Bílý sex

7. února 2017 v 21:14 | Helga |  Humoresky
Koupila jsem sýr. Parmezán. Vůbec mi nepřišlo divný, že by 800 g blok stál 60 Kč. Doma Zdenda otevírá ledničku, aby provedl každodenní rituál uctění svaté lednice (o rituálu více na konci článku), a povídá, že jsem hrozná frajerka. Jeho kompliment mě děsně potěšil a trochu se i červenám. "Jsi frajerka, že kupuješ sejra za pětikilo!"

Pak mám asi pětiminutový výpadek paměti. Když se probírám z mdlob, uvědomuju si, že ta cena byla za sto gramů, což by u Parmigiano Reggiano asi i odpovídalo. "Ale.. ale.. ale.. mělo to oranžovou cedulku, to znamená, že je to hrozně levný a že to musím okamžitě vsunout do košíku! " Bráním se, supím, nadávám na Lidl, na marketingové oddělení Lidlu, na prodejní oddělení Lidlu, i na ty chudáky na kase, nenávidím tu hnusnou oranžovou cedulku, ale ve skutečnosti jsem naštvaná sama na sebe, jaký jsem debil.

pixabay.com



Od té doby se stává sýr Zdendovou měrnou jednotkou. Hledali jsme například na netu, kolik stojí nějaká bankovní služba. Mně se zdálo 1500Kč za rok moc, Zdenda mne něžně pohladil po vlasech a říká mi, že to jsou jenom tři sýry, to zvládnem.
Další den něco hrozně páchne v ledničce. Zdenda koupil francouzský plísňový sýr za "pouhou" stovku, něžně mě hladí po vlasech a říká "Vidíš, jde koupit i levnější sýr". A nezapomene podotknout, že ho celý velký nákup stál stejně jako moje tři sýry. Dneska byli se Zorou u kadeřnice, ještě se ani nevyzuje a už na mně volá, že ta kadeřnice pro dospělého a dítě stojí míň, než můj sýr.

Už týden večeříme špagety s parmezánem. 200 g je už spotřebovaných, tak ještě 3 týdny a můžeme tuhle sýrovou kapitolu uzavřít. Zdenda ji tedy neuzavře asi nikdy.


A k tomu ledničkovému rituálu. Každý večer se jako muslimové modlící se k Mekce modlíme kdekoli v domě směrem k ledničce. Poklekneme, klaníme se, děkujeme za ty dary. Poté ji posvátně otvíráme a nahlížíme, co v ní je nebo spíš není. No a pak se nažereme. Říkáme tomu bílý sex. Znáte bílý sex? Lednička, mrazák, mikrovlnka, sporák..
 

Moje velká řecká tlustá oslava

2. února 2017 v 21:38 | Helga |  Humoresky
Už podruhé jsme absolvovali jednu dětskou řeckou oslavu narozenin. Řekové to mají prostě jinak, je to taková naše svatba středního formátu, 30 dospělých a zhruba stejně dětí. Pronajatá italská restaurace. Řev jako kráva. Fakt sorry za ten výraz, ale to se nedá prostě popsat, to sem musí zažít. Letos se oproti loňsku účastní i řecká babička a prababička. Usmívám se na prababičku a okamžitě se mi vybaví ten známý film o řecké tlusté svatbě. Babička má typické černé šaty a je typicky svérázná.

V restauraci se mísí další minimálně tři národnosti návštěvníků, jsou to kolegové z práce otce oslavence a jejich děti, pak různí známí. Je to velká divočina, děti hrají mezi stoly střídavě vybíjenou, na honěnou a na schovku. Číšníci jsou tipuji Italové, nebo něco podobného, s klasickými gesty děti vyhánějí (ale jen když se nedíváme) před námi se na ně usmívají a hladí je tou rukou, ve které zrovna nemají deset talířů.

Postupně na stole přibývá jídlo, řecká klasika, tzatziki, gyros.. Po očku sleduju prababičku, která těká přísným řeckým okem po všech pokrmech, kontroluje konzistenci tzatziků, převaluje na jazyku a čekám kdy z ní vypadnou řeči o buketu a tak. Tzatziki prošly kontrolou kvality, tváří se spokojeně. Oblíbila si celkem Kvítka, protože sedí vedle ní, dolévá mu limču a nutí ho hrát si s balónky. Kvítkovi se moc do balónků nechce, ale její přísné řecké obočí udělá mikroskopický pohyb a on poslušně plní veškeré její přání, i když jí vlastně nerozumí. Nechápu, mně třeba rozumí a nic neplní. Snažím se okoukat ten trik s přísným obočím.

Konverzuji s babičkou, no konverzuji, přeřvávám ten řev a hudbu. Babička umí trochu anglicky. Vyprávím jí o tom, jak se nám líbilo na Rhodosu a Lefkadě, a jak je Řecko pro mě fakt nej místo na dovolenou (a to fakt nepodlézám a nekecám, žádná jiná země je ještě nepřebila a ani nepřebije). Probereme situaci s uprchlíkama a už se nese dort.

Následuje zpěv "Happy birthday" nejdřív anglicky, pak česky, řecky a ruská menšina spustí i po jejich a je to komplet. Po deseti minutách lekce divného multilinguálního zpěvu se servíruje dort. Prababička nervózně mlátí vidličkou do fondánu a křičí něco řecky, dort kontrolou kvality neprošel.

Přichází čas na ohňostroj. Děti už se houfují na dvoře před restaurací, bouchají první petardy. Slyším ale hrozné kňučení, v koutu dvora se krčí pes, který se právě posral strachy. Nikdo si ho nevšímá, což mě hrozně překvapuje, to kňučení je srdcervoucí, zastavuju odpalovače a omlouvám se přibíhající majitelce, že si psa nikdo nevšiml. Rychle odvádí psa a odpaluje se dál. A karma je silná věc. Jedna petrada je vadná a neletí do nebe, nýbrž zakrouží nad dětmi a napálí to do blízkého domku. Teď jsme se všichni taky posrali. Jižní národnosti se rychle oklepali a odpalují dál, nás pár středoevropanů si odvoláváme děti a couváme do bezpečné vzdálenosti, s jednou maminkou se vzájemně přistihneme jak mumláme, kdy už tohle skončí. Děti samozřejmě nadšené, těm je to jedno, kdyby jim rachejtle ustřelila hlavu, budou se z toho radovat.

Oslava je u konce, hosté odjíždějí, ještě koutkem oka pohlédnu na černou skvrnu od rachejtle na blízkém domku a druhou černou skvrnu prababičku, která nese ještě Kvítkovi k autu pár balónků, které on sice nechce, ale s úsměvem si je bere. Tak zase za rok. Tedy pokud hostitelé nenajdou tenhle článek a nehodí si ho do překladače. Ale jinak je to moc hezká oslava, na kterou celý rok vzpomínáme. To už asi nezachráním.

Krav Maga

19. ledna 2017 v 21:01 | Helga |  Humoresky
Klepou se mi ruce, levá ruka už je téměř bezvládná, pravá se neřízeně cuká. Jmenovalo se to SEMINÁŘ (!!!) Za poslední léta cokoli co se jmenovalo seminář, byla činnost duševní, nikoli fyzická. Ano, čekala jsem že sem tam někoho bouchnu, sem tam se někomu budu bránit, ale tohle mě fakt překvapilo. Překvapilo mě to natolik, že se o to musím podělit se svým okolím:

Přicházím na vrátnici mého zaměstnavatele, kde má být údajně něco jako tělocvična. Drzý vrátný si neodpustí řeči jako jestli mám věci na převlečení, že mě čekají dvě hodiny pekla, já říkám "cha cha na mě leze rýmička, se nehodlám sedřít, budu spíš nasávat teorii". Ptá se, jestli vím, kde je posilovna. Fakt nevím, cedím vztekle mezi zuby, jestli snad vypadám, že chodím do posilovny. Prý vypadám. Zdravě mě to naštvalo, nu což, říkám si, možná se to hodí být naštvaná na SEMINÁŘI Krav Maga.

Vcházím do tělocvičny, potetovaní tři chlapi v černých hadrech, vypadají jako dost velcí magoři. A jedeme, nejdřív rozcvička, a už nemůžu ... stále čekám kdy začne SEMINÁŘ.


A abych to shrnula, v následujících dvou hodinách střídavě umírám a jsem mrtvá. Střídavě je do mě bušeno a buším já. Cvičíme jak vydloubnout protivníkovi oči (hrozím se a říkám už asi po stopadesáté "ježišimarjá"). Nacvičujeme jak nakopat do citlivých míst (ježišimarjá), citlivá místa sice nemám,ale můj sparing partner si to taky potřebuje nacvičit. Cítím na stehnu vznikající modřinu. Bolí to jak blázen i přes tu matraci s úchytkami.

Přemýšlím, že se nenápadně vypařím s výmluvou na počínající nemoc, v tu chvíli na nás řve trenér: Protivníka nezajímá že už nemůžete, že jste se špatně vyspali, že vás něco bolí. Jde vám kurva o život, makejte, každý deset kliků, desetkrát se zatočit dokola a bušit. Dívá se na mě a řve "dááámskýý kliky neexistujou!!!" Dělám pánský kliky, to jest v mém podání prkno a jemné pohyby v loktech cca o 1 cm.

S každým dalším nácvikem už se uchechtávám se slovy, výborně, tam ještě modřiny nemám. Přestávám vnímat co říkají, už vím, jak se cítí boxeři v ringu, když jsou právě na kameře ve zpomaleném záběru padající na zem kapající pot a sliny. Že já KRAVa nešla na jógu. Prohlížím si už jen to jejich tetování. Jeden má na lýtku Ninju, druhý má na ruce hodně pěkné umělecké dílo, je to vytetovaný obličej vousatého muže (asi tattoo selfíčko, majitel je také takhle vousatý). No nebudu to tady už dál rozepisovat, bohužel studií tetování jsem promeškala co máme dělat a poté dostala nafackováno. Pár dní si asi ani nevyčistím zuby, o fénování ani nemluvě. Rýmička se mi stala chronickou, zpestřuji klid v kanceláři tuberáckým kašlem.. Ale což "nepřítele nezajímá, že vám je špatně!!!"

Příště jdu na jógu.
 


Charlie Chaplin Škodovka

10. ledna 2017 v 22:34 | Helga |  Humoresky
A je to tady, jedeme vybírat náhradníka za zesnulou kočku. Sepsali jsme podle internetových stránek útulku jména koček, která podle popisu vyhovují do domácnosti, kde je lehce rušno. Naše požadavky se týkají zejména psychiky kočky, musí to být odolný jedinec.

V autě školím děti, co budou a hlavně nebudou dělat v útulku, vyhrožuju jim, že to je zkouška, jakmile se paní z útulku nebudeme zamlouvat, odneseme si leda tak gumovou myš. Kvítkovi se pomyšlení na gumovou myš líbí, ale o trochu víc si přeje tu kočku, tak se snaží.

Vítá nás třínohá kočka ještě venku, děti se na ní vrhnou, kupodivu se s nimi mazlí, byť jí prý o nohu připravily právě děti, které na ní uvázaly provázek. Po očku koukám, jestli v dohledu není žádný provázek a doufám, že moje děti nebudou mít žádné hloupé nápady.

V útulku je kolem osmdesáti koček, celkem rychle jsme pochopili, že my si nevybíráme kočku, ale odevzdaně čekáme, která kočka si vybere nás, vyplní s paní papíry a bude si nás moci odnést v přepravkách domů. Některým, zejména těm starším, jsme vysloveně nesympatičtí, ti se ani neobtěžují se na nás podívat. Mladší koťata se na nás nadšeně vrhají ze všech stran.

Povídáme si s paní, je to řehole takový útulek. Mezitím se děti postupně ptají, jak se jmenuje všech osmdesát koček. Samozřejmě si to nikdo z nás nezapamatuje, takže se ptají další hodinu průběžně stále dokola. Všímám si, že se mi o nohy stále otírá a je neodbytný jakýsi malý Hitler s knírkem. Prý se jmenuje Forest, ale všichni mu říkáme Adolf. Jede s námi. Dostaneme školení, jak doléčit uši a jaké všechny nemoci existují. "To je snad lepší nevědět", říkám paní a koutkem oka sleduju Zoru, která zrovna pusinkuje kotě a Kvítka jak prozkoumává technologii závěsu dvířek kočičího záchodu.



V autě usuzujeme, že Adolf není moc korektní jméno, volíme jméno Charlie Chaplin. Kvítek řve, že je to holčičí jméno a chce, aby se jmenoval Škodovka. Protože nám zbývá ještě hodina cesty a Charlieho chceme ušetřit řevu hned v počátku jeho adopce, schvalujeme společně jméno Charlie Chaplin Škodovka a všichni jsou spokojení.

Hned druhý den běžím do obchodu pro kočičí záchod - ten zavřený typ, v domnění, že se vyčůral na gauč, protože chudáček nepoznal, že to šedé nízké, kam jsme ho už desetkrát postavili, je záchod. Vybírám totéž stelivo a tentýž záchod, na který je asi zvyklý z útulku. Hezky mu to tady všechno naaranžujeme a on si očichá oba záchody a jde na ten nízký samozřejmě. Později opět velmi rychle chápeme, že chcaní na gauč je vyjádření nelibosti.. podruhé přidřepává, když vytahuju žehlící prkno. Tak jsem dožehlila, říkám radostně Zdendovi, když budu žehlit, budeme mít pochcaný gauč, to opravdu chceš? Takže ode dneška nežehlím, kocour na gauč už chcát nechodí a všichni jsme šťastní.

Bydlíme u něj 4. den a rychle si nás ochočil. Napsal e-mail do útulku, že se má dobře, projel co je nového na facebooku a teď kouká na televizi a líně přežvykuje uchošťour. Jakmile mu dám tento článek k autorizaci, vyjde na blogu.


Kočkám zdar.


Proč si nikdy chlapi a ženské nerozumí při popisu osoby

5. ledna 2017 v 21:45 | Helga |  Humoresky
Když se mě Zdenda zeptá, jak vypadá maminka od jednoho Kvítkova kamaráda, že ji ve školce snad nikdy neviděl, ať popisuju jak chci, neví... A v čem je problém? Každý lidi vidíme úplně jinak.

Sledujte:


Já: Má hnědé vlasy
Z: Tak hnědý vlasy tam má snad každá

Já: Ani tlustá, ani hubená
Z: Nevím

Já: Má světlou pleť, asi dřív trpěla na akné, má trochu jizvičky.
Z: Ježiš já nevím jakou která matka ve školce má pleť

Já: Má výrazné obočí, buď si ho denně maluje, nebo ho má vytetované
Z: Furt nevím

Já: Ježiš já už nevím, nosí hnědou kabelku
Z: Kabelky jsou mi ukradený.

Já: Myslím, že má hnědé oči
Z: Ty tvoje popisy.. kdo kouká ženským na oči?

Já: Tak jak ti jí mám ještě popsat? Nosí černou bundu a vlasy stažené do culíku.
Z: Furt nevím

Já : Jo a má dost namalovaný rty.
Z: Ne, tam nikdo takový není.

Já: Má modrýho Passata a asi trojky prsa
Z: Už vím!


Takže tak...

Visí to na stěně

2. ledna 2017 v 22:03 | Helga |  Humoresky
Ležíme tak s Kvítem večer v postýlce, dávám mu hádanky jako leze leze po železe.. to nedal a pravda, nevidím v této hádance taky ani za mák logiky. Tak trochu ubírám a přicházím s Holzmannovskou hádankou (ať má kvalitní základ k humoru hned v mládí)

Tak mi řekni, co to je
visí to na stěně
.
.

a slyšíš to? (tajemně to protahuji)

.
.

tiká to (že z toho vylítne kukačka vynechávám, abych zbytečně neodváděla pozornost k lesnictví)




Kvítek nadšeně zvolá:

Bomba!



Mějte bomba den!

A pamatujte, někdy věci nejsou takové, jak se zdají býti, obzvlášť v dnešní době..

O Silvestru, kočkách a lidech

1. ledna 2017 v 17:27 | Helga |  Humoresky
Loni o Silvestra k nám dorazila zatoulaná kočka. Když ji Zdenda osvobodil ze zdi, odkud se nemohla dostat, a nesl ji domů, trochu jsem se vyděsila, že sem z lesa doběhl rys. Byla obrovská a měla štětinky na uších. Jediné, co se z ledničky dalo použít jako žrádlo pro kočku, byl uzený losos, musela se u nás cítit neskutečně dobře. Nemajíce základních znalostí v péči o kočku jsme jí nalili i mléko. Ona zase za odměnu chodila srát do vany (po mléku to bylo výživné), byť jsme jí vytvořili provizorní wc z králičí podestýlky a lavoru. Rychle jsme se sžili.


Zdálo se, že to bude krásný a dojemný vstup do nového roku. Protože ale vypadala trochu vznešeně a asi někomu patřila, svědomí nám nedovolilo si jí nechat, aniž bychom se nepokusili najít majitele. Rozvěsila jsem letáčky, Zdenda dal fotku na FB. Říkali jsme si, jestli se do 14 dnů nikdo neozve, bude naše. Po pár dnech se ozvala majitelka a já to skoro obrečela.. no skoro.. úplně obrečela. Za ty 4 dny jsme si na ní tak zvykli, že jsme okamžitě začali shánět "náhradní" kočku. Náhradnice se našla, byť už nebyla taková milá jak ta silvestrovská, společnost nám dělala necelý rok. Psala jsem o ní v článku Kočka je pipina.

Přišel další Silvestr. Zora ráno hlásí "Pipina jen leží a spí a je studená". Odvezli jsme ji na veterinu. Veterinář jen zkonstatoval, že je to infekce a prý má špatné ledviny a už s tím nic nenadělá, dostala poslední injekci. Oznámili jsme to dětem. Kvítek řval, já jsem řvala, Zora kroutila hlavou, že prý se na to nemůže koukat, jak řveme, že je umírání přece normální a patří k životu. Pak mě průběžně celý den kontrolovala "Mami, ty zase brečíš?" ptala se mě skoro až otráveně, a já jsem se vždycky vymluvila na cibuli, smítko v oku, rýmu.. atd. Kvítek ještě chvílemi hledá kočku, než si to uvědomí.. "Kde je kočka? .. a jo já jsem žapomněl, je mutvá".




Dneska celý den sháním další náhradnici. Máme domluvené návštěvy dvou útulků příští týden, tak třeba si nás vybere už nějaká, která s námi zůstane déle. Tedy jestli budeme posouzeni jako vhodní osvojitelé, jeden útulek se mnou dělal předběžnou prověrku už po telefonu, nevím, jestli jsem uspěla. Paní se vyptávala, kde kočka bude, co jí budeme dávat žrát, a jestli s námi bude spát v posteli, kolik bude mít hraček a jaký používáme kočkolit. Vyděšeně jsem paní ujišťovala, že se u nás kočka bude mít jako v nebi, že je neustále někdo doma. Mám trochu strach, že když jim řeknu, že kočka s námi nebude spát v posteli, tak nám ji ani nedají. Ale chápu na druhou stranu, že nechtějí dát kočku jen tak leckomu a mají můj obdiv co se týká zapálení pro péči o tolik zvířat, která musí být náročná jak fyzicky, tak finančně.

A také musím ocenit originalitu některých útulků při volbě jmen: Tak třeba kočky nalezené ve sběrném dvoře se jmenují Hliník a Sutinka, kočka odchycená v asijské tržnici se jménem "Bun bo nam bo". Hospozínský útulek má zase kočky pojmenované v IT tematice: Google, Jobs, Dell, LG, Sharp, Sony, Fuji a Mac.


Silvestr je u nás poslední dva roky ve znamení ztrát a nálezů, a já přeji Vám všem do roku 2017, abyste našli všichni také "náhradu" za to, co jste kdy ztratili. Prázdná místa v životě i srdci je potřeba zaplnit.


Vaše


Helga

Monínec

29. prosince 2016 v 23:15 | Helga |  Humoresky
Kdysi jsem byla vášnivou lyžařkou, sňatkem s nelyžařem se ze mě stal také nelyžař, ale letos končím s lenošením, "děti by se měly naučit lyžovat" říkám Zdendovi, je mu to celkem jedno. Ujímám se velení. Vyprala jsem dětské zimní oblečení, aby nám na tom bílém sněhu haranti nedělali ostudu. Vyrážíme na Monínec. Děti se už v autě nemůžou dočkat, usuzuji podle toho, že se mlátí víc, než obvykle.

Jsme na místě, k mému překvapení je tam i trocha sněhu. Děti jásají, Zora volá "hurá sníh" a válí radostně sudy v břečce směsice bláta, vody a sněhu. Stojíme frontu na půjčení lyží. Stojíme frontu na hranolky. V časech čekání vyháníme děti z bláta a z louží. Chvilku je učíme lyžovat. Já se snažím hodit Kvítkovi lyže do pluhu a ozve se trhavý zvuk. Praskly mi kalhoty.. aj karamba.

Kvítek odjíždí kamsi a padá. Řve, že si zlomil kost. Pak řve dalších dvacet minut a nutí mě, abych ho nazývala chudinkou. Ostatní rodiče se mi tajně smějí. Tvářím se jako starostlivá matka a snažím se mu koleno masírovat, Kvítek řve ještě víc, ať ho nemasíruju a ať mu řeknu, že je chudinka. "Jsi chudinka".


A přichází ta chvíle, je na nás řada v Brumíkově školičce. Děti fasují oranžové vestičky s obrázkem Brumíka. Zora prohlašuje, že ta vesta je cituji "megatrapná". Oba už jsou notně protivní tlačí je přeskáče. A já už předem lituji instruktory, kteří je vyfasují. Zora dostává mladíka, je celkem veselý, laškuje s ní, a ona se hihňá. Kvítek fasuje slečnu, ta tolik vtipná sice není, ale Kvítek se ihned zastane funkce průvodce po sjezdovce a mluví a mluví, slečna jenom kouká a když se Kvítek nadechuje k další větě, snaží se mu rychle předat nějaké instrukce.

Samozřejmě kouzlo "cizích lidí" funguje perfektně, do té doby ukňourané protivné děti se stávají nadšenými malými lyžaři a my jen zamačkáváme slzu, částečně nad tím historickým okamžikem, částečně nad tím, že slunce zapadlo a mráz kurňa štípe a částečně nad cenou instruktorů. Později ale uznáváme, že služba, kterou nám hodinovou lekcí prokázali, je nevyčíslitelná.

Využívám volné hodiny a běžím aspoň na polívku.. no běžím, jdu malými krůčky jako gejša v křeči, aby nebyla vidět díra na zadku. V restauraci potkávám kolegyni z práce, jaká náhoda, tvářím se mile a zcela normálně, jako člověk, který vůbec nemá prasklé kalhoty až do půl zadku. Myslím, že to nepoznala.

Vracím se na sjezdovku, děti nadšené, Zora se stále hihňá a záměrně se nechává chytat instruktorem, jako že "nestihla zabrzdit", Kvítek mele pantem, slečna instruktorka se na nás pak divně dívá, radši ani nechci vědět, co jí všechno vyzradil.

Co je nejdůležitější, baví je to a já doufám, že se to rychle naučí, aby se mnou mohli křižovat sjezdovky v příštích letech.



Hnusnej stromek

21. prosince 2016 v 22:43 | Helga |  Humoresky
Dívám se na ten náš přeplácaný blikající, barevně absolutně nesladěný vánoční stromeček a vzpomínám na léta, kdy jsem se odstěhovala od rodičů a měla svůj první vánoční stromek v novém bytě.

Vánoce 2004

Vhodný stromek jsem sháněla minimálně dva dny po celém městě. Nesměl být ani velký, ani malý, nesměl mít holá místa a nesměl být křivý. Týden jsem přemýšlela, do jaké barvy ho naladím, jaké koupím ozdoby, žárovky samozřejmě bílé vkusné, žádné barevné blikající srágory. Zdobení už trvá třetí hodinu, k červeným zvonečkům jsem zvolila slaměné ozdoby, slaměné řetězy, dokonce jsem sehnala i hvězdu ze slámy na vrcholek. Při zdobení dodržuji rozestup mezi ozdobami 10 cm. Dvě stejné ozdoby v žádném případě nesmí viset vedle sebe. Pak ještě týden ozdoby různě přemisťuji a stále nejsem spokojená. Zdenda - tehdy už můj přítel se distancuje a začíná velmi rychle chápat, že do toho mi kecat nemůže, chce-li dožít bramborového salátu.




Vánoce 2010

Vhodný stromek sháním už jenom jeden den, obvykle v třetím prodejním místě stromků nacházím ten pravý. Když ho přinesu domů, zjistím, že je zkroucený. Každý rok si říkám, že tentokrát už nakoupím jinou barvu ozdob, stejně nic nekoupím, končím u slámy jako poprvé. Protože do domácnosti přibylo děcko, usuzuji, že to bude veselejší s barevnými žárovkami a štrachám ve starých krabicích barevná světla. Stále dodržuji rozestup mezi ozdobami atd. Ale jen do té doby, než mladá stromek třikrát pokácí, pak už na to kašlu. Oceňuji svoji prozíravost, sláma se pádem stromku nerozbíjí. Zdenda se stále distancuje a z dálky se velmi dobře baví.

Vánoce 2014

Stromek beru jakýkoli, hlavně rychle, nakupuji pouze v prodejních místech daleko od silnic, s bytelným plotem. Proč s plotem? No abych zpomalila únik dětí z prodejního místa a stihla mezitím čapnout první stromek který je nejblíž k východu. Minimálně jedno dítě už umí celkem mluvit, takže sděluje pánům od stromků důležité informace o našem soukromém životě, že maminka nemá peníze a že "ty vole" se nemá říkat, zatímco druhé děcko běhá mezi stromky a raduje se, že je v lese. Stromek je nejen zkroucený, ale větve má jen z jedné strany. Doma pak předávám dětem krabice s ozdobami a nechávám je zdobit. Poté pár ozdob ještě přehodím, odlehčím větvím ohýbajícím se pod tíhou dvaceti ozdob. Zdenda tajně věší také pár ozdob, abych to neviděla.

Vánoce 2016

Na stromek jsem zapomněla, zachraňují mě naši, to je poprvé co jsem stromek nekupovala já. Zdobí děti, kupujeme více barevných světel, děti věší na stromek všechny svoje výrobky z uplynulých let včetně pár petshopáků a transformeráků. Ohnuté větve nechávám být, i dvacet ozdob na jedné větvi má své kouzlo. Stromek bliká, září všemi barvami. Už vůbec nepřemýšlím do jaké barvy ho naladím. Je naladěný do všech barev.

A je mi to vlastně jedno. Celou dobu se honím za načančaným dokonalým stromečkem, za dokonalými Vánoci. Nakonec ten nevkusný přeplácaný má v sobě duši, příběh a dětskou radost... Kecám, prostě jsem už unavená nad řešením hovadin, taková hezká obhajoba hnusného vánočního stromku. Takže tak.

Kde vládnou ženy

19. prosince 2016 v 21:58 | Helga |  Humoresky
Dnes kdesi v knihkupectví:

"Máte knížku .. jak s to jmenuje, něco o vládnutí žen?"

"Ano, asi vím co myslíte, Jaruš, jak se jmenuje ta nová knížka? Vládnutí žen?"

Jaruš: "Počkej Danuš, podívám se..." hledá v počítači .. " mám to, Kde ženy vládnou?!"

Za regálem se ozve mužský hlas:

"Všude!"



Takže tak..

Další články


Kam dál