O polomrtvých králících a démonech

17. dubna 2017 v 22:43 | Helga |  Humoresky
Vyrazili jsme do místního ekologického naučného biologického záchranného útulného bio centra, prý tam jsou dílničky a divadlo. Tyhle akce mají jednu nespornou výhodu, děti zaprasí cizí stoly, cizí židle, cizí zdi a cizí umyvadla a co je nejdůležitější, uklízí to po nich cizí lidé.

Malujeme vajíčka a já mám velkou radost, že Kvítek už používá jinou barvu, než černou, takže vedle těch černých vajec z loňska a předloňska, už je pár vajec i zelených. Dokonce se mi podaří nabarvit jedno vejce a vypít kafe, ani mi nevadí, že si děti pletou kafe s vodou a namáčí mi v něm svoje barevné štětce. Je mi fajn.



Kvítek si zařídil manufakturu na výrobu perníčků, po své levici si ochočil děvče a na jeho příkazy mu podává sypání a polevy, po jeho pravici mu nějaká paní zajišťuje přísun nových perníčků. Přispěla jsem do kasičky asi stovku, ale ani to jim zřejmě nepokryje náklady na polevy, natož aby se to dostalo těm nebohým zachráněným opeřencům, kteří na nás kulí své smutné oči z voliér.

Za chvíli začíná divadlo, od té doby, co mám děti, cítím na sobě silný pokles IQ a celkem mě ta dětská představení baví. Směju se, tleskám a je-li vyžadována spolupráce dětí s herci, ráda se hlásím jako dobrovolník. Nicméně od účasti mě zrazuje známá, že na tom byli už loni a významně koulí očima. Nevzdávám se, usazujeme se na židle. Mám depresi hned od začátku, herecký sbor se skládá ze staršího manželského páru a zřejmě jejich mladého syna. Syn je šikovný, zvesela zpívá, s písničkou přišel jako ptáček, hraje na nástroje. Jen paní mi tak hrozně připomíná ty hnusné pedantské učitelky, které jsem zažila jako dítě ve školce. Paní zpucuje hned zezačátku pár dětí, aby si daly časopisy pod židličky a narovnaly se, furt chce po dětech vědět, co je tohle za nástroj, a jak dělá kravička, děti narovnejte se, ty nejez, v divadle se nejí, ty nežvejkej a narovnej se. Jen čekám, až řekne, ať si dáme ruce za záda a jsem odhodlaná demonstativně odejít. To je masakr, mám já tohle zapotřebí? Dětem se to ale líbí, takže se já musím vypořádat se svými démony z dětství a jedeme domů.

Hlídáme sousedům králíky. Sousedi odjeli na týden na dovolenou. Jdu králíky nakrmit a co nevidím, králíci si organizovaně vypáčili králíkárnu a prchli na dvůr, kde si na trávníků založili asi devět nor. Co je průser, pouštěli jsme na dvůr Charlie Chaplina Škodovku a vůbec nám nebylo divné, proč je už dvě hodiny u sousedů a je z toho hrozně unavený. Honil nebohé bílé zakrslé roztomilé králíky s černými očičkami. Bílí nebozí králíčci získali nyní červené žíhání od Charlieho drápů. Kontroluju počet očiček, uf, očička mají všechna. Honíme je asi hodinu po dvorku a až za pomoci síťky na motýly se lov vydařil. Zdenda zajišťuje jejich králíkárnu stahovacími páskami. Teď už se ven nedostanete hajzlíci. Pevně doufám, že se králíci zahojí do pátku, a červené žíhání ze sebe omyjí. A taky doufám, že sousedi neví, že píšu blog.

Naproti přes ulici bydlí starší pár, kam chodíme pravidelně na koledu. Letos nám pán oznámil: "Přestávám chlastat, kouknu z vokna, venku vidím dva bílé králíky, tohle už je konečná, seru na to, nechlastám!"

Takže velikonoce jsou takový očistný svátek, já zavřu dveře za svými školkovými prazážitky, soused přestává s alkoholem a Kvítek přestal barvit černě.. ou jé.


 

Přeslazená čeština

28. března 2017 v 22:43 | Helga |  Humoresky
Máte na kartičce 160 bodíků, budete chtít slevovou knížečku? A budete mít tu korunku? Stojím v drogerii DM na pokladně, usmívám se, ale mé vnitřní já si zrovna vyškrábává vnitřní očíčko, vzteky buší do lebky zevnitř a taky trochu blinkánkuje. "Ne, děkuji, nechci slevovou knížečku, korunku mám" Zase jsem to nevydržela a v průběhu odpovědi se mi vydralo krátké neomalené "checht" z mého hrdla. Prodavačka se tváří překvapeně, vždyť je na mě přece tak milá, přemilá, přemiloulinká, přepřemiloučkovinovatá. Proč jsem na ní drzá? Proč to vůbec řeším? Snažím se už několik let sama sobě namluvit, že řeším blbosti, nechci to řešit, ale pořád se k tomu vracím a toho zdrobňování je každým rokem víc a víc.
Zdenda následující týden navštěvuje stejný řetězec s drogerií a scénář na pokladně je tak nějak podobný. Ale on je frajer, proto jsem si ho taky vzala. On se drze neuchechtává. On drze odpoví "Já nic nechci, ale manželčičce to vyřídím, že má na kartičce tolik bodíčků".


Pracovně nazývám skupinu těchto lidí "Ťutínci", podle "ťuťuňuňu". Ťutínci jsou všude kolem nás, dokonce jsem odhalila jednoho Ťutínka v marketingovém oddělení nějaké drogistické firmy - prostředek na čištění krbu.. jak se asi tak jmenuje.. Krbík.


Mám v práci kolegyni, která vyloženě dělá čest Ťutínkům a protože ví, že to hrozně řeším, občas ještě přitlačí a řekne zdrobnělinu i tam, kde by jí normálně neřekla, jen extra kvůli mně, aby se mé vnitřní já zase poveselilo a já jsem jí za to vděčná, protože je mým věčným zdrojem inspirace a bez ní by možná ani tento článek nevyšel.

Co už z mé milé kolegyně vyšlo:

"Zítra jedu do Ikeušky, chcete tam někdo něco"
"Už jsi byla na chlupíkách? " (myšlena trvalá depilace chlupů)
"Je 11:45, bude baštizna" (míněn oběd)

Ale abych si nebrala na mušku jen chudáka kolegyni, i od ostatních kolegů mám pár dobrých úlovků, všimněte si obzvlášť zajímavých zdrobnělin anglických slov:

"Uděláme si na to malý workshopík"
"My tady prostě facilitujeme lidičky"
"Otevřete si sheetík 1"

A přichází nevyčerpatelná studnice zdrobnělin - mimibazar. Začíná to u nadpisů prodávaného zboží a dobije mě to při komunikaci o zaslání balíku:

"Korunky jsem Vám poslala na účet, budu se těšit na balíček"
"Sukničku malá unosila málo, ráda papká tak už se jí do ní nevejde bříško"
A následné hodnocení :
"Balíček dorazil, věcičky jsou překrásné, moc děkuji za obchůdek" a k tomu tři miliony hopsajících, smějících se tleskajících vibrujících smajlíků, tomu, kdo vymyslel na mimibazaru tu snůšku psychosmajlíků bych při této příležitosti udělila titul "Nejkreativnější Ťutínek 2017".



Můj odpor ke zdrobnělinám jsem asi nepřímo přenesla na děti, oni nezdrobňují. Co mě trochu děsí, Kvítek dokonce slova "zdrsňuje", takže:

"Motora" - motorka
"Jablo" - jablko
"Okura" - okurka
"Kšilta" - kšiltovka

A poslední záležitost, kterou tady musím zmínit, jsou samolepky se jmény dětí na kufrech aut. Zdenda, zaslepen návaly čerstvé otcovské lásky, také takové dvě samolepky přinesl a radši to rovnou rychle nalepil na auto, protože to věděl, samolepky by neprošly schvalovacím řízením. Takže jsme asi dva roky jezdili s těma opičárnama na zadku, naštěstí pak jsme auto prodali včetně opičáren. Sám později uznal, že to byl asi nějaký úlet, nic tak kreativního už na autě nemáme. Ale mají to mraky jiných lidí, co jsem stihla zaregistrovat:

- "Šimonek a Mikulášek v autě"
- "Tobísek a Matýsek v autě"
- "Alenka a Helenka on board" (ano, ať tomu rozuměj i cizincí)



No a to je asi všechno, co jsem chtěla sdělit světu o mém vztahu ke zdrobnělinám. A jak jste na tom se zdrobňováním vy? Také jste Ťutínci medové tlamičky, anebo se řadíte spíš do skupiny "Brutální Helga" a hodláte se také rozčilovat nad stavem české přeslazené řeči?

Královna alobalů

20. března 2017 v 21:48 | Helga |  Humoresky
Ta zvláštní atmosféra u kadeřníka. Nejde jenom o vlasy, je to celý soubor rozkoší, zvláštního klidu, nahodilých konverzací a časopisů o módě. Nastal ten správný čas, kdy mi vlasy přesahují přes uši a stříbrňáky v pěšince hází prasátka po celé koupelně, to je znamení, že je potřeba sestřihnout a dobarvit. Přede mnou je na řadě pán, mluví s přízvukem, laškuje s kadeřnicí, ona se hihňá, slyším jenom útržky, hlavně tedy toho, co říká ona: "Ale vy máte husté vlasy... ne, nejste zas tak šedivej, některý ženský za to tady platí těžký prachy, aby byly šedivé, to je teď v kurzu... obočí nechcete zastřihnout? .. jo pěstujete.. hihihi."

Přicházím na řadu já, barva, tlachání, klídek, klasika. A nastává ten okamžik, kdy se mi dostává do rukou módní časopis. Je to zvláštní, čím jsem starší, tím mi tyhle časopisy připadají směšnější. Je to velká reklamní brožura, vlastně ani v něm nic ke čtení není, jen se prohlíží obrázky. Abych jim nekřivdila, čtou se tam ceny a značky oblečení, kabelek, šperků a kosmetiky.

pixabay.com/khfalk


Říkám si, že se vzdělám v líčení. Píšou, že máme popustit uzdu fantazii a zároveň že v jednoduchosti je síla, takže z tvářenky si máme udělat oční stíny. Na fotce to vypadá stylově, modelka vypadá jak když si opařila oči, zrovna právě nakukovala do rychlovarné konvice, jestli už se voda vaří. Prohlížím dál, zaujala mě fotografie koženého modelu, modelka má zakryté koženým černou kombinézou jen jedno ňadro, druhé je volně ložené v prostoru, bradavka je zakrytá kouskem alobalu. Připadá mi to velmi kreativní a upadám do snění, dívám se do zrcadla a vidím ten můj kulaťoučký obličej, na vlasech alobaly, krasavice na pohled. Nanáším si tvářenku na oči, abych se vyrovnala svou krásou světovým topmodelkám. Sním dál, představuju si na sobě ten kožený model, s jedním alobalovým prsem venku. Úchylná myšlenka, kouknu kolem sebe jestli není v okolí někdo, kdo by dokázal číst myšlenky a sním dál, kráčím po molu, kroutím zadkem, kulím ta rudá očiska, odhalené ňadro se bimbá vzduchem, jsem topmodelka, publikum volá:

"Pojď! Pojď! Pojďte.. Pojďte si mýt hlavu... Haló, už je čas, umyjeme hlavu!"

Probírám se ze snění, už jsem zase zpátky ve vytahaném triku a roztrhaných džínách, alobal už mám jen na hlavě, rozpačitě se usmívám na kadeřnici a říkám si, že je ten náš svět celkem fajn, jsem ráda, že si neumíme číst myšlenky, protože za moje myšlenky bych šla minimálně do blázince. Myje mi vlasy, masíruje mi hlavu, je to žůžo, upadám do transu, jsem zpátky na molu, publikum tleská, já se nakrucuju, jsem modelka, jsem topmodelka, jsem královnou všech alobalů, jsem vládkyní všech tvářenek na očích... takže tak.
 


XS vs XL

16. března 2017 v 22:46 | Helga |  Humoresky
Ráno stojím u skříně, jedno triko s dírou, druhé vysrážené takovým způsobem, že je z něho bolérko. Další má nějaký těžko identifikovatelný fleky, co si vezmu do práce? Beru nejmenší zlo, svetřík s flekem za krkem, flek zakrývám šátkem, vypadá to stylově a ještě to poslouží, že. Proč to tady všechno píšu, předchozí večer jsem objednala kočce a králíkovi žrádlo, podestýlku, kočkolit, zrní, hračku, další hračku, další hračku, další hračku. Nebudu se ani chlubit za kolik. Dneska je řada na mně! Chodím jak šupák, hlavně že zvířata se mají jako v nebi. Usedám k PC, otevírám nějaký e-shop. Holky z práce tam furt něco objednávají, tak se chci taky nějak voháknout. Jenže jsem jaksi zapomněla, že holky z práce jsou o 30 kg a 5 velikostí jinde. Takže co.. hmm .. trička.. filtruju cenu, filtruju velikost.. Co to jako je?
..
..
Velikosti "XS" mají 360 triček
"S" 450 triček
"M" 600 topíků na výběr
od "L" je tam 400 věcí
"XL" - to už začíná být zajímavé.. 50 triček.. a to už začínám být naštvaná
"XXL" 15 kusů????


To je diskriminace?! Zavírám laptop, pro zvěř a děti se nakupuje snadněji než na mě. Jsem fakt vytočená. Zavírám oči a čekám na další ráno, zase stojím u skříně, tentokrát to vyhrálo triko s dírou. díru zakrývám šátkem. Kocour si spokojeně hraje s plyšovou myší, králík si vesele ohlodává dřevěnou mrkev, a já si dávám celý den pozor na to, aby mi šátek nesklouznul a nebyla vidět ta blbá díra. Takže tak.

Poštovní výkladový slovník

13. března 2017 v 22:28 | Helga |  Humoresky
Myslím že každému z nás pošta už někdy (ne)doručila zásilku. Ty dlouhé chvíle napětí, čekání, dojde balíček, nedojde balíček, bude fronta až ven na poště anebo se zrovna zasekne počítačový systém, známe všichni. Rozhodla jsem se využít své základní znalosti poštovní hantýrky abych vám, široké veřejnosti přeložila některé poštovní výrazy a situace:


1. SMS: Dobry den, dnes Vam budeme dorucovat zasilku DR....od podavatele XY
Překlad: Dnes zásilka možná dorazila na hlavní poštu a ještě si tam pár dní poleží, možná to dneska někdo stihne doručit, ale spíš asi ne, moc se na tuto informaci neupínejte, ať nejste naštvaní.

2. Vzkaz ve schránce - Adresát nezastižen
Překlad: Je nám úplně u prdele, že jste celý den doma a čekáte na zásilku, řidič to prostě dneska nestíhal, tak vám druhý den dává do schránky lístek doručovatelka, že vás řidič předchozí den nezastihnul. Je to divné, úchylné a alibistické, ale je to tak. Dnes nedodáme, zítra nedostanete.

3. Malá matematická slovní úloha:
Na poště je fronta 30 lidí. Na poště pracuje 5 poštovních úřednic. Na poště jsou 4 okénka. Kolik okének je otevřených?
Odpověď: Je otevřené jedno okénko, na kterém zrovna chce nějaký kretén výpis z rejstříku trestů, z katastru, nebo si penzijní pojištění, kupuje padesát losů nebo dvacet bublifuků a jedno pexeso, nevím, každopádně provázek od balíčku už vám odkrvil všechny prsty, které postupně za tu dobu čekání uhnívají a odpadávají na zem. Já vím, můžu balík položit na zem, ale to bych pak neměla o čem psát.

4. Můžete na ČP koupit: samolepky do domácnosti , modelovací hmotu KERA, kšiltovku Pat a Mat, hrací karty, knížky, omalovánky, reflexní prvky, pojištění, spoření, účet, zařídit roznos letáků, home credit, sazka, stírací losy..
Překlad: můžete tady zařídit a nakoupit úplně cokoli, to poslední co nás zajímá je doručování zásilek, doručíme vám akorát tunu reklamy do schránky.

5. Reklama: Získejte díky zákaznické kartě odměny a slevy od našich partnerů
Překlad: místo toho, abychom zásilky doručili včas, vás uchlácholíme slevou 5% na balené uhlí. Marketing je hezká věc a máme ho rádi, sice na nás v poštovních službách není spoleh, ale kupte si pexeso, stírací losy a uhlí a budete v teple čekat na svůj zpožděný balíček krátit si čas hraním pexesa a stíráním losů.

6. Reklama: Pošlete svoji kariéru na správnou adresu
Překlad: Přijďte pracovat k nám, dostanete počítač na kterém se dá stále hrát původní Prince of Persia, naučíte se odolávat pokušení obsloužit lidi rychle a zásadně neotvírat druhé okénko ze čtyř. Nechte u nás čas plynout pomalu, někdy i pozpátku. Vraťte se do dávných dob bez počítačů, pište do sešitů ručně poznámky, protože Prince of Persia se právě zasekl. Trhejte potvrzení o převzetí zásilky ručně na menší kousky abyste je mohli vsunout do jehličkové tiskárny a zároveň šetřili naše lesy. Naučte se správnému time- managementu a určení priorit při flexibilní a dynamické práci v našem týmu.

7. Balík do ruky
Překlad: Balík doručíme na poštu a pošleme vám o tom sms.

8. Balík na poštu
Překlad: Balík doručíme k vám domů, předáme vašemu partnerovi, protože to byl supertajný dárek pro něj a stejně byste mu ho pak dali, takže jaký je to problém?

9. Dnes podáte, zítra dodáme
Překlad: Předevčírem jste podali, popopozítří dodáme. A pro jistotu jsme to z těch aut už strhali, marketing je hezká věc, máme ho rádi, ale tudy ne soudruzi.

10. Změna doručovací adresy
Překlad: Už jste jim 3x vyplnili žádost o změnu doručovací adresy, ale balíky stále chodí na tu vzdálenější poštu, a za každé 4. požádání o změnu adresy dostanete jako bonus malou loterii, kdy vám balíky chodí střídavě na jednu, střídavě na druhou poštu. A při 5. požádání o změnu doručovací adresy vyhráváte hlavní soutěž, na uložence přestáváme vypisovat, na které poště je balík uložen a hledej šmudlo!

Podala jsem pár inzerátů na prodej sportovního náčiní po dětech, píšu "pouze osobní předání" a děsím se, kdo se ozve z druhého konce republiky a bude to chtít poslat na dobírku. píše paní z Ostravy, chce to poslat poštou... Provázek připraven, ruce rozmasírovány.. neeee.

Einmal gespritzt bitte

6. března 2017 v 21:39 | Helga |  Humoresky
Odjíždíme lyžovat. Úplně poprvé. Tedy já jsem na lyže jezdívala a Zoru naučili ve škole na lyžáku. Poprvé jedeme všichni jako rodina. Zdenda a Kvítek na lyžích stáli dvě hodiny na Božím Daru, jsou tedy dostatečně proškoleni na to vyrazit k našim sousedům do Rakouska. Odhadli jsme, že přežijeme se zdravou myslí 3 noci. Děti se těší, my nevíme, co máme čekat.

Zora se ptá, kdy už budeme v tom Rakousku-Uhersku, Kvítka Uhersko moc nezajímá, sleduje dění za okénkem a říká, že na drátě sedí ptáky a hobuly, a při každém tunelu prožívají něco jako orgasmus. Se zvyšující se koncentrací tunelů se mění cesta na malý mejdan na zadních sedačkách. Snažíme se je trochu usměrnit: "Tak ty tunely počítejte děti, schválně kolik jich bude." Byl to skvělý nápad a doporučuji vřele všem zoufalým rodičům cestujícím do horských středisek. Mezi 10. a 27. tunelem jsem upadla do klasického cestovního kómatu, takže mi to hezky uteklo, probouzely mě občasné hádky dětí:
"Dvacet osm, dvacet devět, dvacet deset"
"Dvacet deset Kvítku neexistuje"
"Ale existuje!"
"Neexistuje!"
"Existuje" atd..
Prostě idylická cesta, co vám budu povídat.


Přijíždíme na místo, zabydlujeme se, vybaluju v pořadí třetí tašku žrádla, bo nehodláme porušit české dekórum paštikářů. Vyskládávám konzervy a pytlíkové polévky, Zdenda remcá vlastně už od začátku cesty, že nemáme nasmažené řízky, uklidňuju ho chlebem s paštikou, druhou rukou rozmíchávám rodinné balení gulášové polévky v 1,5 litru studené vody a pozvolna vařím za občasného míchání deset minut.

Další den vstáváme a vyrážíme do lyžařského střediska, konkrétně do Wurzeralmu, je to prý menší středisko vhodné pro rodiny. A hned při koupi permanentek problém. Slečna u okénka mi dala tři permanentky, i když jsem jí zaplatila čtyři, asertivně se dožaduji čtvrté permanentky. Slečna je milá, ale velmi tvrdohlavá, po deseti minutách se za mnou vytvořila fronta asi dvaceti lidí, raději se neohlížím, ale stojím si za svým, vyhádala jsem si to. Po lehkých 45 minutách, kdy se soukáme do přeskáčů, potíme se a nadáváme dětem, si to šineme do spojovací lanovky, která nás vyváží nahoru do lyžařského centra. Tam tak nějak lyžujeme, slunce svítí, krása. Podobně probíhá i druhý den s tím rozdílem , že je to náš poslední lyžovací den. Zdenda už se osmělil, ukončil tvrdý tréning v dětském parku mezi tříletými dětmi a vydává se i na větší sjezdovky mezi osmileté, já si brázdím sjezdovku s názvem "Juniorpiste", protože už jsem v podstatě profík.Došly zásoby ztvrdlého českého pečiva, skočíme si do místní knajpy na nějaký ten oběd, číšník se mě ptá, jestli chci "gespritzt" nervózně se rozhlížím a červenám se, co mi ten hoch dělá za návrhy? Ale je tam se mnou rodina, s díky jeho spritz odmítám, ale leží mi to v hlavě.


Mám hodně trapný nápad, že pojedu podél lanovky dolů po červené k parkovišti. Trapný nápad to je, protože mi nedochází tři věci, že pojedu mrakem, že pod mrakem prší a sjezdovka je dlouhá 3,5 km. Dělám si přestávky, najednou to nesjedu. Asi tady umřu, plivu na zem při jedné přestávce, masíruju si stehna. Slyším v mlze kabinku lanovky, narovnám se a zvesela mávám manželovi a dětem, všechno v pohoděěě dětii, maminka sjede naprosto lehce tuhle krásnou sjezdovku a potkáme se dole. Jedu dál, ten mrak houstne, už ani nevidím, kam jedu, bílá tma. Při další přestávce vytahuju telefon a fotím si to, o tom napíšu na blog, jestli to teda přežiju. Nikdo další kromě mě už tenhle debilní nápad neměl. Chrčím a asi mám hypoglykemický epileptický bronchitický křečový záchvat. Slyším v mlze svištění lyží. Aspoň nějací lyžaři, jsem ráda, že neumrznu, že tady neumřu, z mlhy vyjel tatínek s dvěma osmiletými kluky, budu se jich držet. Jenže jak rychle se objevili, tak rychle zmizeli. Ježišikriste, sjedou to malý děti, vyhecovalo mě to. Vyjela jsem z mraku a jela v totální rozmoklé břečce k parkovišti. Mám chuť odevzdat lyže a sepsat přísahu, že už na ně nikdy nevlezu, že už na to nemám. Příště si tyhle blbé nápady nechám jen v hlavě.






Po lyžovačce nenápadně rozmasírovávám v autě křeč v nohou. Zastavujeme v místní sámošce a je objasněna záhada se spritzem. Je tam celý regál nápojů, všechny jsou "gespritzt". Spritzujou si všechny džusy a limonády sodovkou, prasata rakouský.

Jedeme domů, jsme na sebe hrdí, zvládli jsme to bez újmy na zdraví, jak fyzické, tak psychické, děti počítají tunely a já padám u 10. tunelu do kómatu.

Ve snu mi zní němčina.. "Einmal gespritzt bitte"..

Bílý sex

7. února 2017 v 21:14 | Helga |  Humoresky
Koupila jsem sýr. Parmezán. Vůbec mi nepřišlo divný, že by 800 g blok stál 60 Kč. Doma Zdenda otevírá ledničku, aby provedl každodenní rituál uctění svaté lednice (o rituálu více na konci článku), a povídá, že jsem hrozná frajerka. Jeho kompliment mě děsně potěšil a trochu se i červenám. "Jsi frajerka, že kupuješ sejra za pětikilo!"

Pak mám asi pětiminutový výpadek paměti. Když se probírám z mdlob, uvědomuju si, že ta cena byla za sto gramů, což by u Parmigiano Reggiano asi i odpovídalo. "Ale.. ale.. ale.. mělo to oranžovou cedulku, to znamená, že je to hrozně levný a že to musím okamžitě vsunout do košíku! " Bráním se, supím, nadávám na Lidl, na marketingové oddělení Lidlu, na prodejní oddělení Lidlu, i na ty chudáky na kase, nenávidím tu hnusnou oranžovou cedulku, ale ve skutečnosti jsem naštvaná sama na sebe, jaký jsem debil.

pixabay.com



Od té doby se stává sýr Zdendovou měrnou jednotkou. Hledali jsme například na netu, kolik stojí nějaká bankovní služba. Mně se zdálo 1500Kč za rok moc, Zdenda mne něžně pohladil po vlasech a říká mi, že to jsou jenom tři sýry, to zvládnem.
Další den něco hrozně páchne v ledničce. Zdenda koupil francouzský plísňový sýr za "pouhou" stovku, něžně mě hladí po vlasech a říká "Vidíš, jde koupit i levnější sýr". A nezapomene podotknout, že ho celý velký nákup stál stejně jako moje tři sýry. Dneska byli se Zorou u kadeřnice, ještě se ani nevyzuje a už na mně volá, že ta kadeřnice pro dospělého a dítě stojí míň, než můj sýr.

Už týden večeříme špagety s parmezánem. 200 g je už spotřebovaných, tak ještě 3 týdny a můžeme tuhle sýrovou kapitolu uzavřít. Zdenda ji tedy neuzavře asi nikdy.


A k tomu ledničkovému rituálu. Každý večer se jako muslimové modlící se k Mekce modlíme kdekoli v domě směrem k ledničce. Poklekneme, klaníme se, děkujeme za ty dary. Poté ji posvátně otvíráme a nahlížíme, co v ní je nebo spíš není. No a pak se nažereme. Říkáme tomu bílý sex. Znáte bílý sex? Lednička, mrazák, mikrovlnka, sporák..

Moje velká řecká tlustá oslava

2. února 2017 v 21:38 | Helga |  Humoresky
Už podruhé jsme absolvovali jednu dětskou řeckou oslavu narozenin. Řekové to mají prostě jinak, je to taková naše svatba středního formátu, 30 dospělých a zhruba stejně dětí. Pronajatá italská restaurace. Řev jako kráva. Fakt sorry za ten výraz, ale to se nedá prostě popsat, to sem musí zažít. Letos se oproti loňsku účastní i řecká babička a prababička. Usmívám se na prababičku a okamžitě se mi vybaví ten známý film o řecké tlusté svatbě. Babička má typické černé šaty a je typicky svérázná.

V restauraci se mísí další minimálně tři národnosti návštěvníků, jsou to kolegové z práce otce oslavence a jejich děti, pak různí známí. Je to velká divočina, děti hrají mezi stoly střídavě vybíjenou, na honěnou a na schovku. Číšníci jsou tipuji Italové, nebo něco podobného, s klasickými gesty děti vyhánějí (ale jen když se nedíváme) před námi se na ně usmívají a hladí je tou rukou, ve které zrovna nemají deset talířů.

Postupně na stole přibývá jídlo, řecká klasika, tzatziki, gyros.. Po očku sleduju prababičku, která těká přísným řeckým okem po všech pokrmech, kontroluje konzistenci tzatziků, převaluje na jazyku a čekám kdy z ní vypadnou řeči o buketu a tak. Tzatziki prošly kontrolou kvality, tváří se spokojeně. Oblíbila si celkem Kvítka, protože sedí vedle ní, dolévá mu limču a nutí ho hrát si s balónky. Kvítkovi se moc do balónků nechce, ale její přísné řecké obočí udělá mikroskopický pohyb a on poslušně plní veškeré její přání, i když jí vlastně nerozumí. Nechápu, mně třeba rozumí a nic neplní. Snažím se okoukat ten trik s přísným obočím.

Konverzuji s babičkou, no konverzuji, přeřvávám ten řev a hudbu. Babička umí trochu anglicky. Vyprávím jí o tom, jak se nám líbilo na Rhodosu a Lefkadě, a jak je Řecko pro mě fakt nej místo na dovolenou (a to fakt nepodlézám a nekecám, žádná jiná země je ještě nepřebila a ani nepřebije). Probereme situaci s uprchlíkama a už se nese dort.

Následuje zpěv "Happy birthday" nejdřív anglicky, pak česky, řecky a ruská menšina spustí i po jejich a je to komplet. Po deseti minutách lekce divného multilinguálního zpěvu se servíruje dort. Prababička nervózně mlátí vidličkou do fondánu a křičí něco řecky, dort kontrolou kvality neprošel.

Přichází čas na ohňostroj. Děti už se houfují na dvoře před restaurací, bouchají první petardy. Slyším ale hrozné kňučení, v koutu dvora se krčí pes, který se právě posral strachy. Nikdo si ho nevšímá, což mě hrozně překvapuje, to kňučení je srdcervoucí, zastavuju odpalovače a omlouvám se přibíhající majitelce, že si psa nikdo nevšiml. Rychle odvádí psa a odpaluje se dál. A karma je silná věc. Jedna petrada je vadná a neletí do nebe, nýbrž zakrouží nad dětmi a napálí to do blízkého domku. Teď jsme se všichni taky posrali. Jižní národnosti se rychle oklepali a odpalují dál, nás pár středoevropanů si odvoláváme děti a couváme do bezpečné vzdálenosti, s jednou maminkou se vzájemně přistihneme jak mumláme, kdy už tohle skončí. Děti samozřejmě nadšené, těm je to jedno, kdyby jim rachejtle ustřelila hlavu, budou se z toho radovat.

Oslava je u konce, hosté odjíždějí, ještě koutkem oka pohlédnu na černou skvrnu od rachejtle na blízkém domku a druhou černou skvrnu prababičku, která nese ještě Kvítkovi k autu pár balónků, které on sice nechce, ale s úsměvem si je bere. Tak zase za rok. Tedy pokud hostitelé nenajdou tenhle článek a nehodí si ho do překladače. Ale jinak je to moc hezká oslava, na kterou celý rok vzpomínáme. To už asi nezachráním.

Krav Maga

19. ledna 2017 v 21:01 | Helga |  Humoresky
Klepou se mi ruce, levá ruka už je téměř bezvládná, pravá se neřízeně cuká. Jmenovalo se to SEMINÁŘ (!!!) Za poslední léta cokoli co se jmenovalo seminář, byla činnost duševní, nikoli fyzická. Ano, čekala jsem že sem tam někoho bouchnu, sem tam se někomu budu bránit, ale tohle mě fakt překvapilo. Překvapilo mě to natolik, že se o to musím podělit se svým okolím:

Přicházím na vrátnici mého zaměstnavatele, kde má být údajně něco jako tělocvična. Drzý vrátný si neodpustí řeči jako jestli mám věci na převlečení, že mě čekají dvě hodiny pekla, já říkám "cha cha na mě leze rýmička, se nehodlám sedřít, budu spíš nasávat teorii". Ptá se, jestli vím, kde je posilovna. Fakt nevím, cedím vztekle mezi zuby, jestli snad vypadám, že chodím do posilovny. Prý vypadám. Zdravě mě to naštvalo, nu což, říkám si, možná se to hodí být naštvaná na SEMINÁŘI Krav Maga.

Vcházím do tělocvičny, potetovaní tři chlapi v černých hadrech, vypadají jako dost velcí magoři. A jedeme, nejdřív rozcvička, a už nemůžu ... stále čekám kdy začne SEMINÁŘ.


A abych to shrnula, v následujících dvou hodinách střídavě umírám a jsem mrtvá. Střídavě je do mě bušeno a buším já. Cvičíme jak vydloubnout protivníkovi oči (hrozím se a říkám už asi po stopadesáté "ježišimarjá"). Nacvičujeme jak nakopat do citlivých míst (ježišimarjá), citlivá místa sice nemám,ale můj sparing partner si to taky potřebuje nacvičit. Cítím na stehnu vznikající modřinu. Bolí to jak blázen i přes tu matraci s úchytkami.

Přemýšlím, že se nenápadně vypařím s výmluvou na počínající nemoc, v tu chvíli na nás řve trenér: Protivníka nezajímá že už nemůžete, že jste se špatně vyspali, že vás něco bolí. Jde vám kurva o život, makejte, každý deset kliků, desetkrát se zatočit dokola a bušit. Dívá se na mě a řve "dááámskýý kliky neexistujou!!!" Dělám pánský kliky, to jest v mém podání prkno a jemné pohyby v loktech cca o 1 cm.

S každým dalším nácvikem už se uchechtávám se slovy, výborně, tam ještě modřiny nemám. Přestávám vnímat co říkají, už vím, jak se cítí boxeři v ringu, když jsou právě na kameře ve zpomaleném záběru padající na zem kapající pot a sliny. Že já KRAVa nešla na jógu. Prohlížím si už jen to jejich tetování. Jeden má na lýtku Ninju, druhý má na ruce hodně pěkné umělecké dílo, je to vytetovaný obličej vousatého muže (asi tattoo selfíčko, majitel je také takhle vousatý). No nebudu to tady už dál rozepisovat, bohužel studií tetování jsem promeškala co máme dělat a poté dostala nafackováno. Pár dní si asi ani nevyčistím zuby, o fénování ani nemluvě. Rýmička se mi stala chronickou, zpestřuji klid v kanceláři tuberáckým kašlem.. Ale což "nepřítele nezajímá, že vám je špatně!!!"

Příště jdu na jógu.

Charlie Chaplin Škodovka

10. ledna 2017 v 22:34 | Helga |  Humoresky
A je to tady, jedeme vybírat náhradníka za zesnulou kočku. Sepsali jsme podle internetových stránek útulku jména koček, která podle popisu vyhovují do domácnosti, kde je lehce rušno. Naše požadavky se týkají zejména psychiky kočky, musí to být odolný jedinec.

V autě školím děti, co budou a hlavně nebudou dělat v útulku, vyhrožuju jim, že to je zkouška, jakmile se paní z útulku nebudeme zamlouvat, odneseme si leda tak gumovou myš. Kvítkovi se pomyšlení na gumovou myš líbí, ale o trochu víc si přeje tu kočku, tak se snaží.

Vítá nás třínohá kočka ještě venku, děti se na ní vrhnou, kupodivu se s nimi mazlí, byť jí prý o nohu připravily právě děti, které na ní uvázaly provázek. Po očku koukám, jestli v dohledu není žádný provázek a doufám, že moje děti nebudou mít žádné hloupé nápady.

V útulku je kolem osmdesáti koček, celkem rychle jsme pochopili, že my si nevybíráme kočku, ale odevzdaně čekáme, která kočka si vybere nás, vyplní s paní papíry a bude si nás moci odnést v přepravkách domů. Některým, zejména těm starším, jsme vysloveně nesympatičtí, ti se ani neobtěžují se na nás podívat. Mladší koťata se na nás nadšeně vrhají ze všech stran.

Povídáme si s paní, je to řehole takový útulek. Mezitím se děti postupně ptají, jak se jmenuje všech osmdesát koček. Samozřejmě si to nikdo z nás nezapamatuje, takže se ptají další hodinu průběžně stále dokola. Všímám si, že se mi o nohy stále otírá a je neodbytný jakýsi malý Hitler s knírkem. Prý se jmenuje Forest, ale všichni mu říkáme Adolf. Jede s námi. Dostaneme školení, jak doléčit uši a jaké všechny nemoci existují. "To je snad lepší nevědět", říkám paní a koutkem oka sleduju Zoru, která zrovna pusinkuje kotě a Kvítka jak prozkoumává technologii závěsu dvířek kočičího záchodu.



V autě usuzujeme, že Adolf není moc korektní jméno, volíme jméno Charlie Chaplin. Kvítek řve, že je to holčičí jméno a chce, aby se jmenoval Škodovka. Protože nám zbývá ještě hodina cesty a Charlieho chceme ušetřit řevu hned v počátku jeho adopce, schvalujeme společně jméno Charlie Chaplin Škodovka a všichni jsou spokojení.

Hned druhý den běžím do obchodu pro kočičí záchod - ten zavřený typ, v domnění, že se vyčůral na gauč, protože chudáček nepoznal, že to šedé nízké, kam jsme ho už desetkrát postavili, je záchod. Vybírám totéž stelivo a tentýž záchod, na který je asi zvyklý z útulku. Hezky mu to tady všechno naaranžujeme a on si očichá oba záchody a jde na ten nízký samozřejmě. Později opět velmi rychle chápeme, že chcaní na gauč je vyjádření nelibosti.. podruhé přidřepává, když vytahuju žehlící prkno. Tak jsem dožehlila, říkám radostně Zdendovi, když budu žehlit, budeme mít pochcaný gauč, to opravdu chceš? Takže ode dneška nežehlím, kocour na gauč už chcát nechodí a všichni jsme šťastní.

Bydlíme u něj 4. den a rychle si nás ochočil. Napsal e-mail do útulku, že se má dobře, projel co je nového na facebooku a teď kouká na televizi a líně přežvykuje uchošťour. Jakmile mu dám tento článek k autorizaci, vyjde na blogu.


Kočkám zdar.


Další články


Kam dál