Žako umírá

Včera v 21:41 | Helga |  Humoresky
Vítejte u dalšího dílu povídání o kolegyni Samantě, je to ta Samanta, která je v ketóze a nesnáší sacharidy, jak jste si měli možnost přečíst ve článku Sacharyyd. Zjistila jsem, že Samanta je snadným terčem vtipů a šikany a plánuji o ní napsat celou sérii článků. Samanta má papouška Žaka. Je to její velký koníček ten papoušek. Je to tak velký koníček, že má dokonce dva papoušky. Ještěže nevlastní koně, to bych pak musela označit její pěstování koní za jejího velkého papouška. Haha, hrozně vtipný. Papoušci jsou velmi šikovní a s láskou opečovávaní. Samanta se jim snaží simulovat původní prostředí, odkud papoušci pochází, vybudovala si džungli v domácnosti. Nikdy jsem u ní nebyla, ale z vyprávění vím, že se jim po nábytku pnou liány, v místnosti mají několik kmenů dotažených z lesa a ze stropu visí orchideje. Oběd musí jíst na gauči, protože na jídelním stole mají malou Amazonii. Myslím, že brzy u nich doma vznikne malá botanická zahrada se zoologickou vsuvkou v podobě papoušků. Návštěvy budou nuceny zakoupit si u vchodu vstupenku a misku s nakrájeným ovocem. Předpokládám, že vstupenky bude prodávat jeden papoušek a druhý bude provádět po bytě s odborným výkladem. Protože ale doma papoušci postrádají sluneční svit a odpovídající UV záření, musela Samanta pořídit kšíry a závaží na papoušky, aby je mohla venčit a vystavovat všemožnému záření. Nevěřili byste, jak je těžké sehnat na internetu závaží na papoušky a také byste nevěřili, co dokáže google nabídnout, zadáte-li "závaží na ptáka" do vyhledávače. Proběhlo první venčení, nebyla jsem u toho, ale představuju si to jako pouštění draka, nahoře plápolá papoušek na šňůře, dole plápolá páníček. Musí to být švanda.

pixabay.com

Švanda to přestává být, pokud drak při venčení prostydne. Žako prostydnul. Žako začal chrčet. Samanta googlila, krom nachlazení na ní vyběhly mykózy, rakoviny a jiná smrtelná onemocnění. Samanta panikaří a už jede do Prahy doktorovi. V přepravce chroptějícího Žaka. V metru poutají s papouškem nevítanou pozornost. Spiklenecky po nich pomrkává důchodkyně naproti:

"Vezete holuba?" ptá se babička
Samanta uraženě: "Ne, to je papoušek."
Babička se nenechá odbýt: "Papoušci jsou přece krásní, barevní, tohle je holub pani, toho já poznám, ten kdo vám ho prodával, vás pěkně nachytal pani, kdepak papoušek, holub to je.
Samanta jí nevrle vysvětlí, že ví, co veze a že to rozhodně holub není. To nasere, papoušek za desítky tisíc a vypadá jak holub.

V čekárně zvěrolékaře po třech hodinách čekání, přichází Žako konečně na řadu. Chrčení sice nepředvede, ale v rámci sebeobrany vyvíjí takový zvuk, že se všechny pražské sanitky můžou jít zahrabat. Po pěti minutách jim zvěrolékařka oznámí, že papoušek je zcela zdráv, vytrhne jim z ruky 600 Kč a vystrčí je ze dveří, v tom řevu by pracoval leda tak vůl.

A diagnóza? Holoubek je zdráv a velmi šikovný, poněvadž se naučil napodobovat vypouštění myčky, nejdřív chrčí, pak třikrát zapípá.

Chrrrrr píp píp píp

Takže tak

Helga
 

Sacharyyd

4. června 2018 v 22:23 | Helga |  Humoresky
Kolegyně Samanta je v ketóze. Ne, není to žádná nemoc, je to jen stav mysli a těla. Těla, které přijímá minimum sacharidů, čímž je přinuceno spotřebovávat vlastní tuky. Lékaři zavrhovaná, širokou veřejností vítaná metoda rychlého hubnutí. Stav mysli, který opovrhuje cukrem, sacharidy a čímkoli, co by se jako sacharid mohlo tvářit. Samanta se vyhýbá cukru. Neznalí kolegové, kteří tu a tam dovezou nějakou sušenku ze služebních cest a Samantě nedejbože keksík nabídnou, uslyší její temný hlas "sacharyyyd" (záměrně píši tvrdé y, aby ta intonace vynikla). Samanta nenávidí sacharidy, jednou jsem jí přistihla, jak zkoumá lahev s čistou vodou. Nikdy to nepřiznala, ale já vím moc dobře, že tam hledala "sacharyyyd". Ketóza funguje tak skvěle, že se občas nenápadně snažím přiblížit k Samantě, aby mě ta její ketóza užrala také něco z mé tukové tkáně. Samantě tuk už pomalu dochází, věřím, že její tělo bude brzy brát i od nás ostatních zoufalých kolegyň. Samanta již hodně zhubla. I já jsem prodělala značný úbytek váhy, ale jelikož moje startovací hmotnost byla o pár úrovní výš, můžu nyní přijímat dary od kolegyně Samanty v podobě jejího již nepadnoucího oblečení.
Dnes jsem dostala první balíček oblečení a mám radost. Oblečení mi padne jako ulité. Pravda, trochu mě štve, že Samanty startovací velikost před hubnutím odpovídá mé nynější velikosti po zhubnutí, ale co, jsem stále na cestě a doufám, že dojdu do cíle ještě letos (když se k Samantě budu častěji přibližovat). Samantě jsem výměnou za oblečení nabídla, že jí zakoupím nějaké vysokoproteinové a nízkosacharidové dobroty. Bránila se, ale viděla jsem, jak se její proteinové JÁ tetelí blahem. Přišla jsem domů a zkouším si pestrou halenku a nakrucuji se před zrcadlem. Kvítek, který zbystří nezvykle barevnou kombinaci se rozzáří a volá:
"Mami, ty vypadáš jak z pohádky!"
A já se dmu pýchou, očekávám že budu princezna, nebo dokonce královna a už se těším, visím mu na jeho roztomilých rtíkách, kterou éterickou bytost vysloví, možná víla bych taky mohla být!
Ó, jak já jsem ráda, že mám takového pozorného syna, všimne si nové halenky a ještě ze mě udělá princeznu, ten dětský čistý pohled, ty jiskřičky v očičkách…
"Mami ty vypadáš jak ta paní, jak se jmenovala .. eee"
Napovídám "Princezna?.. Králov..?"
"Už vím, už vím" křičí nadšeně Kvítek.
"Vypadáš jako stařenka!"
Takže tak.
Vaše stařenka Helga
Selfie ještě nemám moc vychytané

Čtení pro lemply

26. května 2018 v 22:21 | Helga |  Humoresky
Je to pro spoustu lidí dost nepochopitelné, knihomolové, vy tento článek ani nečtěte. Ale já nečtu. Jsem čtecí debil. Když by byla soutěž v počtu přečtených knížek, i šimpanz by nade mnou zvítězil. Četla jsem jako dítě, četla jsem v pubertě a dokonce i později. S prvním děckem se čtení omezilo na výchovné brožury a s druhým jsem úbytkem mozkových buněk četla už jen nápisy na dveřích Táhni, Tlač, SEM, TAM, abych si nevyrazila už i tak zkažený chrup. Knížka mi ležela u postele i rok, protože jakmile se dotknu hlavou polštáře, upadám do kómatu. Ale chtěla bych číst, strašně moc bych chtěla. S narůstající samostatností potomků se ke čtení pomalu vracím a hledám způsoby, jak číst rychle, často a efektivně. Ale jak se k tomu znovu dostat? Provedla jsem několik pokusů, které můžou sloužit jako návod pro ostatní čtecí lemply, jako jsem já.

Pokus číslo jedna - záchod
Pět až deset (pro záchodové mistry i třicet) minut, které máte opravdu pro sebe, jste sami v místnosti, větrák ponuře zpívá svou mručivou píseň a nastává čas na přečtení pár stránek. Otevírám knihu. "Mamiii!" ozývá se jeden hlásek za dveřmi, přerušuju veškeré vylučovací aktivity k zapření mé přítomnosti na toaletě. "Mamiii" ozývá se druhý hlásek za dveřmi. Sakra, odhalili mě. Vidím, jak se otáčí zámek (jo, už dávno oba vědí, že se to dá otevřít i zvenčí). Dostali mě. Mrsknu knihou na sokl nad záchodem, a jdu pryč.. Kniha se převrací a padá, chytám v letu a ztěžka si oddychnu. Tady to nepůjde.
Výhody: pokud nemáte děti, psy, kočky, papoušky či jinou havěť, která by dokázala říct "Mami" za dveřmi, je záchod ideální místo na čtení. Během jedné seance se dá "udělat" i pět stránek (záchodoví mistři samozřejmě víc)
Nevýhody: blízkost kontaminovaného vodního zdroje, není vhodné číst vypůjčené knihy na záchodě. Otrlejší se můžou majiteli knížky nanejvýš hájit, že ty šmouhy jsou od limonády a čokolády. Při zkrabacení stran se dá vymluvit na slzy. Tak a teď už mi žádná kolegyně v práci knížku nepůjčí.

Pokus číslo dvě - postel
Výhody: Kniha hezky uspává, hezky voní, stránky šustí, oči se klíží..
Nevýhody: Není vhodné pro narkoleptiky a v posteli je nízká efektivita, dvě stránky a kóma.. nebo sex, protože když má člověk čas na čtení, tak ho asi nebolí hlava a asi není hrozně unavený, tudížse nemá na co vymluvit a může.

Pokus číslo tři - e-kniha
Zkusila jsem to, zakoupila jsem e-knihu, konkrétně Slepou mapu od Aleny Mornštanové. Na noťasu to byl teda dost vopruz číst, skoro jsem to vzdala. Ale pak jsem objevila mobil. Mobil mám pořád sebou a jakýkoli denní prostoj, čekání na skončení kroužku, čekání až se uvaří brambory, když dávají ligu mistrů, to všechno se dalo vyplnit čtením knihy v mobilu a hle, za týden byla kniha přečtená. Pokusem záchodovým bych ji četla tak dva roky, pokusem postelovým tak pět let. Rekord!
Výhody: maximální efektivita, člověk nemusí tahat knihu sebou, je pořád při ruce.
Nevýhody: Ať čucháte, jak čucháte, noťas/tablet/mobil/čtečka prostě nevoní papírem. I když to občas ukazuje kolik procent knihy člověk přečetl, stejně je takové malé překvápko, že najednou už nepřichází další stránka a je konec knížky. Musíte být vlastníkem chytrého telefonu s rozumnou úhlopříčkou, na tlačítkáči se fakt e-kniha nepřečte.

Papír je papír, ale pro podobné nečtenáře, jako jsem já,fakt doporučuji vyzkoušet e-knihu. Je to nezvyk,první knihu jsem proklínala. Další knihu už elektronicky nekoupím, byla jsem přesvědčená. A hle, čekala jsem, až skončí kroužek a neměla jsem co dělat. Stahuju Aristokratku a předpokládám, že pozítří ji mám dočtenou. Třeba se časem dostanu zpátky k papíru, ale našla jsem cestu ke čtení a není to přes záchod ani přes postel, tři dny se radujte a volejte sláva. Helga zase čte!
 


Letuška Helga

21. května 2018 v 22:22 | Helga |  Humoresky
Když mi bylo osmnáct, odcestovala jsem do Německa dělat Au-pair do malé vesnice mezi Kolínem nad Rýnem a Bonnem. Rodina byla skvělá a protože sama matka byla kdysi au-pair v Americe, chovala se ke mně ne jako k zaměstnanci, ale jako ke členovi rodiny. Dokonce mi uspořádali oslavu narozenin na kterou snad přišlo nejvíc lidí za celý můj život. Byl to skvělý rok plný nových zážitků, zkušeností ale i slz a kulturního šoku, pokaždé když jsem se vracela zpátky do Čech. Německou rodinu jsem měla jako velký vzor a dodnes v sobě nesu spoustu návyků z té doby. Kdybych tam neodjela, byla bych zaprdlá úzkoprsá čecháčkovská mamina. Najednou jsem si začala uvědomovat, ty malé a velké rozdíly mezi námi a jimi. Naučila jsem se tam sprchovat ráno, používat látkové tašky a dávat salámy do úzkých plastových dóz, které se skládají na sebe (téměř zlomový okamžik v životě) a pochytila tam i trochu něco o výchově dětí. A hlavně setřásla jsem takové to naše "čecháčkovství", "jsem pupek světa", "všude dobře doma nejlíp" a "není nad knedlíky" móresy.

Matka od rodiny byla letuškou a mě se to tehdy hrozně líbilo. Vozila exotické ovoce, z Ameriky dovezla vždycky bagely a rodina měla samozřejmě výhodné letenky, takže všude visely fotky z dalekých cest. Po Německu jsem se ještě přesunula na půl roku do Londýna, ale okamžitě po návratu už jsem odesílala životopis do ČSA. Sice neprobíhaly žádné nábory, ale prostě jsem to zkusila. Zanedlouho mi někdo volal, že mají mimořádný nábor na doplnění stavu a já zajásala! Prvním kolem jsem prošla, i podřadné vážení a měření proběhlo bez problému.. to byly časy.. ještě jsem se vešla s mým BMI do normy. (pauza na utření slz).

Další kolo byla fyzická zdatnost, musela jsem přeskočit přes kozu a uplavat půl bazénu pod vodou, bylo toho víc, ale tohle mi utkvělo. To mi tak připomíná školní poznámku kolegyně Sabriny: " O přestávce vytáhla kozu a všichni přes ni skákali". Otec odepsal učitelce: "Zas tak velký je nemá". Další kolo byla kompletní zdravotní prohlídka a psychotesty. A nastal problém. Neprošla jsem psychotesty! Byly tam otázky jestli mě třeba přitahují divní lidé a jestli se ráda dívám do ohně. Napsala jsem popravdě že jo, ale naštěstí na tomhle jsem nepohořela. Letušku zřejmě smějí přitahovat úchylové, může pro radost podpálit letadlo, ale nesmí mít špatnou paměť. A tu já měla - diagnóza: špatná krátkodobá paměť. Tak tohle ne, kvůli blbé paměti přece nepřijdu o místo. Nastal tvrdý tréning.

K radosti mé malé sestry Eleny jsme pětkrát denně hrály pexeso, čímž mi dopomohla k úspěšnému zopakování psychotestu a přijali mě. Helga je letuška, usínala jsem s úsměvem, a už jsem se těšila, až následující den dám výpověď v bance (kam jsem mezitím nastoupila). Za týden jsem měla jít podepsat smlouvu do ČSA. Bylo 11.9. 2001, byla jsem po noční směně v bance a odpoledne jsem se hrabala z postele. Vidím v televizi divné záběry letadel bourajících do mrakodrapů a vůbec nic mi nedocházelo. K podpisu smlouvy jsem se nedostala, ještě ten týden mi dorazil můj první a taky poslední telegram v životě. "Nabor byl pozastaven, vas nastup se odklada na neurcito." A mě se rozplynuly před očima zidealizované sny o dalekých zemích, exotickém ovoci a bagelech z Ameriky.

S prosíkem jsem nastoupila zpátky do banky a vzhledem k masivnímu propouštění a krachům leteckých společností jsem se s myšlenkou na létání už úplně rozloučila. Jsem možná i ráda, až teď si uvědomuju, že bych to stejně vydržela chvilku a pak by člověk začínal pracovat úplně od píky, téměř bez praxe. Po několika letech se letecký průmysl začal vzpamatovávat a za pět let se mi z ČSA ještě jednou ozvali, jestli nemám zájem. Zájem už jsem neměla, šla bych s výplatou dolů a už jsem byla definitivně rozhodnutá.

A když jednou za čas někam letíme, dívám se na letušky a říkám si, jaké by to asi bylo, když bych měla o 1000 kilo míň a s úsměvem (já a úsměv .. no nevim) lila kávu do kelímku protivnému cestujícímu. A to je konec jednoho začátku a konce kariéry jedné letušky.

Takže tak.

Vaše Helga

Pro zvědavou Maršálkovou fotka německé dózy:


Foto comeback

20. května 2018 v 20:56 | Helga |  Fotovokno
Focení bylo vždycky mojí vášní, ale najednou jsem zjistila, že akorát všechno fotím a vůbec si neužívám dané situace. Kromě toho už jsem začala být tou matkou, co než aby řvoucí dítě utěšila, fotí si bublinku z nudle u nosu. A tak jsem usoudila, že tady končí mateřství a nastává fotoposedlost. Takhle to dál nejde. Od focení jsem si dala pár let pauzu a hle, chuť se vrací, a první vlaštovky přilétají.





Dialogy vagíny

19. dubna 2018 v 22:39 | Helga |  Humoresky
Nastalo zase "TO" období v roce a já sedím v čekárně gynekologa. Gynekolog je vietnamského původu, v našem městě je nedostatek gynekologů, tak jsem od jednoho špatného, přešla k jednomu lepšímu - Vietnamcovi. Říkám si Helgo, nebuď rasistka, když můžou dělat nehty a prodávat v minimarketech, proč by nemohli dělat gynekologii. Mluví celkem dobře česky a musím uznat, že od loňska se celkem i zlepšil. Chtěl totiž konverzovat během preventivní prohlídky. Toho si samozřejmě cením, snaží se být profesionálem a při vyšetření pokročilou konverzací docílit maximálního uvolnění vyšetřované pacientky a jejího pánevního dna. Navštívila jsem ho již loni, viz článek Počůrej gynekologa svého, letošní prohlídka se nese v duchu lepšího poznávání pacient vs. léka.

"A kde prasujete? " Ptá se gynekolog, právě když hledí do mých útrob. Přemýšlím, jestli mu tam dole někdo něco poví. Představím si ho doma na gauči studujícího brožuru "Sto nejlepších konverzačních témat pro gynekology" , právě vybral kapitolu 49."Kde pracujete". Protože nebylo úplně jasné, koho se ptá, nechávám vagíně ca 15 vteřin na odpověď, když se neozývá, říkám mu kde pracuju, záměrně zde neuvádím název společnosti, jelikož je velmi známá a rozhodně ji tímto článkem nechci poškodit.

"Kolik lidí tam tak prasuje?" To je Kapitola 49.2 -" Kolik zaměstnanců má firma, kde pracujete". Ptá se zase tam dole, skoro bych se vsadila, že slyším ozvěnu. "Dole" ale nikdo neodpovídá, tudíž se opět vměšuji do jeho dialogu s vagínou a snažím se dát dohromady, kolik lidí že tam u nás pracuje. Od práce se přesuneme ke kapitole 11 "Děti", ke kapitole 11.1 "Jak jsou staré vaše děti?" a 11.5 "Vtipkování o dětech". Hezky jsme si zakonverzovali, zaplatila jsem poplatek, o kterém pochybuju, že je úplně legální, ale rozšířen v každém městě, kde je nedostatek gynekologů a hurá domů.
A co tím chtěl básník říci? Že i když si ze svého gynekologa utahuju, předsudky jsou na houby a chovejte se slušně ke svému Vietnamcovi. A taky, že do vagíny můžete hučet, jak chcete, stejně vám neodpoví.

Takže tak
Vaše Helga

Zdendova jarní bokovka

10. dubna 2018 v 22:06 | Helga |  Humoresky
A přišlo jaro. Můj muž Zdenda se chová na jaře divně. Zdenda se chová divně tak posledních pět jar. Prvních pár divných jar jsem celkem i žárlila, ale už jsem si zvykla, ono to kolem června zase utichne a je zase můj. Začne to tím, že mu tak v pětihodinových intervalech zvoní telefon, s telefonem si zaleze na záchod a tichým hlasem něco říká. Slyším jenom útržky hovoru a už pět let si skládám z těchto indicií obraz, kdo je onou cizinkou, na kterou vlezou na jaře choutky a svádí mi manžela. Bohužel indicie mi nedávají vůbec smysl, předpokládám, že mají nějakou zašifrovanou řeč.

Loni jsem třeba zaslechla slovní spojení "semeno.. něco něco .. zavolejte.. bla bla... nic se neděje." Předloni zase "broskvička .. huhly huhly.. postřik ne.. bla bla". Ale letos už jsem bouchla, slyším Zdendu, jak říká do telefonu, že "Brigádnice by se mi hodila, kolik vám je a máte praxi?" Tak jako to prr.. na brigády jsem tu já Zdendova Helga, Helga je jen jedna. Ta pravá, ta přidělená výborem, ta co neumí ukrojit rovně chleba, ta co vždycky přesolí jídlo. Mě žádná brigádnice nevyšoupne, to teda ne! Nastoupila jsem na něj s otazníkem na rtech, v očích, prostě jsem byla jeden velký otazník, kdo to byl a co chtěl?

A odpověď? Prý mají na letáku nějakého zahradnictví podobné telefonní číslo, jako je Zdendovo a volají mu lidi, na sadbu, stromky, brigády, mulčovací kůru a rašelinu. První roky je odpálkovával, že je to omyl, ale teď už hraje tu hru s nimi.

"Mulčovací kůru? Tu máme, samozřejmě přijďte."
" Sadba přijde v pondělí. "
"Brigáda jasně, bereme vás."
Během těch let se naučil teoreticky popsat sortiment svého neexistujícího zahradnictví, vyjmenovat několik brigádníků, které přijal v minulých letech, a celkem slušně naroubovat jabloň. A já už chápu, proč mě furt nutí přesazovat květiny, proč je vždycky tak spokojený, když konečně vypleju záhonek a koupím pár nových květin. A já už jsem klidná. Jsem ráda, že má nějaký hezký koníček a fiktivní brigádnice jsem mu dovolila, to je naprosto v pořádku.

Z toho vyplývá, že žárlivost je hodně špatná vlastnost a dvakrát měř a jednou řež(a taky řeš) a víc mouder už mě nenapadá. Takže až budete podezírat své blízké z nevěry, nejdřív si zjistěte, jestli nemají fiktivní živnost.

Takže tak

Zahradnictví zdar

Vaše Helga

Záchodová výzva

31. března 2018 v 22:38 | Helga |  Humoresky
Milé ženy, které navštěvujete veřejné záchodky v restauracích, nákupních centrech, zaměstnání, prostě všude, kde to není "doma". I já tyto záchodky navštěvuji a někdy se nestačím divit, co "my" ženy na takových záchodcích dokážeme.. nebo spíš nedokážeme. My si hrajeme na načančané voňavé dámičky a přitom se ani netrefíme do záchodu. Hlavně abychom nechytily syfla z toho prkénka, že jo.

A je to venku, já tu děsivou pravdu klidně vykřičím do světa. Balancujeme na špičkách v polodřepu, čůráme tu doleva, tu doprava, tu dopředu, tu dozadu. Někdy si zechčijeme nohavici, ale toho HIV pozitivního prkýnka se přece nedotkneme. A věděly jste, že na počítačové klávesnici je víc bakterií, než na záchodovém prkénku? Takže dámy, občas je na wc i dezinfekce, prkénko se dá celkem dobře omýt a jestli tam nějaký ten bacil zůstane, zadek vám to neukousne. Není to o moc horší, než když si v práci zobete hroznové vínečko a tu ručička na klávesnici a tu ručička do hubičky, tady si zahráváte se zdravím, ne na veřejných záchodech.

A další věc mám na srdci. Já vím, že předpokládáte, že v kabince nikdo není. Jsou zavřené dveře, tak tam vtrhnu, že jo, ani nezaklepu, pak se leknu cizího bobra a málem to pustím do kalhotek. Tak takhle ne dámy, když přicházíte ke kabince, zamyslete se. Je možné, že tam není zámek, anebo často tam zámek je, ale nefunkční, a když funguje, tak se někdo třeba zapomene zamknout. Před šokem z bobra vás ochrání jedna skvělá věc. Dělá se to už po staletí, malá vychytávka Ládi Hrušky, myslím, že to brzy odvysílá. Tou skvělou vychytávkou je KLEPÁNÍ. Ano, když zaklepete, ozve se třeba "obsazeno" a máte vyhráno, jděte o kabinku dál a postup opakujte.

A další neméně nechutnou kapitolou je balení použitých hygienických potřeb. Když už jste natolik sofistikované a nespláchnete to do záchoda, tak to před vhozením do koše zabalte. Od toho je na WC další vychytávka. Malé roztomilé sáčky. A když tam nejsou sáčky, tak to zabalte do toaleťáku, a když tam není toaleťák, tak jste celkem v prdeli.

Škoda každého slova, které padlo na tento krátký nechutný příspěvek, ale nemůžu si pomoct, prostě to musí ven.

Ženy, sedejte si, klepejte a balte.

Takže tak

Vaše Helga

Matky zlobivých dětí, spojte se!

27. března 2018 v 22:46 | Helga |  Humoresky

Slyším a často čtu v diskuzích názory typu: "no jo, dřív se jim říkalo sígři, teď se jde psychologovi, dostanou papír na ADHD a jsou z obliga. Každé druhé dítě je ADHD, je to chyba rodičů, špatně vychovávají." Tohle slyším a je mi zle. Je mi zle, protože ti lidi nevědí, co všechny my rodiče "zlobivých" dětí musíme řešit, že to není žádná prdel je udržet v mantinelech. Některým dětem stačí rozumně vysvětlit, že když přeleze mantinel, může se zranit, děvčátko tiše sedí a nepřeleze. Ale pak je skupina dětí, kteří prostě přelézají, podlézají, přeskakují, přelétají mantinely a my je tisíckrát za den vracíme zpátky do pole. A když už to pravidlo týden dodržují, zkusí aspoň ruku strčit za mantinel, jestli to ještě pořád platí. Je to unavující, je to těžké a často je neuhlídáme.

pixabay.com


Kvítek byl od miminka živé dítě, hlučné, pytel blech, kouká na TV a furt se mrská, povídá si s námi a mává rukama nohama, při každém jídle ještě do loňska zvrhnul sklenici s vodou, letos už je to jen jednou týdně. Někdy se mrská tak, že sám sobě podrazí nohy a spadne. Někdy mává rukama tak, že jenom čekám, kdy se rozletí a uletí někam do západního Německa. Občas někoho kousne a když se ptáme, proč ho kousnul, odpovídá "pro štěstí". Jak umí nenávidět, tak umí milovat. Miluje děti tak, že je objetím dusí. Rád mluví, mluví stále, mluví nepřetržitě, je to Pepin, říkáme někdy. Člověk by řekl, že už všechno popsal, že už nemá co dalšího říct, ale když taková situace nastane, tak aspoň popisuje, co právě dělá "Teď si sednu a napiju se.. srk.. právě jsem se napil, to byla dobrá voda, ale radši mám šťávu, mami proč jsi mi nedala šťávu? Teď bych si dal jablo, umyju si jablo, koušu jablo,, to je ale sladký a šťavnatý, je plné lahodné šťávy, mami mohli bysme ho odšťavnit? Prosíííím já bych chtěl odšťavňovat..." atd atd.

No a tohle hlučné živé dítě je už třetím rokem ve školce a po roce pozorování nám učitelky tak nějak naznačily, že si myslí, že má ADHD a že bychom to měli řešit. Tak to začalo, pedagogicko psychologická poradna, pozorování, EEG, ředitelna školy pod kterou školka spadá. Zde měla školní psycholožka sestavit nějaký individuální plán. Bylo to divné, nepříjemné, soudí nás někdo, kdo nás zná pět minut. Psycholožka byla nesympatická, doporučuje nám medikaci. Já nedávám dětem ani vitamíny, natož nějaké oblbováky, na to ať zapomenou.. Když se nás zeptala "a vy jste to ADHD dostali kdy? " zmohla jsem se jen na cynické "k posledním Vánocům". Učitelky ze školky jsou milé, snaží se nám pomoct, ale já vůbec nevím, jestli se v tom chci rýpat, tak ho prostě má, my tomu přizpůsobíme výchovu a budem doufat, že se s tím vypořádá s přibývajícím věkem.



A já si tak říkám, proboha, jak to musí mít lidi, kteří pečují o mentálně nebo fyzicky postižené dítě? Když už tahle lehká dysfunkce nás takhle zaměstnává, je předmětem mnoha našich manželských hádek, co pak nějaké skutečné postižení? Je mi stydno, a tímto smekám před rodiči, kteří to mají milionkrát těžší. Takže tohle si pořád dokola opakuju, ať jsem ráda, že mám zdravé živé dítě, a prostě každému naloženo to, co dokáže unést. A možná je to právě ono. Proč se nešklebí všichni ti chytráci přes výchovu na postižené děti? Protože to se přece nedělá. ADHD není vidět, pro všechny je to nevychovaný spratek, a všichni se seřadíme, ukazujeme pravačkou a šklebíme se. Takže toto je apel na všechny nechápající, až příště budou kroutit hlavou nad nějakým nevychovaným děckem:

Všem rodičům klidných esoterických, éterických a bůhví co ještě dětí, nerodičům, a těm starším, kteří by to všechno seřezali na hromadu, jejichž zlé pohledy my matky "zlobivých" dětí musíme ignorovat. My víme, že máme problém s dítětem, jo, zrovna se válí na zemi, jo, zrovna se válí po stropě, jo, je hlučné, jo v obchodě má krásný záchvat, jo, dloube se v nose, jo hopsá, jo, běhá, jo, máchá rukama, jo právě do vás vrazilo. A také JO, my je vychováváme a jsme hodně hodně unavení, protože musíme být pořád ve střehu a ne vždycky se to povede. A každému, kdo se na mě jenom koutkem oka zle podívá, toho prokleju, aby se mu narodilo ještě třikrát živější dítě, štěně, kotě, cokoli nebo ať je sám v příštím životě nejživějším parchantem z vrhu. Uf to se mi ulevilo.


PS: Taky mám první spojenkyni, naší logopedku, ona mi řekla památnou větu, která mi teď pomáhá ustát veškeré výkyvy "To je můj kluk! My matky zlobivých dětí musíme držet při sobě"

Matky zlobivých dětí, spojte se!

Věda jménem dětské kolo

18. března 2018 v 21:49 | Helga |  Humoresky
Kolegyně z práce Ela prodává dětské kolo. Respektive je to její muž Tonda, kdo prodává kolo. Tondu znám jen z vyprávění, a vím, že je to zapálený cyklonadšenec. Koupě dětského kola od nich, to je tutovka, výhra v loterii, výhodný byznys. Můžete si být jisti, že bajk prošel několika koly výběrového řízení, zaměstnanec cykloobchodu, který jim kolo prodával, má dodnes vypálené panenky od lampy, která mu mířila do obličeje při výslechu. "Kolik váží? Dvanáct kilo? Nekecej, jaký má těžiště, přiznej to, jaký má těžiště!!!" Můžete dát ruku do ohně za to, že bylo náležitě vybráno, testováno, servisováno a vytuněno. Beru sebou Kvítka, protože kolo má být pro něj. Neměla jsem v plánu nějak kolo zkoumat, naprosto jim důvěřuju. Říkám "Díky, tak my ho berem" a podávám peníze. Ale oni ne, prý že si ho mám POŘÁDNĚ prohlídnout. Tak si ho pořádně prohlížím a odškrtávám si na fiktivním seznamu: řídítka má, šlapky má, kola 2ks, brzdy 2ks a dokonce přehazovačka tam je, barva dobrá, blatníky nemá (ale to už samozřejmě vím, že bajkeři nemají blatníky viz můj článek o bajkování)a co víc, kolo září čistotou, až by člověk pojal podezření, že na něm snad nikdo nejezdil. Kolo je skvělé, Kvítek se hrozně raduje z držáku na pití a z odrazek. Podávám peníze a chci zmizet. Nestačilo jim to. Tondovi se zableskne zlověstně v oku a už se znovu nadechuje. Nevšimla jsem si totiž výhodného těžiště kola a nablejskané přehazovačky a náležitě se dá do vysvětlování. "Fajn" a podávám peníze. Ne, to ještě nebylo vše, dostávám přednášku o flexibilním držáku na lahev, pojistce proti vypadnutí řetězu, cyklokompjůtru a o dalších vytuněných vychytávkách, jen zírám. Nikdy jsem netušila, že kromě odrazek se dá na kolo ještě namontovat tolik věcí. Děkuju jim za přednášku, jsem ráda, že Kvítek bude jezdit na závodním kousku. Ela mě jde vyprovodit ke dveřím. Kvítek testuje kolo venku a Ela mi ještě stihne se slzami v očích sdělit, že Tonda kolo včera myl ve vaně. Prý na něj jen smutně pípla "A nevadí ti, že jsem právě myla koupelnu?". Ženy cyklonadšenců to nemají lehké, ale my ostatní cykloanalfabeti máme radost, že máme v okolí cyklonadšence, kteří nám pak prodávají svoje kola. Zdravím Elu a Tondu, a pevně věřím, že článkem jsem vás neodradila od prodeje dalších vysloužilých kol do naší rodiny.

Cyklonadšencům zdar

Další články


Kam dál