Krav Maga

Čtvrtek v 21:01 | Helga |  Humoresky
Klepou se mi ruce, levá ruka už je téměř bezvládná, pravá se neřízeně cuká. Jmenovalo se to SEMINÁŘ (!!!) Za poslední léta cokoli co se jmenovalo seminář, byla činnost duševní, nikoli fyzická. Ano, čekala jsem že sem tam někoho bouchnu, sem tam se někomu budu bránit, ale tohle mě fakt překvapilo. Překvapilo mě to natolik, že se o to musím podělit se svým okolím:

Přicházím na vrátnici mého zaměstnavatele, kde má být údajně něco jako tělocvična. Drzý vrátný si neodpustí řeči jako jestli mám věci na převlečení, že mě čekají dvě hodiny pekla, já říkám "cha cha na mě leze rýmička, se nehodlám sedřít, budu spíš nasávat teorii". Ptá se, jestli vím, kde je posilovna. Fakt nevím, cedím vztekle mezi zuby, jestli snad vypadám, že chodím do posilovny. Prý vypadám. Zdravě mě to naštvalo, nu což, říkám si, možná se to hodí být naštvaná na SEMINÁŘI Krav Maga.

Vcházím do tělocvičny, potetovaní tři chlapi v černých hadrech, vypadají jako dost velcí magoři. A jedeme, nejdřív rozcvička, a už nemůžu ... stále čekám kdy začne SEMINÁŘ.


A abych to shrnula, v následujících dvou hodinách střídavě umírám a jsem mrtvá. Střídavě je do mě bušeno a buším já. Cvičíme jak vydloubnout protivníkovi oči (hrozím se a říkám už asi po stopadesáté "ježišimarjá"). Nacvičujeme jak nakopat do citlivých míst (ježišimarjá), citlivá místa sice nemám,ale můj sparing partner si to taky potřebuje nacvičit. Cítím na stehnu vznikající modřinu. Bolí to jak blázen i přes tu matraci s úchytkami.

Přemýšlím, že se nenápadně vypařím s výmluvou na počínající nemoc, v tu chvíli na nás řve trenér: Protivníka nezajímá že už nemůžete, že jste se špatně vyspali, že vás něco bolí. Jde vám kurva o život, makejte, každý deset kliků, desetkrát se zatočit dokola a bušit. Dívá se na mě a řve "dááámskýý kliky neexistujou!!!" Dělám pánský kliky, to jest v mém podání prkno a jemné pohyby v loktech cca o 1 cm.

S každým dalším nácvikem už se uchechtávám se slovy, výborně, tam ještě modřiny nemám. Přestávám vnímat co říkají, už vím, jak se cítí boxeři v ringu, když jsou právě na kameře ve zpomaleném záběru padající na zem kapající pot a sliny. Že já KRAVa nešla na jógu. Prohlížím si už jen to jejich tetování. Jeden má na lýtku Ninju, druhý má na ruce hodně pěkné umělecké dílo, je to vytetovaný obličej vousatého muže (asi tattoo selfíčko, majitel je také takhle vousatý). No nebudu to tady už dál rozepisovat, bohužel studií tetování jsem promeškala co máme dělat a poté dostala nafackováno. Pár dní si asi ani nevyčistím zuby, o fénování ani nemluvě. Rýmička se mi stala chronickou, zpestřuji klid v kanceláři tuberáckým kašlem.. Ale což "nepřítele nezajímá, že vám je špatně!!!"

Příště jdu na jógu.
 

Charlie Chaplin Škodovka

10. ledna 2017 v 22:34 | Helga |  Humoresky
A je to tady, jedeme vybírat náhradníka za zesnulou kočku. Sepsali jsme podle internetových stránek útulku jména koček, která podle popisu vyhovují do domácnosti, kde je lehce rušno. Naše požadavky se týkají zejména psychiky kočky, musí to být odolný jedinec.

V autě školím děti, co budou a hlavně nebudou dělat v útulku, vyhrožuju jim, že to je zkouška, jakmile se paní z útulku nebudeme zamlouvat, odneseme si leda tak gumovou myš. Kvítkovi se pomyšlení na gumovou myš líbí, ale o trochu víc si přeje tu kočku, tak se snaží.

Vítá nás třínohá kočka ještě venku, děti se na ní vrhnou, kupodivu se s nimi mazlí, byť jí prý o nohu připravily právě děti, které na ní uvázaly provázek. Po očku koukám, jestli v dohledu není žádný provázek a doufám, že moje děti nebudou mít žádné hloupé nápady.

V útulku je kolem osmdesáti koček, celkem rychle jsme pochopili, že my si nevybíráme kočku, ale odevzdaně čekáme, která kočka si vybere nás, vyplní s paní papíry a bude si nás moci odnést v přepravkách domů. Některým, zejména těm starším, jsme vysloveně nesympatičtí, ti se ani neobtěžují se na nás podívat. Mladší koťata se na nás nadšeně vrhají ze všech stran.

Povídáme si s paní, je to řehole takový útulek. Mezitím se děti postupně ptají, jak se jmenuje všech osmdesát koček. Samozřejmě si to nikdo z nás nezapamatuje, takže se ptají další hodinu průběžně stále dokola. Všímám si, že se mi o nohy stále otírá a je neodbytný jakýsi malý Hitler s knírkem. Prý se jmenuje Forest, ale všichni mu říkáme Adolf. Jede s námi. Dostaneme školení, jak doléčit uši a jaké všechny nemoci existují. "To je snad lepší nevědět", říkám paní a koutkem oka sleduju Zoru, která zrovna pusinkuje kotě a Kvítka jak prozkoumává technologii závěsu dvířek kočičího záchodu.



V autě usuzujeme, že Adolf není moc korektní jméno, volíme jméno Charlie Chaplin. Kvítek řve, že je to holčičí jméno a chce, aby se jmenoval Škodovka. Protože nám zbývá ještě hodina cesty a Charlieho chceme ušetřit řevu hned v počátku jeho adopce, schvalujeme společně jméno Charlie Chaplin Škodovka a všichni jsou spokojení.

Hned druhý den běžím do obchodu pro kočičí záchod - ten zavřený typ, v domnění, že se vyčůral na gauč, protože chudáček nepoznal, že to šedé nízké, kam jsme ho už desetkrát postavili, je záchod. Vybírám totéž stelivo a tentýž záchod, na který je asi zvyklý z útulku. Hezky mu to tady všechno naaranžujeme a on si očichá oba záchody a jde na ten nízký samozřejmě. Později opět velmi rychle chápeme, že chcaní na gauč je vyjádření nelibosti.. podruhé přidřepává, když vytahuju žehlící prkno. Tak jsem dožehlila, říkám radostně Zdendovi, když budu žehlit, budeme mít pochcaný gauč, to opravdu chceš? Takže ode dneška nežehlím, kocour na gauč už chcát nechodí a všichni jsme šťastní.

Bydlíme u něj 4. den a rychle si nás ochočil. Napsal e-mail do útulku, že se má dobře, projel co je nového na facebooku a teď kouká na televizi a líně přežvykuje uchošťour. Jakmile mu dám tento článek k autorizaci, vyjde na blogu.


Kočkám zdar.


Proč si nikdy chlapi a ženské nerozumí při popisu osoby

5. ledna 2017 v 21:45 | Helga |  Humoresky
Když se mě Zdenda zeptá, jak vypadá maminka od jednoho Kvítkova kamaráda, že ji ve školce snad nikdy neviděl, ať popisuju jak chci, neví... A v čem je problém? Každý lidi vidíme úplně jinak.

Sledujte:


Já: Má hnědé vlasy
Z: Tak hnědý vlasy tam má snad každá

Já: Ani tlustá, ani hubená
Z: Nevím

Já: Má světlou pleť, asi dřív trpěla na akné, má trochu jizvičky.
Z: Ježiš já nevím jakou která matka ve školce má pleť

Já: Má výrazné obočí, buď si ho denně maluje, nebo ho má vytetované
Z: Furt nevím

Já: Ježiš já už nevím, nosí hnědou kabelku
Z: Kabelky jsou mi ukradený.

Já: Myslím, že má hnědé oči
Z: Ty tvoje popisy.. kdo kouká ženským na oči?

Já: Tak jak ti jí mám ještě popsat? Nosí černou bundu a vlasy stažené do culíku.
Z: Furt nevím

Já : Jo a má dost namalovaný rty.
Z: Ne, tam nikdo takový není.

Já: Má modrýho Passata a asi trojky prsa
Z: Už vím!


Takže tak...
 


Visí to na stěně

2. ledna 2017 v 22:03 | Helga |  Humoresky
Ležíme tak s Kvítem večer v postýlce, dávám mu hádanky jako leze leze po železe.. to nedal a pravda, nevidím v této hádance taky ani za mák logiky. Tak trochu ubírám a přicházím s Holzmannovskou hádankou (ať má kvalitní základ k humoru hned v mládí)

Tak mi řekni, co to je
visí to na stěně
.
.

a slyšíš to? (tajemně to protahuji)

.
.

tiká to (že z toho vylítne kukačka vynechávám, abych zbytečně neodváděla pozornost k lesnictví)




Kvítek nadšeně zvolá:

Bomba!



Mějte bomba den!

A pamatujte, někdy věci nejsou takové, jak se zdají býti, obzvlášť v dnešní době..

O Silvestru, kočkách a lidech

1. ledna 2017 v 17:27 | Helga |  Humoresky
Loni o Silvestra k nám dorazila zatoulaná kočka. Když ji Zdenda osvobodil ze zdi, odkud se nemohla dostat, a nesl ji domů, trochu jsem se vyděsila, že sem z lesa doběhl rys. Byla obrovská a měla štětinky na uších. Jediné, co se z ledničky dalo použít jako žrádlo pro kočku, byl uzený losos, musela se u nás cítit neskutečně dobře. Nemajíce základních znalostí v péči o kočku jsme jí nalili i mléko. Ona zase za odměnu chodila srát do vany (po mléku to bylo výživné), byť jsme jí vytvořili provizorní wc z králičí podestýlky a lavoru. Rychle jsme se sžili.


Zdálo se, že to bude krásný a dojemný vstup do nového roku. Protože ale vypadala trochu vznešeně a asi někomu patřila, svědomí nám nedovolilo si jí nechat, aniž bychom se nepokusili najít majitele. Rozvěsila jsem letáčky, Zdenda dal fotku na FB. Říkali jsme si, jestli se do 14 dnů nikdo neozve, bude naše. Po pár dnech se ozvala majitelka a já to skoro obrečela.. no skoro.. úplně obrečela. Za ty 4 dny jsme si na ní tak zvykli, že jsme okamžitě začali shánět "náhradní" kočku. Náhradnice se našla, byť už nebyla taková milá jak ta silvestrovská, společnost nám dělala necelý rok. Psala jsem o ní v článku Kočka je pipina.

Přišel další Silvestr. Zora ráno hlásí "Pipina jen leží a spí a je studená". Odvezli jsme ji na veterinu. Veterinář jen zkonstatoval, že je to infekce a prý má špatné ledviny a už s tím nic nenadělá, dostala poslední injekci. Oznámili jsme to dětem. Kvítek řval, já jsem řvala, Zora kroutila hlavou, že prý se na to nemůže koukat, jak řveme, že je umírání přece normální a patří k životu. Pak mě průběžně celý den kontrolovala "Mami, ty zase brečíš?" ptala se mě skoro až otráveně, a já jsem se vždycky vymluvila na cibuli, smítko v oku, rýmu.. atd. Kvítek ještě chvílemi hledá kočku, než si to uvědomí.. "Kde je kočka? .. a jo já jsem žapomněl, je mutvá".




Dneska celý den sháním další náhradnici. Máme domluvené návštěvy dvou útulků příští týden, tak třeba si nás vybere už nějaká, která s námi zůstane déle. Tedy jestli budeme posouzeni jako vhodní osvojitelé, jeden útulek se mnou dělal předběžnou prověrku už po telefonu, nevím, jestli jsem uspěla. Paní se vyptávala, kde kočka bude, co jí budeme dávat žrát, a jestli s námi bude spát v posteli, kolik bude mít hraček a jaký používáme kočkolit. Vyděšeně jsem paní ujišťovala, že se u nás kočka bude mít jako v nebi, že je neustále někdo doma. Mám trochu strach, že když jim řeknu, že kočka s námi nebude spát v posteli, tak nám ji ani nedají. Ale chápu na druhou stranu, že nechtějí dát kočku jen tak leckomu a mají můj obdiv co se týká zapálení pro péči o tolik zvířat, která musí být náročná jak fyzicky, tak finančně.

A také musím ocenit originalitu některých útulků při volbě jmen: Tak třeba kočky nalezené ve sběrném dvoře se jmenují Hliník a Sutinka, kočka odchycená v asijské tržnici se jménem "Bun bo nam bo". Hospozínský útulek má zase kočky pojmenované v IT tematice: Google, Jobs, Dell, LG, Sharp, Sony, Fuji a Mac.


Silvestr je u nás poslední dva roky ve znamení ztrát a nálezů, a já přeji Vám všem do roku 2017, abyste našli všichni také "náhradu" za to, co jste kdy ztratili. Prázdná místa v životě i srdci je potřeba zaplnit.


Vaše


Helga

Monínec

29. prosince 2016 v 23:15 | Helga |  Humoresky
Kdysi jsem byla vášnivou lyžařkou, sňatkem s nelyžařem se ze mě stal také nelyžař, ale letos končím s lenošením, "děti by se měly naučit lyžovat" říkám Zdendovi, je mu to celkem jedno. Ujímám se velení. Vyprala jsem dětské zimní oblečení, aby nám na tom bílém sněhu haranti nedělali ostudu. Vyrážíme na Monínec. Děti se už v autě nemůžou dočkat, usuzuji podle toho, že se mlátí víc, než obvykle.

Jsme na místě, k mému překvapení je tam i trocha sněhu. Děti jásají, Zora volá "hurá sníh" a válí radostně sudy v břečce směsice bláta, vody a sněhu. Stojíme frontu na půjčení lyží. Stojíme frontu na hranolky. V časech čekání vyháníme děti z bláta a z louží. Chvilku je učíme lyžovat. Já se snažím hodit Kvítkovi lyže do pluhu a ozve se trhavý zvuk. Praskly mi kalhoty.. aj karamba.

Kvítek odjíždí kamsi a padá. Řve, že si zlomil kost. Pak řve dalších dvacet minut a nutí mě, abych ho nazývala chudinkou. Ostatní rodiče se mi tajně smějí. Tvářím se jako starostlivá matka a snažím se mu koleno masírovat, Kvítek řve ještě víc, ať ho nemasíruju a ať mu řeknu, že je chudinka. "Jsi chudinka".


A přichází ta chvíle, je na nás řada v Brumíkově školičce. Děti fasují oranžové vestičky s obrázkem Brumíka. Zora prohlašuje, že ta vesta je cituji "megatrapná". Oba už jsou notně protivní tlačí je přeskáče. A já už předem lituji instruktory, kteří je vyfasují. Zora dostává mladíka, je celkem veselý, laškuje s ní, a ona se hihňá. Kvítek fasuje slečnu, ta tolik vtipná sice není, ale Kvítek se ihned zastane funkce průvodce po sjezdovce a mluví a mluví, slečna jenom kouká a když se Kvítek nadechuje k další větě, snaží se mu rychle předat nějaké instrukce.

Samozřejmě kouzlo "cizích lidí" funguje perfektně, do té doby ukňourané protivné děti se stávají nadšenými malými lyžaři a my jen zamačkáváme slzu, částečně nad tím historickým okamžikem, částečně nad tím, že slunce zapadlo a mráz kurňa štípe a částečně nad cenou instruktorů. Později ale uznáváme, že služba, kterou nám hodinovou lekcí prokázali, je nevyčíslitelná.

Využívám volné hodiny a běžím aspoň na polívku.. no běžím, jdu malými krůčky jako gejša v křeči, aby nebyla vidět díra na zadku. V restauraci potkávám kolegyni z práce, jaká náhoda, tvářím se mile a zcela normálně, jako člověk, který vůbec nemá prasklé kalhoty až do půl zadku. Myslím, že to nepoznala.

Vracím se na sjezdovku, děti nadšené, Zora se stále hihňá a záměrně se nechává chytat instruktorem, jako že "nestihla zabrzdit", Kvítek mele pantem, slečna instruktorka se na nás pak divně dívá, radši ani nechci vědět, co jí všechno vyzradil.

Co je nejdůležitější, baví je to a já doufám, že se to rychle naučí, aby se mnou mohli křižovat sjezdovky v příštích letech.



Hnusnej stromek

21. prosince 2016 v 22:43 | Helga |  Humoresky
Dívám se na ten náš přeplácaný blikající, barevně absolutně nesladěný vánoční stromeček a vzpomínám na léta, kdy jsem se odstěhovala od rodičů a měla svůj první vánoční stromek v novém bytě.

Vánoce 2004

Vhodný stromek jsem sháněla minimálně dva dny po celém městě. Nesměl být ani velký, ani malý, nesměl mít holá místa a nesměl být křivý. Týden jsem přemýšlela, do jaké barvy ho naladím, jaké koupím ozdoby, žárovky samozřejmě bílé vkusné, žádné barevné blikající srágory. Zdobení už trvá třetí hodinu, k červeným zvonečkům jsem zvolila slaměné ozdoby, slaměné řetězy, dokonce jsem sehnala i hvězdu ze slámy na vrcholek. Při zdobení dodržuji rozestup mezi ozdobami 10 cm. Dvě stejné ozdoby v žádném případě nesmí viset vedle sebe. Pak ještě týden ozdoby různě přemisťuji a stále nejsem spokojená. Zdenda - tehdy už můj přítel se distancuje a začíná velmi rychle chápat, že do toho mi kecat nemůže, chce-li dožít bramborového salátu.




Vánoce 2010

Vhodný stromek sháním už jenom jeden den, obvykle v třetím prodejním místě stromků nacházím ten pravý. Když ho přinesu domů, zjistím, že je zkroucený. Každý rok si říkám, že tentokrát už nakoupím jinou barvu ozdob, stejně nic nekoupím, končím u slámy jako poprvé. Protože do domácnosti přibylo děcko, usuzuji, že to bude veselejší s barevnými žárovkami a štrachám ve starých krabicích barevná světla. Stále dodržuji rozestup mezi ozdobami atd. Ale jen do té doby, než mladá stromek třikrát pokácí, pak už na to kašlu. Oceňuji svoji prozíravost, sláma se pádem stromku nerozbíjí. Zdenda se stále distancuje a z dálky se velmi dobře baví.

Vánoce 2014

Stromek beru jakýkoli, hlavně rychle, nakupuji pouze v prodejních místech daleko od silnic, s bytelným plotem. Proč s plotem? No abych zpomalila únik dětí z prodejního místa a stihla mezitím čapnout první stromek který je nejblíž k východu. Minimálně jedno dítě už umí celkem mluvit, takže sděluje pánům od stromků důležité informace o našem soukromém životě, že maminka nemá peníze a že "ty vole" se nemá říkat, zatímco druhé děcko běhá mezi stromky a raduje se, že je v lese. Stromek je nejen zkroucený, ale větve má jen z jedné strany. Doma pak předávám dětem krabice s ozdobami a nechávám je zdobit. Poté pár ozdob ještě přehodím, odlehčím větvím ohýbajícím se pod tíhou dvaceti ozdob. Zdenda tajně věší také pár ozdob, abych to neviděla.

Vánoce 2016

Na stromek jsem zapomněla, zachraňují mě naši, to je poprvé co jsem stromek nekupovala já. Zdobí děti, kupujeme více barevných světel, děti věší na stromek všechny svoje výrobky z uplynulých let včetně pár petshopáků a transformeráků. Ohnuté větve nechávám být, i dvacet ozdob na jedné větvi má své kouzlo. Stromek bliká, září všemi barvami. Už vůbec nepřemýšlím do jaké barvy ho naladím. Je naladěný do všech barev.

A je mi to vlastně jedno. Celou dobu se honím za načančaným dokonalým stromečkem, za dokonalými Vánoci. Nakonec ten nevkusný přeplácaný má v sobě duši, příběh a dětskou radost... Kecám, prostě jsem už unavená nad řešením hovadin, taková hezká obhajoba hnusného vánočního stromku. Takže tak.

Kde vládnou ženy

19. prosince 2016 v 21:58 | Helga |  Humoresky
Dnes kdesi v knihkupectví:

"Máte knížku .. jak s to jmenuje, něco o vládnutí žen?"

"Ano, asi vím co myslíte, Jaruš, jak se jmenuje ta nová knížka? Vládnutí žen?"

Jaruš: "Počkej Danuš, podívám se..." hledá v počítači .. " mám to, Kde ženy vládnou?!"

Za regálem se ozve mužský hlas:

"Všude!"



Takže tak..

Vlci samotáři, nebo stádo?

15. prosince 2016 v 22:47 | Helga |  Humoresky
Právě jsem absolvovala školní vánoční jarmark, je to skvělá akce, děti mají vlastní stánky s výrobky, skvělé nápady mimochodem, ručně vyráběný balící papír, různé malé dárečky, žasla jsem nad kreativitou dětí, dokonce jsem samým dojetím dala pětistovku za nějaké charitativní krmítko pro ptactvo, říkali že stojí 350, ale pak mi to chlápci z pečovatelského domu osolili a já neměla v tom předvánočním čase to srdce, jim tu budku hodit na hlavu.

Akce je asi oblíbená, chodbami školy se posouvaly davy rodičů, prarodičů. Bylo tam dusno, řev, lidi, stolečky, zácpa, dusno, někde v koutě hulákaly z malých repráčků laptopu koledy. Potkávám rodiče, které už jsem se za ty dva roky naučila rozeznat a přiřadit k dětem. Jména mi zatím unikají, ale snad to za těch zbývajících sedm let dám. Rodiče na mě hulákají takové ty fráze jak se mám, a že je to tam dneska pěkný, ale hodně lidí atd. Většinou jim v tom hluku stejně nerozumím, tak se na sebe jen tak přiblble usmíváme.


Začínají se mi lehce podlamovat kolena, koledy sílí, děti už popáté přiběhly, naházely mi do kabelky dva svícny, ubrousky a hromadu perníčků. Fasují další dvacku a běží zase na nákupy. Davy houstnou. Koledy zesilují, repráky mi snad před očima rostou, chodba s davem se protahuje, je mi zle, hledám nějaké místo, kde budou aspoň 1. vzduch, 2. ticho, 3. žádní lidé.

Nenápadně se posouvám pod schodiště, tam už na bobku sedí dvě matky, vystrašené pohledy, pšt, beze slov mi naznačují, abych je neprozradila a netváří se, že by mě přijaly do svého tichého spolku pod schodištěm. Hledám dál. Potkávám jednu kolegyni z práce, která má také dítě na této hlučné akci. Má vykulené oči, snaží se také o pár zdvořilostních frází , ale pak ke mě přistoupí a svěří se mi, že hledá nějaké tiché místo, tohle je na ní už moc. Chápu, říkám jí, ať nechodí pod schody, tam už je plno. Hledáme společně dál tiché klidné místo kam se zašít. Jediné co teď chci, je být sama někde na vrcholku hory, kde je jen slyšet hukot větru.


Hukot mě bohužel pohlcuje úplně jiný, vracím se do reality, děti vyhládly a táhnou mě do nejhorší místnosti - místnost s jídlem, tam je řev, smrad, dav a ještě žrádlo. Natlačíme do sebe špenátový štrůdl a já se snažím tvářit hrozně odhodlaně, oznamuju dětem: Nakoupili jsme, najedli jsme se, je čas jít domů. Díkybohu souhlasí. Cestou vidím v zákoutí šatny jednu schoulenou maminku, a v druhém koutě lehce nervózního dědečka.

Odcházíme a já ptám, proč se všichni takhle shlukujeme, když nakonec hledáme každý svůj klidný kout, jsme stádo nebo samotáři?


Potřebujeme být chvíli ve stádu, abychom si dokázali vychutnat samotu? Hledáme vždycky jen opak toho, co máme teď? Co vlastně chceme? A co vlastně nechceme? A chceme to, co nechceme, nebo nechceme to, co ve skutečnosti chceme? A co na to Jan Tleskač?

To ti holila i... ?

13. prosince 2016 v 21:31 | Helga |  Humoresky
Zdenda nastupuje do nemocnice. Má sice z operace strach, ale snažím se na jeho plánovaném pobytu hledat pozitiva: Budeš mít kolem sebe mladý sestřičky, nebudeš se muset zvedat na malou, všechno půjde hezky do pytlíčku u postele.. Netváří se moc nadšeně, ale ví, že nemá na výběr. Nechávám ho tam a následně probíhá následující komunikace přes whats up:

Zdenda: Zítra jdu na řadu jako první hned ráno v 9 hod.

Helga: To je dobře, aspoň budou mít ještě čistý nástroje

Z: Byla tu sestra, oholila mě od břicha až po stehna, celkem mě poškrábala.

H: To ti holila i .. ? Mrcha!

Z: Jo

H: Dostane po držce, nemá tě tam co holit a ještě tě škrábat!Překvapený

Po operaci:

Zdenda posílá ztrápené selfíčko s hadičkama a sluchátkama na uších.

H: Prosím tě selfíčka se dělají zvrchu a špulí se u toho pysk, ty se fotíš odspodu a nic nešpulíš, nejsi správná puberťačka.

Z: No ještě se to učím.. Prý si budu píchat něco na ředění krve, spoléhám na tebe.

H: Uááá, já která mám panickou hrůzu z jehel? Ok, ale nebudu se na to dívat, prostě ti to někam bodnu.

Z: To asi ne, abys mi to nepíchla do jizvy. To si to radši píchnu sám.

Navštěvuji ho každý den na jipce, sledujeme všechny ty kabely a hadičky co z něj vedou, překecám ho aby na chvíli zadržel dech, jestli přiběhne sestra, nikdo nepřiběhnul.


Už je doma, čeká ho další onkologická léčba, snažíme se s tím srovnat. Prostě to musíme nechat plynout a neztrácet humor. Jak člověk ztratí humor, ztratí život.


A tolikrát omílaná fráze o tom jak je zdraví nejdůležitější, opravdu je. Nejhorší je, že si to člověk uvědomí, až když to musí řešit. Máme velké předsevzetí, přestáváme řešit hovadiny, začínáme žít.


P.S.: Zdendovi najednou hrozně chutnají moje nevalné pokrmy, pozitivní dopad nechutné nemocniční stravy, snad mu to vydrží aspoň měsíc.

Další články


Kam dál