavých záchodcích. To miminko buď něco hroznýho chytne, nebo bude mít nadosmrti skvělou imunitu. Nic mezitím. Kvítek se "vysal" a můžeme pokračovat.



Jsme u Balatonu, vypadá to tam moc pěkně, jeden by řekl, že je u moře. A hurá k vodě. Půjčujeme šlapadlo. Zdenda stojí ve vodě a hlídá děti klouzající se do vody (šlapadlo má klouzačku) a mně nadává ať držím kurz. "Doprdele jak se drží kurz na šlapadle na Balatonu? Tak si pojď šlapat sám", řvu na něj. Vyměníme si ještě pár urážek v té vypjaté situaci na tom klidném Balatonu. Neumím si přestavit, co bychom dělali třeba na hausbótu, nebo nedejbože na jachtě. Z hádání nás přeruší hlasité skřípání. Je to zvuk, jako když se holým tělem sklouznete po suché klouzačce. Na vedlejším šlapadle je německá rodina, která právě prožívá něco podobného jako my, hádají se. Jsem si téměř jistá, že taky o držení kurzu, o čem jiném se dá na šlapadle hádat, že. Německý otec chtěl ukončit hádku sebevraždou a vrhnul se na dětskou klouzačku po břiše do mělkého Balatonu. Zasekl se někde uprostřed a jeho žena ho střídavě tlačí a tahá zpátky. Každopádně jejich rodinu to zase stmelilo krásně dohromady. Jdu se taky smočit, tedy radši ne po klouzačce. Když lezu zpátky na šlapadlo, jednou nohou se zaseknu nahoře a druhá mi visí bezvládně dolů. Sakra kde jsou vidět ty hodiny v posilovně, na józe a na plavání, když se nevytáhnu ani na šlapadlo? Zjišťuju hroznou věc, asi jsem se zasekla. Ne asi, ale určitě. Zdenda se chechtá a má blbý poznámky o záchraně velryb, vyjmenovává všechny druhy včetně vorvaňů, běluh, plejtváků, keporkaků a kosatek a náramně se baví. Pak má proslov o tom, že mám být ráda, že není v okolí nikdo z Greenpeace. Myslím, že jsem předčila německého tatínka. Visím tam, nadávám, Zdenda se řehtá a nikdo se netváří, že by mi pomohl. Nakonec se slituje a vyvrhne mě na palubu. Prý udělal něco šlechetného pro místní přírodu. Vzteky sedám za pedály a šlapu zpátky na břeh. Děti a Zdenda vlajou ve vodě za šlapadlem.



Co maďarská gastronomie? Skvělá. Langošům neholduju, ale ochutnala jsem jejich lečo, ryby, rybí polévku Halaszlé . U těch ryb bych se pozastavila. Polévka Halászlé je něco jako gulášovka, ale místo masa je tam kus kapra nebo něčeho podobného. Znáte ten vopruz kdy vožužláváte vánočního kapra a plivete kosti a kůstky? Tak Halázlé je vyšší level. Nevybíráte totiž kosti jenom z toho masa, ale i z polévky, což tento pokrm staví na pomyslnou příčku nejvoserovatějšího jídla. Těsně za ním je smažená bělice, kterou místní restaurace také s oblibou nabízí a vypadá moc lákavě, nicméně si vynásobte kosti v kaprovi tak 100x a máte počet kostí v bělici. Takže když to shrnu, tak to lečo v rámci mého zdravého jídelníčku jistota, kter jsem se držela po celý pobyt. Zdenda ten okusil i méně zdravé části maďarské kuchyně a moc si to pochvaloval. I když segedín se třeba dost odlišoval od našeho, je to vlastně spíš zelí v troše omáčky. U nás je poměr surovin přesně naopak.



Kvůli velkým vedrům jsme bohužel nevychutnali všechny možnosti vyžití, muzea, hrady a že je tam toho požehnaně. Zalézali jsme jen do vody a do jeskyní. Když to shrnu, je to ideální dovolená pro rodiny. Spousta míst na koupání když jsou vedra. Při horším počasí památky a termály, ukázky řemesel, levandulové farmy. Není tam draho a lidi jsou tam fakt milí. Určitě se tam někdy ještě vrátíme.




Helga hubne II.

10. června 2017 v 21:31 | Helga |  Humoresky
Dostala jsem jídelníček, zajásala jsem, jídla lehká na přípravu a všechno celkem "normální". Žádný "bez mouky" nebo "bez mlíka" nebo "bez všeho", prostě od všeho je tam něco, i když asi tak 1/2 množství, než jsem byla zvyklá. Nebudu se rozepisovat, jak jsem nevěděla, co je Quinoa a Tilápie, ale spíš shrnu svoje dojmy z prvních dnů nového jídelníčku:

Den 1. Jsem plná energie, cítím se báječně, ta nová strava mě nabíjí... hovno! Tak tahle otřepaná fráze, která vypadne snad z každé hubnoucí osoby je mystifikace a lež. Je mi zle, hladina cukru mi klesla do záporných hodnot, bolí mě hlava, poslala jsem asi už tři lidi v práci do hajzlu. Jdu spát v osm hodin, protože nemám sílu žít. Převaluju se v posteli, nemám sílu ani usnout.

Den 2. Odpočítávám hodiny, minuty, sekundy do dalšího jídla. Kolegové si tajně po mailech rozeslali šifru: 6,9,12,15 - to jsou hodiny, kdy jsem po jídle, tudíž se mnou můžou řešit svoje požadavky, aniž bych je poslala do hajzlu. Přestávám se dívat na TV, protože buď u nás běží pořady o vaření, nebo reklamy na jídlo a to nedávám. Jdu spát v půl deváté, abych zahnala myšlenky na ledničku.

Den 3. V práci se slaví. Máme koláčky a medovník. Klávesnice je nasáklá mými slinami, vidím dvojmo a stahovacím páskem jsem se přivázala k noze stolu, mám pěnu u huby, vrčím a občas i štěknu, když jde někdo kolem.


Den 4. Vařím si rizoto z 25 g rýže- pro představu to je asi 1 polévková lžíce, vodu osolím vlastními slzami nad tím plýtváním energií. Zase pozitivní je, že toto množství mě nutí k jisté hospodárnosti. Každé jednotlivé vysypané zrníčko seberu ze země, z linky, ze dřezu, jakmile bych přišla o 10 zrníček rýže, sníží se mi o čtvrtku můj dnešní oběd. Sběrem ze země si jídlo obohatím ještě i o pár kočičích chlupů, sice to není žádné terno, ale taky zasytí. Samozřejmě porce je doplněna masem a zeleninou, na konci je z toho včetně chlupů celkem slušná porce.

Den 5. V práci se zase slaví, na stole jsou chlebíčky. Snažím se od nich duševně oprostit, medituju u stolu. Hledám vnitřní sílu, hledám vnější sílu, provádím dechová cvičení. Odolala jsem koláčkům, odolám i chlebíčkům.

Den 6. Vařím Quinou, dětem tvrdím, že je to něco jako kus-kus. Zora si to prohlíží a konstatuje, že to vypadá jak ty špunty z ucha z náušnicové dírky, to co vypadne, když si mění náušnice. Tím mi to tedy trochu znechutila, ale mám takový hlad, že bych sežrala i ty špunty z uší.


Den 7. Už jsem si na malé porce celkem zvykla a mám asi o 1cm menší břicho a to mě mírně žene kupředu, ještě takových tisíc týdnů a je to. Dokonce jsem už trochu i nakazila Zdendu. Štrachal ve špajzu, a slyším jak hudruje, že ve všem je skrytý cukr. No a pak si šel opéct klobásu, tam prý žádný cukr není..

Tak a já pokračuju dalších 1000 týdnů, připravená ty ušní špunty jíst do smrti smrťoucí. To by bylo, abych to svoje tělo nezdolala!


Hubnutí zdar!

Cirque du Soleil

22. května 2017 v 23:17 | Helga |  Humoresky
Byla to rychlá nákupní spontánní akce, kolem Vánoc jsme viděli reklamu, že tu bude Cirque du Soleil, koukli jsme se Zdendou na sebe, ani jsme si nemuseli nic říkat a už jsem objednávala lístky. Nejdřív jsem omdlela nad cenou lístků (2500,- za kus), ale tohle prostě musíme vidět i za cenu že pojedeme v létě "jen" k Balatónu.

zdroj:cirquedesoleil.com

Show Varekai byla uvedena v kanadském Montrealu v roce 2002, od té doby se odehrálo na 4000 představení, které vidělo více než 6 milionů diváků. Od roku 2013 opustilo Varekai Velké šapitó a putuje po sportovních arénách po celém světě. Název představení pochází z romského jazyka a znamená "kdekoli". (zdroj: www.ceskatelevize.cz)

Děti jsme nechali doma, by to zmetci neocenili, furt by měli žízeň, čůrat, žízeň, čůrat, hlad.. kakat.. Jednou je tam třeba vezmeme, až si na to vydělají. No a po téměř půl roce nastal den D, máma přebírá děti a my jedeme do Prahy. Ptám se už popáté Zdendy, jestli má lístky. Pokaždé je má, ale pro jistotu. Po lehkých komplikacích při parkování, toxikováni výfukovými plyny z garáží, se ocitáme v O2 aréně právě včas.

přísné kontroly u vstupu

Jaksi jsme podcenili výběr míst, sedíme na přistavěných židlích, u kterých pořadatelé nečekali, že by na nich mohli sedět dva tlustí lidé vedle sebe. Tímto děkuji návštěvníkům po naší pravici a levici za to, že se uskromnili a pevně se přitiskli na své partnery. Děkujeme také té paní, co seděla na konci řady už jen na půlce židle. Téměř jsem nedýchala a půlkou zadku jsem seděla na Zdendovi, i tak jsem se nemohla vyhnout celkem těsnému kontaktu s pánem vedle mě. Tomu to zřejmě vadilo, ale nemohl nic dělat, kdyby se posunul ještě o centimetr, paní na konci řady už by neudržela balanc a spadla by na zem.

plná 02 aréna

Už to začíná, začíná to jsem nadšená, nevím jestli se mám smát, nebo brečet radostí. Po pódiu se začínají rojit postavy a postavičky v neuvěřitelných kostýmech. Kam dřív koukat? Přemety, různě po sobě všichni lezou, skáčou, plazí se. Někteří aktéři přicházejí i kolem nás, pán na začátku řady se vždycky lekne, když okolo něj proběhne lidská ještěrka a díky těsnému kontaktu celé řady jeho leknutí prožijeme svorně všichni.

zdroj:netfinemagazine.com


Je to nádhera, vlhne mi oko dojetím nad sílou okamžiku. Celý zážitek umocňuje živá hudba a zpěv, obojí jako z jiného světa. Celé vystoupení prolíná tenká pavučinka děje, která spojuje jednotlivá artistická vystoupení. Z nebe sestoupí něco jako anděl, nebo je to vlastně Icarus, ostatní mu hned čórnou křídla a on se tam tak chudák plácá celým představením úplně bez křídel. Občas se tam objeví komický výstup kouzelníka a jeho blbé asistentky, která všechna jeho kouzla kazí. Třeba pánovi vedle mě se tohle vůbec nelíbilo, necítila jsem ani náznak potřesu jeho těla při smíchu, zatímco já jsem se zmítala v křečích, stříkaly mi slzy a padala jsem ze židle smíchy, on seděl a nehnul brvou. Zřejmě intelektuál.

Abych to vzala z pohledu ženy, tak akrobatky jako dobrý, čínský tým artistů jako dobrý, vrcholem byli dva chlápci v černých koženkových bodýčkách, nebo nevím jak to nazvat. O kterých jsem si první dvě minuty myslela, že jsou to ženy. Až teprve když prosvištěli s nohama v rozštěpu nad mou hlavou, zjistila jsem, že jsou to muži a hned představení dostalo nový rozměr. Ti byli z celého představení asi nejlepší.

cirquedusoleil.com

Skutečným vrcholem byla tedy závěrečná scéna s velkými houpačkami a výskoky z nich kamsi do plachet, u toho se člověku tajil dech, hlavně jsem teda pořád nemohla z hlavy dostat myšlenku, že musím dávat pozor, aby ta houpačka nebouchla někoho do hlavy, už takový zlozvyk z hodin strávených na dětských hřištích. Přistihla jsem se dvakrát, jak vyskakuju a chci zakřičet "pozor na tu houpačku"...

zdroj: naplesillustrated.com


Zajímavou součástí je i vystoupení hendikepovaných tanečníků, fenomenální tanec s berlemi sebou nese jasnou zprávu a to je "Nikdy to nevzdávej!".

zdroj: commdiginews.com

Shrnutí, ty prachy za to fakt stály. V létě u Balatónu budu vzpomínat na chlápky v černých bodýčkách a na dětském hřišti se mi při pohledu na houpačku zakalí zrak vzpomínkami na Varekai. Je to zážitek, který člověk absolvuje třeba jen jednou za život a jestli se tady Cirque ještě objeví, fakt doporučuji, stojí za návštěvu.

Helga hubne

15. května 2017 v 21:25 | Helga |  Humoresky
Vietnamec to všechno rozhýbal. Můj vietnamec gynekolog mne zdravě nasral: "Jšte obéžní, ploto máte výkyvy nálad. Máte dvě možnošti, buď zhubnout, nebo blát holmony a antideplesiva". A protože holmony a antideplesiva do sebe cpát nehodlám, hned druhý den hledám na internetu výživového poradce v mém městě, který 1) nenabízí nějaké hnusné koktejly 2) neúčtuje si za jídelníček majlant 3)google ho najde na prvních pěti pozicích, dál se totiž nedívám. Zadařilo se, jsem objednaná.




Od té doby se loučím s nápoji a pokrmy, které navždy budu muset eliminovat ze svého života, za víkend vypiju pět piv, sním jeden zrající sýr, jeden pytlík brambůrků a jeden pytlík nachos. Loučím se s pizzou, loučím se s hamburgerem, i když ho vlastně ani nemám ráda, ale dám si ho už jen z principu. Nasmažím bramboráky, které dělám asi podruhé v životě, se kterými se taky hezky rozloučím. Děti se na mě dívají divně, ale pak se jim hra zalíbí a loučí se s nimi též. Nestíhám se rozloučit s vínem, ale s tím jsem se loučila v podstatě nepřetržitě posledních deset let téměř každý den. Loučím se bílým rohlíkem, i když ho vlastně taky skoro nejím, ale už jen tak z principu. Jsem rozloučená, připravená, začíná nová éra života.


Dnes vyrážím k poradci. Jsem tam o něco dřív, chvilku se tam jen tak procházím a dělám, že vůbec nemířím do toho domku s velkou cedulí na plotě "Výživový poradce - poradenství pro obézní tlusťochy, co se nedokážou kontrolovat, jsou hnusný, mastný a líný". Ba ne, to tam samozřejmě není, ale jako by to tam bylo. Projdu kolem domku tam, pak zase sem, pak zase tam, dělám, že se kochám zahrádkami, sem tam k nějakému keříku přivoním, prostě taková děsně nenápadná romantická procházka. Když míjím dům potřetí, slyším "Dobrý den!" Kouknu za sebe, kouknu před sebe, nikde nikdo, asi bych si fakt měla zobnout nějaké to antidepresivum, už slyším hlasy. "Dobrý den! Vy jdete asi ke mně?" Ozve se nade mnou v okně. "Jak jste to proboha poznal?" Tvářím se totiž celou dobu hrozně hubeně, ale asi to nezabralo.




Uplynuly dvě hodiny, jsem zvážená, změřená, pan poradce vypadá, že radí rád a přihazuje půl hodinu rad navrch. Mám samozřejmě všeho moc, tuku v pravé ruce, tuku v levé ruce, v nohou, v trupu, venku, vevnitř. Dokonce se rozhlížím, jestli nějaký tuk náhodou nelevituje i okolo mne anebo neodkapává pod židli. Mám tolik tuku, že by si s ním děti v průměrné africké vesnici mohly smažit řízky 4 roky, pokud by tedy nějaké řízky sehnaly. Mám tolik tuku, že by v izolovaných částech Tibetu pokryl spotřebu Jačího másla průměrné tibetské rodiny na deset let. Jediná pozitivní zpráva je, že mám nadlimitně hodně svalů. Prý kdybych se nehýbala, tak jak se hýbu, tak bych byla dávno mrtvá. Ne to samozřejmě neřekl, ale že prý bych tam nevyzařovala to co vyzařuju. Nevím co jsem vyzařovala, nebo ne, jedno je jisté, k večeři si dám ještě poslední pivo a matesy. Od zítřka píšu jídelníček, ten už si nechci zasviňit prasárnami.


Držte mi palce!


Hubnutí zdar!

Další články


Kam dál