Nikdy nevěř Google translate

Pondělí v 22:32 | Helga
Dřeme od mala angličtinu a když ne od mala, tak hned jak to bylo po revoluci možné. Čím víc se učíme, tím víc zjišťujeme, jak málo toho umíme. A tak se stane to, že musíme napsat e-mail, a lovíme slovíčka z paměti, nejsme si jisti frází, ptáme se ostatních, kteří toho nevědí o moc více, hledáme na internetu a kdo jiný by měl lépe poradit, než strejda Google. Ale pozor, byť ví Google všechno, stále nezná souvislosti, a padají z něj často nesmysly. Google translate je studnice trapasů. Je to zrádná past pro lidi, kteří okolo angličtiny jen lehce prošli, ale naprosto tomuto nástroji důvěřují.

Řekněme, že jste začátečník a chcete pozvat svoje kolegy na vánoční oběd, může to dopadnout celkem vtipně a nechtěně tak pobavíte celou firmu.

Milí kolegové,

Letošní vánoční menu jsme vám chtěli s panem šéfkuchařem zpestřit. Vytvořil speciální restaurační menu.

  1. Mořský vlak (překlep, měl to být samozřejmě mořský vlk) s bramborovým salátem
  2. Konfitovaná kachna se zelím a knedlíkem
  3. Smažený řízek s vídeňským bramborovým salátem

A teď to hodíme do Google translate:

Dear colleagues,

This year's Christmas menu, we wanted to make you chew with Mr. Chef. He created a special restaurant menu.
  1. Sea train with potato salad
  2. Confused duck with cabbage and dumplings
  3. Fried steak with Viennese potato salad

A co Google napáchal?

"we wanted to make you chew..." = "chtěli jsme, abyste žvýkali s šéfkuchařem.."

Nevinný překlep "mořský vlak" přeloženo doslova, jako "sea train" a třešnička na dortu, z konfitované kachny je jedním kliknutím jedna velmi zmatená kachna.

Google je mocný, ale není všemocný. Tak až budete příště googlit, tak bacha, ať z vás taky není confused duck.

Vaše konfitovaná Helga
 

Královna větrů

6. prosince 2018 v 23:13 | Helga |  Humoresky
K loňským Vánocům jsem krom poukázky do japonské restaurace dostala i poukázku na let ve větrném tunelu. I když se jedná o celkem bezpečnou zábavu v porovnání se skokem padákem, s blížícím se termínem letu jsem byla čím dál nervóznější. Poslední rok a půl jsem zasvětila změně jídelníčku a nasazení sportů, velký kus cesty za mnou (22kg), menší kus cesty přede mnou (10kg + udržovací mód), stále budu podle bmi v nadváze, ale to už bude oproti tomu, do čeho jsem se dokázala vyžrat, těžká pohoda. I přes to se moje hlavní obava točí kolem výkonnosti turbíny, motoru, větráku, prostě toho, co tam fouká ten vítr. Noc před letem se mi zdá noční můra, jak v poloze padajícího paragána ležím na spodní síti a větrák se mnou ani nehne.

Jsem v Praze Letňanech ve Skydive aréně, absolvovali jsme asi minutovou instruktáž a právě se soukám do kombinézy. Hrozně se potím, jak tím fyzickým úkonem, ale i ten nervík tam nějaký bude. Hecuju se, Helgo to dáš, pot vysuší ten velkej fén, do kterýho právě jdeš, užiješ si to. Strkám si špunty do uší, odteď se s instruktorem domlouváme už jen posunky. Ten fén dělá hroznej kravál. Můj štědrý milý Zdenda mi věnoval šest minut zážitku, zdá se to málo, ale je to tak intenzivní, že to pro začátek fakt stačí. Mám je rozdělené na tři dvouminutové vstupy.

Vstupuju do fénu, podle instrukcí se pokládám na proud větru a lidi, já lítáám, já se vznáším. Jsem královna všech větrů, vládkyně všech moří.. Kombinéza mi vlaje, pot odlétá. Zůstali jste někdy v automyčce v autě při sušení? Fén, co odfoukává kapky z auta. Přesně takhle mi vítr odstranil pot z tváří, akorát ne směrem dolů, ale nahoru do výšin. A jako bonus jsem dostala lifting obličeje a plastickou operaci prsou (přesun ze břicha na záda). Zpátky ke vznášení, raduju se z letu, začnu se hystericky smát a to jsem neměla dělat. Celá moje celodenní zásoba slin v ústech, slinných žlázách i sliny, které ještě ani nebyly tou dobou na světě, vše bylo nemilosrdně vycucnuto někam nahoru pryč ode mě rychlostí světla.. no kecám.. ale rychlostí zvuku určitě. Rychle jsem zavřela pusu v obavě, že mi vítr ještě vyndá pár plomb či nedejbože mojí jedinou korunku. A jak jsem vydechla nosem, vichřice se s nadšením chopila mých soplů a odsála veškerý obsah nosní dutiny.. kam jinam než někam nahoru.

Nevěřili byste, co všechno dokáže ženě proběhnout hlavou za dvě minuty (nechci tedy nějak diskriminovat muže, ale jak je tak znám, tak v tunelu na nic určitě nemyslí). Propočítávám si, kolik lidí za den se v aréně prolétne, kolik slin a nudlí je tam někde na stropě, když nudli má každý druhý návštěvník a usměje se každý třetí návštěvník. Dvě minuty jsou pryč a já s vypuštěnými tělními tekutinami a napumpovaným adrenalinem čekám venku na další vstupy.

Na poslední let už se se mnou vydává instruktor až nahoru tunelu a to je panečku adrenalin lítat nahoru dolů. Mám možnost zkontrolovat soply na konci tunelu, ale té šance nevyužiju, protože jsem zavřela oči a ječím a přidávám tam další čerstvou dávku. Na konci nám instruktor předvede leteckou akrobatickou šou, je to fakt krásné sledovat to mladé, kombinézou obepnuté mužské tělo, jak se vznáší v tunelu, společně s druhou paní v naší skupině jihneme a se slzou v oku odcházíme domů. Tímto zravím instruktory ve Skydive aréně. Až si tohle Zdenda přečte, tak mě zabije, ale je to taková zkouška, jestli ten můj blog vůbec čte.

Končíme, loučíme se s instruktorem, jen já mám na něj poslední otázku. Je na konci tunelu nějaký zásobník? Prý ne, ale čistí se to pravidelně. Dobře budu mu věřit. Jinak tento zážitek je fakt boží, je to dost drahé, ale něco takového prostě jinde nezažijete. Skok padákem je asi pro hrstku nejodvážnějších, skok z mostu už nikomu nepřevyprávíte, ale Skydive aréna je pro každého. Je to parádní pocit. Samozřejmě nudle a sliny jsem náležitě přehnala, jak už mám ve zvyku, ale nebylo to tak hrozné, když se pořádně vysmrkáte, vezmete pevné spodní prádlo a nebudete otvírat ústa, sliny a ňadra vám zůstanou tam kde mají.

Létání zdar
Helga



Záchvěvy loňských Vánoc

3. prosince 2018 v 22:20 | Helga |  Humoresky

Blíží se nám ty Vánoce, tak nastal čas uplatnit poukázky z těch loňských. Dostala jsem voucher do japonské restaurace. Je na čase vyrazit, než poukázka propadne. Mám moc ráda sushi, ale nikdy jsem pořádně neměla tu čest s ostatními japonskými pokrmy.

Dostaneme jemný zelený čaj, přezdívaný také "popcorn tea" jak nám obsluha vysvětlila, pijí ho v Japonsku i malé děti. Srkám a nedopíjím, pachuť rybiny mi křiví pysky. Hrabu hůlkou v lógru, jestli se tam neschovává rybí hlava, rybí střeva nebo cokoli jiného pocházejícího z ryby. Ubohé japonské dětičky! V hlavě se mi rodí myšlenka uspořádat sbírku ovocných čajů pro týranou japonskou mládež. Ale to už nám donesou vývar. Ne, není to rybí polévka, má to být silný japonský vývar. Podezíravě si přivoním. Ryba! Ochutnám. Ryba! Bohužel opět nedojídám (a to mi není moc podobné).

Vypadá to, že z japonské kuchyně fakt dávám jen to sushi, tam mi rybí chuť nevadí. Sushi je většinou z ryby. Když je v jídle ryba a pokrm chutná jako ryba, je to v pořádku. Když v čaji není ryba a čaj chutná jako ryba, není to v pořádku, to ať na mě nikdo nezkouší. Dostaneme sojové boby v luscích posypané nějakou vzácnou solí. Shrnula bych to asi takhle. Je to jediné jídlo večera, které nesmrdí rybinou. Sojové boby se z lusků vysrkávají. Celkem zábavné ale i chutné, a když lusk zmáčknete, bob vystřelí náhodně do místnosti, zábava nebere konce.


Konečně přichází sushi mísa. Na tenhle okamžik jsem se těšila. Sice už nemůžeme, ale japonský dezert máme v ceně, přinesli mi nějakou neidentifikovatelnou kuličku, chutná to trochu jak sušený rýžový nákyp a kvízová otázka zní, jakou příchuť má můj rýžový dezert? Byla to taková hezká rýžová tečka za tím naším večerem. Hodně jsem si přála cestovat do Japonska, zejména jako gastroturistka, se Zdendou máme totiž nepsanou úmluvu, že až se děti za padesát tisíc let odstěhují, a my nebudeme vědět co s penězi, stanou se z nás gastroturisti. Tímto Japonsko ze svého gastroseznamu škrtám.

Takže tak

Vaše Helga

 


Sushi které běží

18. listopadu 2018 v 15:26 | Helga |  Humoresky
Od té doby, co se v našem městě objevil podnik typu "Running sushi", nemluví Zora o ničem jiném. Je to dost drahá sranda, tak jsem návštěvu oddalovala seč jsem mohla. Takový klidnější týden, výplata na účtě, Kvítek u babičky, volné odpoledne před sebou, Zora škemrá, tak jo. Jdeme na Running sushi. Usedáme k pásu a hladově sledujeme kroužící talířky. Dáváme se první kousky sushi, já ho miluju, je dobré a vypadá i čerstvě. Zora chutná jedno s lososem a plive vzápětí zpátky na talířek.


Je fajn zjistit v sushi baru, že nejíš sushi.
Ale nevadí, na pásu kolují i talířky s nudlemi, jarními rolkami a jinými asijskými čuňárnami. Po chvíli si všímáme, že průhledné pokličky, které zakrývají talířky, jsou odklopené, u jiných úplně chybí. Podívám se podél pásu a vidím dvě malé snědé ručičky, jak zvedají pokličky. Vyháním dítě, které si udělalo malou degustaci. Tu odklopí pokličku, tu ochutná, tu olízne prstíček. Připadám si jako ve špatném snu. Degustátor přivedl staršího bratra a scénář se opakuje, teď už je vyháníme společně s obsluhou sushi baru. Naproti nám přes pás sedí chlap jak hora, dva metry na výšku, dva metry na šířku, říkám si kurnik, ten kdyby se zvedl a ty spratky vyhnal, už by se nevrátili.



Zora se soustřeďuje na jarní rolky, já na sushi. Sledujeme, co k nám míří, Zora se raduje, tleská, "Mami, právě přijíždí jarní rolka!... aha a vzal si ji pán" přidává smutný dovětek. Byl to ten pán 2x2m, talířky bere z pásu po pěti. Zora opět zbystří a číhá na jarní rolku, dvoumetrák je bezednej, rolky do něj padají jak Němci do krytu. K nám přijíždí už jen plněné mušle, které nikomu nechutnají. Jsme po jídle, platíme, odcházíme.

Zora si začíná stěžovat, že je jí zle. Paráda. Jde spát a v pět ráno nám přijde Kvítek oznámit, že právě Zora blije na koberec. Paráda. Jdu pro kýbl a než se stihnu vrátit, kocour radostně vybírá kousky masa z hromádky. Takhle brzkou snídani nečekal a přivítal ji s nadšením. Chvilku rozespale přemýšlím, jestli úklid nemám nechat na kocourovi, ale uznávám, že je to dost nechutný, tak ho vyháním. Zora pak ještě celý den zvrací chudák malá. Myslím, že na Running sushi už nikdy nepůjdeme. Běží rychle, běží pěkně, běží dovnitř, ale běží rychle i ven.

Takže tak.

Blití zdar.

Helga

Hedvábně hebký

11. listopadu 2018 v 22:07 | Helga |  Humoresky
"Mami, Kvítek stříká kondicionér na kocoura!", žaluje Zora, která pět minut předtím vozila kocoura po domě v zavřené krabici, koukala mu z ní jen hlava, i když krabice byla zavřená. Nechci vůbec vědět, jestli po dobu projížďky mohl vůbec dýchat.
"Kvítku polož ten kondicionér!"
"Já na něj nestříkám."
"A od čeho je mokrý?"
"Vyválel se v umyvadle."
Byl to perný den, z práce sprint do posilovny, mám čas rozplánovaný přesně na minuty, rychle odcvičit a do družiny, jedno dítě na kroužek, druhé dítě na kroužek a ještě nakoupit. Je to takový zmatený bizarní den, dnes obzvlášť. Začne to už v posilovně, zatímco cvičím, přiběhne chlapík, tipuju věk kolem šedesátky, nikdy jsem ho tam předtím neviděla. Zaujme mě svérázným pojetím rozcvičky. Nejdřív vitálně přiskočí ke stojanu, na kterém zcela mírumilovně a klidně visí asi šest podložek. Začne do nich boxovat. Poskakuje u toho celkem přesvědčivě, zřejmě bývalý boxer. Do toho metá kotouly. Trochu se bojím vstoupit do jeho teritoria, abych nedostala po hubě. Vidí moje obavy a praví: "Neboj se malá, ty mi neublížíš." Fakt se mi ulevilo.
Pak podle plánu družina, kroužky, nákup. Kupuji perníkové koření, pokladní zřejmě jede na tom samém co kolega boxer, a jak uvidí perníkové koření, začne zplna hrdla zpívat: "Po roce Vánoce Vánoce.." Zubím se na ní, že je jako moc milá a zpříjemní nám nákup svým výstupem. I přes svůj mizerný plat a mrzkou náplň práce dokáže být s písní na rtech nad věcí. Jen ukáže prstem na displej kolik mám zaplatit a začíná druhou sloku. Zaplatila jsem a chci jí popřát hezký den. Nepustí mě ke slovu, zpívá právě refrén. Když odcházím, mává na mě a volá konec písně.. "šťastné a veseléééé!" Perníkové koření mám v tašce, pokladní má zřejmě perník v krvi.

Je večer, sedím tupě na gauči a hladím kocoura, nad ničím nepřemýšlím, jen jsem unavená a zítra mě čeká další perný den. Hladím a hladím, kocour přede. Byl to fakt divný den. V hlavě mi zní stále dokola "Po roce Vánoce přicházejí", a kocour je tak hedvábně hebký, opravdu velmi velmi hebký.

Takže tak.

P.S. Nechcete-li vyhazovat peníze za vitamíny a výběrové granule pro vaše domácí miláčky, hebké srsti dosáhnete i levným kondicionérem.


Souboj vlajek

28. října 2018 v 10:25 | Helga |  Humoresky
Začal to náš soused, pověsil si malou vlaječku z okna, maličkou, takovou tu co se dává na auta, když jednou za tisíc let něco vyhrajeme. Dívám se na vlajku a jihnu, jak je to krásný, když vyvěsí vlajku někdo spontánně, nikoli jako za komunismu, kdy se to "muselo". Vzpomněla jsem si na svou první třídu, když jsme vyvěšovali vlaječky ve škole a já nutila rodiče, abychom si v devátém patře vyvěsili vlajku také. Rodiče se tvářili hrozně tajemně a nedovolili mi to. Konečně můžu vyvěsit tu vlajku z dětství a bez žádného diktovaného podttextu. Přece jen máme nějakou národní hrdost! Vyvěsíme taky vlajku. A my nejsme žádní troškaři, Zdenda zajel do baumaxu pro nějakou trubku či co, jako stožár. Je sice poněkud zmoklá, ale je tam a je to vlajka s velkým V. Visí u dětského pokoje, děti se jí trochu bojí, ale musí to přežít, hrdost je hrdost. Soused okamžitě odpověděl odvetou a vedle chcípáka vyvěsil vlajku větší, ale stále co do rozměrů vyhráváme. Dívám se z okna a kromě toho že se té soutěži hrozně směju, jsem fakt hrdá. Jsem ráda, že jsme překousli minulost. A hlavně konečně mám svojí vlastní vlajku a vyvěšenou a největší a nejkrásnější.

Čím víc vlajek, tím víc Čech,
Kdo nevlaje není Čech

Takže tak

Helga



Hokejbal

17. října 2018 v 21:50 | Helga |  Humoresky

Sezóna kroužků pro děti začala. Nejsem zastáncem toho, aby děti byly 5 dní v týdnu na kroužku, letos se mi to vymklo z rukou, mají oba kroužek 3x týdně Zora lezeckou stěnu a hip-hop. Kvítek toužil též po hip -hopu, ale ve zkušební době jsem ho načapala, jak si půl hodiny zpívá na záchodě, i když tvrdil, že ho to baví, hip hop jsem ukončila. Na záchodě může sedět doma a zadarmo. Instruktorovi se ulevilo, říkal: "No já jsem vám to chtěl taky říct, ať už nechodí". A že prý chce nějaký sport, kde má člověk helmu s mřížkou. Moc se ve sportech nevyznám, ale zavolala jsem na hokejbal a ejhle, na hokejbale mají skutečně děti helmu s mřížkou. Pravda, byl to takový divný rozhovor, ptám se trenéra po telefonu, jestli mají na hokejbale helmu s mřížkou, bylo mi trochu trapně.

Už tam byl asi pětkrát a první nadšení pomalu odchází, zjistil, že krom apartní helmy se v té helmě musí běhat a pod helmou se člověk potí a skrz mřížku se nemůže dloubat v nose (za což se raduji a volám sláva, konečně se ten zlozvyk odnaučí). Na dloubání v nose nic nefunguje, zalepovala jsem mu ukazováčky náplastí, aby se mu nevešly do dírky, narval si tam prostředníčky, když mu dáte do jedné ruky kapesník, dloube se v rypáku druhou rukou. Takže potýkáte-li se s tímto nešvarem, jak u sebe, tak u svého okolí, stačí pořídit helmu s mřížkou, může být i použitá, a je po problému. Jinak jsem si třeba myslela, že hokejbal je stejný jako florbal. Není. Hokejbal je už skoro jako hokej bez bruslí, děti jsou celkem slušně obaleny chrániči. Míčky nemají díry a jsou dost tvrdé. Hraje se klasickými hokejkami na hřišti s mantinely. Já vím, vy co se v tom vyznáte, si jistě klepete na čelo, proč to vysvětluju, berte to tak, že vzdělávám další debilní matky, jako jsem já.




Kvítek je na tréningu celkem statické dítě, většinou stojí a pokouší se probojovat ukazováčkem skrz mřížku. Když nebojuje s mřížkou, tak bojuje s ostatními chlapečky o jeden míček do krve (na hřišti je asi sto míčků, ale oni si vyhlídnou dva kluci jeden a jsou schopní se o něj poprat) a když se nepere, tak si lehne na zem a relaxuje. V neděli je turnaj, prý má taky dorazit, aby si to omrknul. Tak doufám, že se od něj aspoň nějaký míček odrazí.

Takže tak.

Hokejbalu zdar!

Helga

Najdi si svého komika

16. října 2018 v 22:04 | Helga |  Humoresky
Jako malá holka jsem poslouchala na kazetách vtípky Felixe Holzmanna, moc se mi to líbilo, i když jsem většinu point pochopila až v dospělosti. Líbilo se mi jak ten pán mluví a jako dítě mě nenapadlo, že ten člověk to jen hraje. Při jeho kazetách jsem usínala. Nedávno jsem narazila na článek ve starším časopise Týden, složený ze vzpomínek na Felixe a já jen žasla, jak svého oblíbeného komika vlastně neznám. Vůbec jsem nevěděla, že měl německé občanství. Sloužil v německé armádě a byl vězněn v Rusku. Na toto období nerad vzpomínal, zřejmě i kvůli tomu, že bojoval na "špatné" straně. Německá nátura se snad projevila v pečlivosti přípravy na vystoupení. Texty musely do posledního slovíčka sedět a to, co se tvářilo jako lehká improvizace, byl přesně naplánovaný "koncert" humoru s přesnými pomlkami. Texty si nechával korigovat od své dcery, na mluvené češtině nebyl jeho německý původ vůbec poznat, ale psaná čeština mu dělala trochu problém. Celý život hledal vhodného "nahravače" - někoho, kdo nebude charakterem stejný jako on. Stále dokola se vracel k Františku Budínovi. Ale geniální byly i jeho výstupy s Ivou Janžurovou (Včera, dnes a zítra; Seznamovací kancelář), s Karlem Gottem, Lubomírem Lipským a dalšími.

Těžko se mi hledá moje nejoblíbenější scénka. Miluju Aluminiový klíček (komik přijde na jeviště a hledá aluminiový klíček, moderátor mu říká "myslíte hliníkový?" "No né, aluminiový klíček, z aluminia!") Ale co znám skoro nazpaměť je Seznamovací kancelář, ta mě evidentně jako dítě zaujala nejvíc:

I: "Poslyšte vy si přece nemůžete vzít za ženu nějakého muže!"
F:"No tak nemožný to zas také není!"
I: "To by pak přece nebylo normální manželství."
F: "Podívejte se, moje sestra si taky vzala mužskýho a je to normální!"
I: "My tady zprostředkováváme manželství pouze mezi lidmi obojího pohlaví"
F: "Obojího pohlaví? To jenom lidi obojího pohlaví?"
I: "Ano, co se vám na tom zdá divné?"
F: "No né abych pravdu řek já mám totiž jen jedno!"

I: "Ta žena by chtěla nekuřáka a abstinenta."
F: "Nekuřáka a abstinenta? Říkáte nekuřáka a abstinenta?"
I: "No ano, něco se vám nezdá?"
F: No né, já jen že chce hnedka dva, já myslel, že budu sám."

Joo a nesmím zapomenout na scénku v restauraci s unaveným řízkem a Františkem Budínem
Budín: "Podívejte se, jak je to pivo kalný!"
Holzmann: "Kalný, kdepak kalný, to je jen tak špinavá sklenice!"


K Felixovi se vracím průběžně, hlavně když je mi ouvej. Humor léčí, humor uzdravuje, jak duši, tak tělo. Humor by se měl pravidelně dávkovat dětem, studentům, zaměstnaným i seniorům. Když jsem byla v nemocnici (nic vážnýho, těhotenský játra, vyvolávání porodů a tak), nemohla jsem na společném pokoji usnout, usínala jsem zase s Holzmannem v uších. Teď jsem se k Felixovi vrátila, pouštíme si ho s dětmi v autě, ano, je to riskantní z pohledu usínání za volantem, ale naštěstí při jízdě po městě neusínám. I když ho nechápou, stejně jako já v jejich věku, jsou jím okouzleni, ten jeho hlas "nosem" a kudrlinky při mluvení prostě nestárnou. A vám všem doporučuji najít si svého komika, dávkujte si humor, dávkujte humor svým dětem, blízkým. 10 deka humoru zcela zdarma. Akce dnešního dne.

Takže tak,

Holzmannovi zdar a jeho fanouškům též

A jaká jeho scénka se líbí vám?

Helga

Au-pair = vojna pro holky

2. října 2018 v 22:23 | Helga |  Humoresky
Když mi bylo osmnáct, byla jsem hrozný ucho. Ale vždy jsem to úspěšně maskovala předstíráním, že jsem děsná intelektuálka. Dost jsem četla, chodila jsem na výstavy, psala jsem. Co si budu nalhávat, byla to opravdu jen maska, neboť jsem se po maturitě prostě nedostala na vejšku. "Pojedeš au-pairovat." Říká mi máma která si chce náhle splňovat mým prostřednictvím svoje sny, které za totality nebylo možné splnit. Souhlasila jsem, kluka jsem neměla (to jsem zjistila při konverzaci s ostatními vrstevníky byl důvod číslo jedna, proč v mládí nevycestovali) respektive měla, ale nic vážnýho. A už sedím v autobuse do Kolína nad Rýnem. Na nádraží mě přivítá matka, toho času 39 let (uf a mě přišla tak stará :-), nebyla stará, v nejlepších letech byla!) Rodina byla neskutečně milá. Možná proto, že matka byla v mládí také au-pair zase v USA, tak měla asi silnou míru empatie. Starala jsem se o úklid domu a dvě holky 6 a 9 let, zajímavé je, že moje děti jsou teď úplně ve stejném věku. Podotýkám že to bylo v roce 1999, bez mobilu, bez internetu. S rodičemi jsem si jednou týdně zavolala. Posílala jsem jim poštou dopisy a fotky. Je pravda, že teď je díky internetu, whatsappu atp svět menší, člověk může být v denním kontaktu s rodinou, není to takový šok.

Rodina byla super, ale nejlepší byla babička. Jak uměla nadávat, tak uměla milovat. Ta nás všechny aupairky řádně vyškolila. Cepovala celou rodinu, ale všichni jí měli rádi, protože ona takhle prostě projevovala lásku. Pamatuju si, jak mi říkala, že nemám v zimě běhat, protože dýchám studený vzduch a budu mít zápal plic, nebo že nemám jezdit na koloběžce, jsou to otřesy pro moji páteř. Člověka to svádělo v osmnácti točit oči v sloup, ona měla pravdu, ale prostě si na tu pravdu musí přijít člověk sám. Babička mi dala ale jednu životní lekci, po tomhle zážitku jsem si uvědomila, co mají lidé v 70, 80 letech za zkušenosti, teď už bych si ty oči radši vydloubla, než je točit v sloup. Seděla jsem u ní na čaji a ona mi něco vyprávěla, a najednou se zabouchly dveře. Pro mě to byl obyčejný průvan. Ona mě chytla za ruku, vztyčila ukazováček a říká "Halt, das war eine Bombe" Zasmála jsem se, co by tu dělala bomba a uklidňovala jsem ji, že to byl průvan. Jenže jsem si neuvědomila, že ona zažila válku na rozdíl ode mě. A skutečně, asi kilometr od jejího domu, explodovala v bytě plynová bomba, dům měl "svléknutou" celou čelní stranu. A ty dveře opravdu zabouchla tlaková vlna! Babička měla pravdu. Bomba to byla, plynová.

Co jsem se tam také dozvěděla: Že Němci rozhodně nejsou studení čumáci, jak se říká. Minimálně celá tato rozsáhlá rodina. Oni dokázali dělat neuvěřitelný kraviny, zejména na častých rodinných oslavách. Většinou někdo z nich připravil nějakou bojovku nebo hru, takže i babičky běhaly po zahradní restauraci a hledaly indicie. Jednou napadl sníh - asi jeden centimetr, na místní poměry celkem neobvyklé. Děti z něj udělaly velkou kouli a matku napadlo, že tu kouli nabarví na červeno, nacpou do kufru auta a odvezou jí její sestře jako dárek. Děti jí pak recitovali nějakou básničku o jablku. Oni taková překvápka milovali.

Němci zbožňují cokoli amerického, když byste před ně postavili dvě totožné krabičky od sirek a o jedné prohlásili, že je americká.. znáte to. Jakmile jsi jel na workshop tance, zpěvu, umění čehokoli do New Yorku, byl jsi něco jako Nadněmec. Matka přivážela z letů z USA bagely, všichni z nich byli hrozně odvaření, mě to přišlo jak čtyři dny stará tuhá žvejkavá houska s dírou, ale budiž, bylo to americké.

Co dalšího pro mě bylo zajímavé, překvapivě oni vychovávají děti a dávají si na tom hodně záležet. U nás se traduje, že tyto západní rozjívené nevychované děti, jsou děs. Oni ty děti ale fakt vychovávají a to dost přísně. Třeba co se sladkostí týče, měla jsem možnost sledovat dva směry. Teta vychovávala svoje děti absolutně bez sladkostí. Odměnou jim byl banán, že prý byl sladký dost. Naše matka dětem sladkosti povolovala, ale regulovala je. Výsledkem bylo, že naše děti měli sladkosti poschovávané po celém pokojíčku, při úklidu jsem nacházela obaly od bonbónů.
Potkala jsem svoje "holky" když byly před několika lety v Praze. Už jsou dospělé štíhlé, zuby vypadaly nezkaženě, takže snad to moc nepřeháněly. A vyprávěly mi, že jejich sestřenka a bratránek utrácí teď celé kapesné za sladkosti, potkali prý jednoho v noci na benzínce (měli to přes silnici), jak si kupuje sladkosti. A teď babo raď, co je správně. Bohužel reguluju sladkosti svým dětem též a ty obaly taky nacházím, stejná chyba v matrixu. Nemám na to nechat dětem volnou ruku při konzumaci sladkého, oni by to jedli k snídani, obědu večeři. Ale třeba by se toho přejedli a nebylo by to tak vzácné, kdo ví. Těžká je ta výchova, přetěžká.

Rok v Německu byl neskutečná škola života. Je to taková vojna pro holky. Člověk zažije neuvěřitelné věci, zjistí, že se dá žít jinak, než byl zvyklý. Najednou si začne uvědomovat ty drobné rozdíly. Uvědomí si, že chodit doma v trenclích je divné. Pozná, že se dá taky starat i o to, co je dál než před mým prahem, veřejný život tam hodně funguje a to díky tomu, že oni prostě nesedí doma na zadku a nečučí na seriály. Pomůže to odstřihnout pupeční šňůru od rodičů a zbavit se toho našeho "čecháčkovství" Proto fakt doporučuju všem co můžou, ať jedou. A doufám, že i moje děti jednou odjedou na "zkušenou".

Takže tak,

všem budoucím, stávajícím i minulým au-pairkám zdar!

Pokračování příště- aneb půl roku v Anglii už nebyla taková sranda.

Domácí úkoly forever

22. září 2018 v 22:41 | Helga
Celé dětství jsem se děsně těšila, až budu dospělá. Záviděla jsem rodičům, že nemusí dělat domácí úkoly a chodit do školy. Opravdu jsem si myslela, že s ukončením školní docházky končí i úkoly. Asi už je jasné, kam mířím. Potomci. Když si pořídíte děti, je to velká změna. Když nastoupí do školy, nastupujete do školy i vy a jedete to všechno, všecičko od začátku. První třída, druhá třída jsou ještě celkem legrace.

Sranda mi skončila ve třetí třídě, kde končí moje znalosti matematiky i jiných předmětů a já se u domácích úkolů potím víc než ty děti. Tímto bych chtěla poděkovat především firmě Google, našemu provozovateli internetu i koktavému profesorovi Weberovi za vynález internetu (představoval se do telefonu v informačním šapitó jako wé wé wé Wébr, taková vskuvka pro neznalé Cimrmana) mohla bych pokračovat ještě počítačemi, elektřinou a tak, ale to bych si zase musela googlit, kdo vynalezl elektřinu. Ve třetí třídě objevujete znovu záhady češtiny, lovíte z paměti, jak se násobí pod sebou a oprašujete fotosyntézu. Člověk Y/I píše tak nějak automaticky, ale odůvodnit dítěti, proč mlýn je tvrdé y a umlít je měkké, od jakého vyjmenovaného slova je odvozené slovo zbytečný, to je už tvrdý oříšek, "Prostě to tak je".

Kvítkovo učivo ještě docela zvládám, těžká pohoda, i bez Googlu. Měl rozdělit pět kuliček v různých kombinacích mezi dva kamarády, Káju a Míšu. Nejdřív prostřední kuličku perem přepůlil a úkol byl hotový.
"Každý dostane dvě kuličky a půlku." pravil.
Přesvědčila jsem ho, že má zkusit víc kombinací. Dal tedy tři kuličky Kájovi, dvě Míšovi a už se ošíval.
Naléhám na něj: "Kvítku, super, a co když Kája dostane jednu kuličku, kolik bude mít Míša?" Kvítek zrudne, zaklapne sešitek: "Tak to bude hrozně nespravedlivý!"

Dneska měla Zora napsat co nejvíce slov s kořenem LES..

Zá..... LES .. ák
…..... LES ..ní

Houm..LES ...ák

Takže tak.

Úkolům zdar

Další články


Kam dál