Děda, akvárka a smilné oči

4. srpna 2018 v 18:12 | Helga |  Humoresky
Můj děda už tady nějaký ten rok není, ale čím jsem starší, tím víc cítím, že kus dědy zůstal i ve mně. Máma říkala, že mám jeho smilné oči, jako dítě jsem to moc nechápala, ale postupem času, kdy mi byly odtajněna 13. komnata dědova života, jsem pochopila, co znamenají smilné oči. Děda miloval zvířata, víc, než lidi. Pocházel z chudých poměrů, takže od malička měl jeden velký cíl, vydělat peníze. Největší koníček byly rybičky. Rybičky byly i vedlejší zdroj příjmů. Můj táta neměl vlastně ani dětský pokojíček, spal v obýváku, protože jedna místnost byla obsazena akvárky. Když mě hlídali, trávila jsem v místnosti hodiny po lokty ponořená v akvárku a lovila neonky. To bylo ještě za minulého režimu a domů jim chodili zákazníci pro ryby i pro radu. Děda věděl o rybách všechno, o nemocech, jak se zbavit zakalené vody, která ryba se s kterou snese a tak.

Po revoluci se hned chopil příležitosti a otevřel si obchod - akvaristiku a potřeby pro zvířata, prostě zverimex. Ale pozor, slovo zverimex před ním nikdo nesměl vyslovit, on neměl zverimex! Vymyslel název ZOO-Hobby. Děda byl stavěný pro byznys, nakupoval, prodával, radil a když měl dobrou náladu, v obchodě bavil zákazníky svými sprostými vtipy. Ženské se hihňaly, chlapi couvali. Ale ovšem nikdo nesměl vyslovit slovo zverimex, to skončil humor, děda zbrunátněl, zákazník nezákazník, prostě ho seřval. Když někdo přišel koupit myš pro hada, a myši zrovna došly a chtěl koupit aspoň křečka, v tu ránu byznys skončil a děda jim udělal takové kázání, že takový člověk pak snad naučil radši hada na veganskou stravu, než aby ho krmil křečkem.

V obchodě jsem byla jako v ráji, vymazlovala jsem morčata, křečky, učila mluvit papoušky a když jsem byla na střední, i jsem pomáhala prodávat. Později pořídili na prodej dva šedé papoušky Žako. Vildu a Valdu. Vildu děda vycvičil, tak si ho nechal, Valda byl na prodej. Papoušci nenáviděli babičku a kdykoli jen prošla okolo, hned se činili, aby jí štípli anebo na ní vyházeli pár výtrusů. A nejvíc zlobili tím, že se naučili zvuk zvonku a "Dobrý den", takže babička, která už musela sedět na židli, aby si odpočinula, se musela namáhavě zvednout a jít k pultu, aby zjistila, že v prodejně nikdo není.

Když tak nad tím přemýšlím, dost se divím, že měli vůbec kšefty. Chodila jsem na obchodní akademii a bylo mi jasné, že asi není úplně dobré posílat do hajzlu zákazníky, chtějí-li krmit hada křečkem, nebo dát rybičku do kulatého akvária (stejný scénář jako s křečkem, děda rybu neprodal a ještě je vyhnal z obchodu) Babička to ještě završila tím, že zákazníkům radila koupit si ten levnější obojek, pak vyndala dražší a říká: "Ale ten je hrozně drahý, to bych za to nedala". Ale asi vydělali dost, děda si pořád kupoval nová auta a dokonce jel do Španělska na dovolenou, myslím, že mi tam odtud přivezl malou kabelku. Měla jsem z ní radost, ale vůbec jsem nechápala, proč se na ten dárek máma tak divně tváří. Až v dospělosti jsem se dozvěděla, že ve Španělsku byl se svojí milenkou. Babička o ní věděla, ale asi nechtěla být sama, nikdy se nerozvedli, nevím, v té generaci rozvody nefrčely. Jednou mi říkala, že nikdy nebyla na "hopsání na klíně", takže byla ráda, že se děda vybije jinde.

Táta se vždycky hrozně za dědovy sprosté vtipy styděl, říkal si, že až bude starý, takový nebude. Ale jakmile se rodina sejde, košilaté vtípky z něj padají snad ještě s větší radostí a frekvencí než z dědy, a vždycky si na dědu vzpomeneme. A já ani nečekám na stáří, sprosťárny jsou na denním pořádku, zejména v práci, naštěstí už si kolegyně zvykly a dvojsmyslné vtípky padají dokonce i z nich.

A nemám po dědovi jen jeho smilné oči, ale i lásku ke zvířatům. Sice je nemám radši než lidi, ale posledních osm let se nám zvířena rozrůstá jedna radost. Nejdřív králík, potom kočky a nakonec jsem to dovršila akvárkem. Marně vzpomínám, jaké rady dával děda lidem při zakládání akvária, hledám na internetu, pročítám články. Kéž by věděl, jak moc bych se ho chtěla zeptat a poradit. Děda tady není, ale myslím si, že by měl ze mě velkou radost. Sice nemám milence, ale mám aspoň akvárko.

Dědům a akvárkům zdar

 

Mastňáci kempují II

15. července 2018 v 20:04 | Helga |  Humoresky
Navazuji na první díl Mastňáci kempují. Večer v kempu probíhá bleší trh, děti vzaly z domova hračky, se kterými si už nehrají. Jde to na dračku. Já mám radost, že jsme se zbavili plné tašky cetek. Opojeni hodnotou peněz okamžitě vydělané peníze utrácejí za jiné, po chvíli nemáme jednu tašku, ale tři tašky nově nakoupených hraček. Tuhne mi úsměv na rtech, když Kvítek zakoupí na trhu hodinky, úsměv mi tuhne více, když Kvítek donese druhé hodinky. Prý na druhou ruku. Klepu si na čelo, když Kvítek zakoupí třetí hodinky, prý si je dá na nohu, ta je ještě volná. Kvítek připomínající podomácku vyrobenou časovanou bombu se začíná držet za krk a fňukat. A už brečí, bolí ho v krku. Zdenda, který doposud pracoval doma, přijíždí a bere Kvítka marodit domů, představa, že v noci dělám kliky, sklapovačky a ještě utěšuji brečící dítě, se mi vůbec nezamlouvá.


Okolo stanu se nám potuluje chlápek s foťákem, domnívám se, že je to další hledač kruhů v obilí a chci ho poslat pryč. Zavádí řeč na rozdělávání ohně v kempu a klube se z něj novinář. Tak si povídáme, napíše si pár poznámek a nečekaně mě vyfotí i s mými kruhy. Chtěl vědět, proč jezdíme do kempu. Vlastně ani sama nevím. Teď už jen napjatě čekám, kdy se článek objeví na netu.

Třetí noc usínám vyčerpáním a už je taky tepleji, krásných 9 stupňů. Děti v kempu přestaly řvát zimou, zaslechla jsem k ránu z vedlejšího stanu tu jedovatou větu "Mami, mě bolí v krku".

Boj o sprchu je taky pěkná věc. Za prvé celý den si člověk musí hlídat, aby neutratil všechny dvacky z peněženky. Kdo má dvacku, je king a může se jít vysprchovat. Mám dvacku, jdu do sprchy. V umývárně je asi 6 sprch. Dvacka se hází do CMS - centrálního mozku sprch. Ten pak přidělí člověku volnou sprchu. Už asi pět minut stojíme a čekáme s ostatními šťastnými, které vlastní dvacku a hypnotizujeme kóje se zataženými závěsy. Připomíná mi to dostihy.. napínavé, která klisna vyleze jako první. Přidává se k nám další čekající a začínáme uzavírat sázky. Klisny si ale dávají načas. I když podle CMS už jsou tři sprchy volné, klisny jsou stále na dráze. Paní vedle mě neprozíravě hází dvacku do automatu, CMS jí přiděluje kabinku č. 1 se stále sušící se klisnou, co tam ty ženské dělají, fakt netuším. Nabízím jí napůl svojí kabinku, samozřejmě ne naráz, ale rychle se vysprchuju já, pak jí tam vpouštím. Její vděčný výraz v zapařené umývárně mě dodnes naplňuje.

Jsem celkem ráda, že jsem příliš bohatá na to, abych se prala o vařič v kuchyňce. (Hovno bohatá, líná jsem) Byl by to býval pěkný příběh, jak bojuji o plynový hořáček. Místo toho jíme buď tuňákový salát (samozřejmě Lidl), nebo chodíme na jídlo do restaurace na hotovky.




Pořád tak přemýšlím nad otázkou reportéra, proč vůbec do kempu jezdíme. Vím proč, je tam spousta míst na výlety. Většina rodičů doufá, že se tam děcka s někým seznámí a dají pokoj. Většina rodičů si myslí, že děti se zúčastní bohatého programu. Naivní. Děti hrají celý den na tabletech hry, pokud zrovna nekonzumují nějakou konzervu. Neseznamují se a "Potlach s Rákosníčkem" je pro devítileté děcko už "celkem trapný". Je to smutný pohled, velké množství lidí a nikdo si s nikým nepovídá. Každý za sebe na svých pěti metrech čtverečních. Příště zvolíme asi louku "romantika", tam se nedá dojet autem a je tam málo lidí. Pravda, spíš asi mladé páry, ale radši budu v noci poslouchat romantiku, než řev promrzlé mládeže. A hlavní důvod? Dva měsíce prázdnin a 25 dní dovolené, matika mi taky moc nejde, ale něco mi říká, že tady něco nehraje.

Kempování zdar.

Vaše Helga



Mastňáci kempují

11. července 2018 v 21:09 | Helga |  Humoresky
A už je to oficiální, stávají se z nás kempaři mastňáci. Koupili jsme v Lidlu skládací kempingový stolek s židličkami, skládací kempingový gril. Už nebudeme sedět na zemi, už nebudeme večer chodit spát v osm, protože je ku..evská zima. Posedíme si na skládacích židličkách a ohřejeme prokřehlé prsty u skládacího grilu. Loni jsem si pořídila mastňácký spacák. Komfortní teplota do -2 stupňů. Jedeme do Sedmihorek, jelikož je to kemp roku s bohatým programem pro děti, vzniká zde šance, mít nerušených pět až deset minut denně pro sebe. První krásná horká červencová noc, sedíme, hřejeme se u grilu, protože už zase začíná být ta kua zima, otáčím se u grilu jako ten špekáček, abych se zahřála ze všech stran. Gril je ale nízký, což vyžaduje otáčky v polodřepu, je mi úplně jedno, že to vypadá divně, teplo je důležitější, kolem desáté hodiny jsem jen jeden malý krůček od toho, abych si lehla na rozpálený rošt.





Jakmile gril vyhasne, už se sápu do mého ultrateplého spacáku. Teplota klesá, mobil hlásí 6 stupňů. Dělám si sérii sklapovaček a přikrývám děti. Poučena z minulých stanování v tuzemských arktických létech sebou beru vždy do kempu i peřinu, Kvítka přikrývám ještě peřinou, Zoru rezervním spacákem. Já v mém ultrateplém spacáku samozřejmě žádnou další peřinu už nepotřebuju, proto dělám sklapovačky průběžně celou noc. Ráno se mi na břiše rýsuje skoro pekáč (ne, kecám, pupek je furt stejný) a pod očima kruhy. A protože jsem se rozhodla, že budu v kempu #nomakeup, tak moje kruhy ráno děsí děti. Mám tak velké kruhy, že se večer nabídnu jako názorná ukázka pro přednášku "Proč ta sova tolik houkala?" Při noční výpravě do lesa na mě děti z kempu zvědavě svítí baterkou a drze na mě pohukují. Druhá noc se nese v podobném duchu, tentokrát volím kliky. Teplota klesá na 4 stupně. Kempem se line řev omrzlých dětí z ostatních stanů. Nejsme v tom sami. Ráno mám namožené prsní svaly a kruhy pod kruhama pod očima. Ke kempu se začínají sjíždět odborníci na kruhy v obilí, zdá se, že úkaz na mém obličeji se již rozkřiknul. Jedeme do Šťastné země. To je takový park, kde si rodič lehne na deku a spí a děti si tam hrají a konzumují smažená jídla. Príma věc po dvou probdělých nocích. Když se dostatečně prospím, vytáhnou mě děti na trampolínu. Je to taková ta nafouknutá obří. Na trampošce je dalších pět dětí. Fyzice moc nerozumím, ale tak nějak tuším, že když skočím plnou vahou, zbylé děti vystřelím do stran jak pecky z višně. Párkrát skočím a zjišťuji, že děti se drží a že pánevní dno jsem odložila před osmi lety v porodnici a ještě jsem si ho nevyzvedla, tudíž nevím, jestli mám dřív chytat moč nebo vyhřezlou dělohu. Právě probíhá vystoupení kouzelníka. Jako dobrovolník se přihlásí Kvítek.. samozřejmě. Chlapče tady máš kapesníček, zamávej s ním nad hlavou a zakřič tady na celou Šťasnou zemi, co je to za barvu. Kvítek zamává energicky kapesníčkem nad hlavou "Co je to za barvu?". Za odměnu dostává meč umotaný z balónku. Nějaké dítě to komentuje, že je to vocas, doufám, že myslí ten balónek.



Pokračování zde: Mastňáci kempují II - O bleším trhu v kempu a malé časované bombě, o klisnách ve sprchách, proč v kempu nevařím a proč vůbec furt jezdím do kempu
 


Messi

10. července 2018 v 22:13 | Helga |  Humoresky
Jako vzorná manželka sleduji po boku svého manžela fotbalový zápas, Belgie - Francie. Hrozně mě to baví a tak u toho píšu blog. Abych ukázala, že jsem v obraze, ptám se " A kterej je ten Messi? " takže tak..


P.S. Pro ostatní ženy, které toho ví o fotbale asi tak jako já .. pst.. Messi hraje za Argentinu..

Žako umírá

18. června 2018 v 21:41 | Helga |  Humoresky
Vítejte u dalšího dílu povídání o kolegyni Samantě, je to ta Samanta, která je v ketóze a nesnáší sacharidy, jak jste si měli možnost přečíst ve článku Sacharyyd. Zjistila jsem, že Samanta je snadným terčem vtipů a šikany a plánuji o ní napsat celou sérii článků. Samanta má papouška Žaka. Je to její velký koníček ten papoušek. Je to tak velký koníček, že má dokonce dva papoušky. Ještěže nevlastní koně, to bych pak musela označit její pěstování koní za jejího velkého papouška. Haha, hrozně vtipný. Papoušci jsou velmi šikovní a s láskou opečovávaní. Samanta se jim snaží simulovat původní prostředí, odkud papoušci pochází, vybudovala si džungli v domácnosti. Nikdy jsem u ní nebyla, ale z vyprávění vím, že se jim po nábytku pnou liány, v místnosti mají několik kmenů dotažených z lesa a ze stropu visí orchideje. Oběd musí jíst na gauči, protože na jídelním stole mají malou Amazonii. Myslím, že brzy u nich doma vznikne malá botanická zahrada se zoologickou vsuvkou v podobě papoušků. Návštěvy budou nuceny zakoupit si u vchodu vstupenku a misku s nakrájeným ovocem. Předpokládám, že vstupenky bude prodávat jeden papoušek a druhý bude provádět po bytě s odborným výkladem. Protože ale doma papoušci postrádají sluneční svit a odpovídající UV záření, musela Samanta pořídit kšíry a závaží na papoušky, aby je mohla venčit a vystavovat všemožnému záření. Nevěřili byste, jak je těžké sehnat na internetu závaží na papoušky a také byste nevěřili, co dokáže google nabídnout, zadáte-li "závaží na ptáka" do vyhledávače. Proběhlo první venčení, nebyla jsem u toho, ale představuju si to jako pouštění draka, nahoře plápolá papoušek na šňůře, dole plápolá páníček. Musí to být švanda.

pixabay.com

Švanda to přestává být, pokud drak při venčení prostydne. Žako prostydnul. Žako začal chrčet. Samanta googlila, krom nachlazení na ní vyběhly mykózy, rakoviny a jiná smrtelná onemocnění. Samanta panikaří a už jede do Prahy doktorovi. V přepravce chroptějícího Žaka. V metru poutají s papouškem nevítanou pozornost. Spiklenecky po nich pomrkává důchodkyně naproti:

"Vezete holuba?" ptá se babička
Samanta uraženě: "Ne, to je papoušek."
Babička se nenechá odbýt: "Papoušci jsou přece krásní, barevní, tohle je holub pani, toho já poznám, ten kdo vám ho prodával, vás pěkně nachytal pani, kdepak papoušek, holub to je.
Samanta jí nevrle vysvětlí, že ví, co veze a že to rozhodně holub není. To nasere, papoušek za desítky tisíc a vypadá jak holub.

V čekárně zvěrolékaře po třech hodinách čekání, přichází Žako konečně na řadu. Chrčení sice nepředvede, ale v rámci sebeobrany vyvíjí takový zvuk, že se všechny pražské sanitky můžou jít zahrabat. Po pěti minutách jim zvěrolékařka oznámí, že papoušek je zcela zdráv, vytrhne jim z ruky 600 Kč a vystrčí je ze dveří, v tom řevu by pracoval leda tak vůl.

A diagnóza? Holoubek je zdráv a velmi šikovný, poněvadž se naučil napodobovat vypouštění myčky, nejdřív chrčí, pak třikrát zapípá.

Chrrrrr píp píp píp

Takže tak

Helga

Sacharyyd

4. června 2018 v 22:23 | Helga |  Humoresky
Kolegyně Samanta je v ketóze. Ne, není to žádná nemoc, je to jen stav mysli a těla. Těla, které přijímá minimum sacharidů, čímž je přinuceno spotřebovávat vlastní tuky. Lékaři zavrhovaná, širokou veřejností vítaná metoda rychlého hubnutí. Stav mysli, který opovrhuje cukrem, sacharidy a čímkoli, co by se jako sacharid mohlo tvářit. Samanta se vyhýbá cukru. Neznalí kolegové, kteří tu a tam dovezou nějakou sušenku ze služebních cest a Samantě nedejbože keksík nabídnou, uslyší její temný hlas "sacharyyyd" (záměrně píši tvrdé y, aby ta intonace vynikla). Samanta nenávidí sacharidy, jednou jsem jí přistihla, jak zkoumá lahev s čistou vodou. Nikdy to nepřiznala, ale já vím moc dobře, že tam hledala "sacharyyyd". Ketóza funguje tak skvěle, že se občas nenápadně snažím přiblížit k Samantě, aby mě ta její ketóza užrala také něco z mé tukové tkáně. Samantě tuk už pomalu dochází, věřím, že její tělo bude brzy brát i od nás ostatních zoufalých kolegyň. Samanta již hodně zhubla. I já jsem prodělala značný úbytek váhy, ale jelikož moje startovací hmotnost byla o pár úrovní výš, můžu nyní přijímat dary od kolegyně Samanty v podobě jejího již nepadnoucího oblečení.
Dnes jsem dostala první balíček oblečení a mám radost. Oblečení mi padne jako ulité. Pravda, trochu mě štve, že Samanty startovací velikost před hubnutím odpovídá mé nynější velikosti po zhubnutí, ale co, jsem stále na cestě a doufám, že dojdu do cíle ještě letos (když se k Samantě budu častěji přibližovat). Samantě jsem výměnou za oblečení nabídla, že jí zakoupím nějaké vysokoproteinové a nízkosacharidové dobroty. Bránila se, ale viděla jsem, jak se její proteinové JÁ tetelí blahem. Přišla jsem domů a zkouším si pestrou halenku a nakrucuji se před zrcadlem. Kvítek, který zbystří nezvykle barevnou kombinaci se rozzáří a volá:
"Mami, ty vypadáš jak z pohádky!"
A já se dmu pýchou, očekávám že budu princezna, nebo dokonce královna a už se těším, visím mu na jeho roztomilých rtíkách, kterou éterickou bytost vysloví, možná víla bych taky mohla být!
Ó, jak já jsem ráda, že mám takového pozorného syna, všimne si nové halenky a ještě ze mě udělá princeznu, ten dětský čistý pohled, ty jiskřičky v očičkách…
"Mami ty vypadáš jak ta paní, jak se jmenovala .. eee"
Napovídám "Princezna?.. Králov..?"
"Už vím, už vím" křičí nadšeně Kvítek.
"Vypadáš jako stařenka!"
Takže tak.
Vaše stařenka Helga
Selfie ještě nemám moc vychytané

Čtení pro lemply

26. května 2018 v 22:21 | Helga |  Humoresky
Je to pro spoustu lidí dost nepochopitelné, knihomolové, vy tento článek ani nečtěte. Ale já nečtu. Jsem čtecí debil. Když by byla soutěž v počtu přečtených knížek, i šimpanz by nade mnou zvítězil. Četla jsem jako dítě, četla jsem v pubertě a dokonce i později. S prvním děckem se čtení omezilo na výchovné brožury a s druhým jsem úbytkem mozkových buněk četla už jen nápisy na dveřích Táhni, Tlač, SEM, TAM, abych si nevyrazila už i tak zkažený chrup. Knížka mi ležela u postele i rok, protože jakmile se dotknu hlavou polštáře, upadám do kómatu. Ale chtěla bych číst, strašně moc bych chtěla. S narůstající samostatností potomků se ke čtení pomalu vracím a hledám způsoby, jak číst rychle, často a efektivně. Ale jak se k tomu znovu dostat? Provedla jsem několik pokusů, které můžou sloužit jako návod pro ostatní čtecí lemply, jako jsem já.

Pokus číslo jedna - záchod
Pět až deset (pro záchodové mistry i třicet) minut, které máte opravdu pro sebe, jste sami v místnosti, větrák ponuře zpívá svou mručivou píseň a nastává čas na přečtení pár stránek. Otevírám knihu. "Mamiii!" ozývá se jeden hlásek za dveřmi, přerušuju veškeré vylučovací aktivity k zapření mé přítomnosti na toaletě. "Mamiii" ozývá se druhý hlásek za dveřmi. Sakra, odhalili mě. Vidím, jak se otáčí zámek (jo, už dávno oba vědí, že se to dá otevřít i zvenčí). Dostali mě. Mrsknu knihou na sokl nad záchodem, a jdu pryč.. Kniha se převrací a padá, chytám v letu a ztěžka si oddychnu. Tady to nepůjde.
Výhody: pokud nemáte děti, psy, kočky, papoušky či jinou havěť, která by dokázala říct "Mami" za dveřmi, je záchod ideální místo na čtení. Během jedné seance se dá "udělat" i pět stránek (záchodoví mistři samozřejmě víc)
Nevýhody: blízkost kontaminovaného vodního zdroje, není vhodné číst vypůjčené knihy na záchodě. Otrlejší se můžou majiteli knížky nanejvýš hájit, že ty šmouhy jsou od limonády a čokolády. Při zkrabacení stran se dá vymluvit na slzy. Tak a teď už mi žádná kolegyně v práci knížku nepůjčí.

Pokus číslo dvě - postel
Výhody: Kniha hezky uspává, hezky voní, stránky šustí, oči se klíží..
Nevýhody: Není vhodné pro narkoleptiky a v posteli je nízká efektivita, dvě stránky a kóma.. nebo sex, protože když má člověk čas na čtení, tak ho asi nebolí hlava a asi není hrozně unavený, tudížse nemá na co vymluvit a může.

Pokus číslo tři - e-kniha
Zkusila jsem to, zakoupila jsem e-knihu, konkrétně Slepou mapu od Aleny Mornštanové. Na noťasu to byl teda dost vopruz číst, skoro jsem to vzdala. Ale pak jsem objevila mobil. Mobil mám pořád sebou a jakýkoli denní prostoj, čekání na skončení kroužku, čekání až se uvaří brambory, když dávají ligu mistrů, to všechno se dalo vyplnit čtením knihy v mobilu a hle, za týden byla kniha přečtená. Pokusem záchodovým bych ji četla tak dva roky, pokusem postelovým tak pět let. Rekord!
Výhody: maximální efektivita, člověk nemusí tahat knihu sebou, je pořád při ruce.
Nevýhody: Ať čucháte, jak čucháte, noťas/tablet/mobil/čtečka prostě nevoní papírem. I když to občas ukazuje kolik procent knihy člověk přečetl, stejně je takové malé překvápko, že najednou už nepřichází další stránka a je konec knížky. Musíte být vlastníkem chytrého telefonu s rozumnou úhlopříčkou, na tlačítkáči se fakt e-kniha nepřečte.

Papír je papír, ale pro podobné nečtenáře, jako jsem já,fakt doporučuji vyzkoušet e-knihu. Je to nezvyk,první knihu jsem proklínala. Další knihu už elektronicky nekoupím, byla jsem přesvědčená. A hle, čekala jsem, až skončí kroužek a neměla jsem co dělat. Stahuju Aristokratku a předpokládám, že pozítří ji mám dočtenou. Třeba se časem dostanu zpátky k papíru, ale našla jsem cestu ke čtení a není to přes záchod ani přes postel, tři dny se radujte a volejte sláva. Helga zase čte!

Letuška Helga

21. května 2018 v 22:22 | Helga |  Humoresky
Když mi bylo osmnáct, odcestovala jsem do Německa dělat Au-pair do malé vesnice mezi Kolínem nad Rýnem a Bonnem. Rodina byla skvělá a protože sama matka byla kdysi au-pair v Americe, chovala se ke mně ne jako k zaměstnanci, ale jako ke členovi rodiny. Dokonce mi uspořádali oslavu narozenin na kterou snad přišlo nejvíc lidí za celý můj život. Byl to skvělý rok plný nových zážitků, zkušeností ale i slz a kulturního šoku, pokaždé když jsem se vracela zpátky do Čech. Německou rodinu jsem měla jako velký vzor a dodnes v sobě nesu spoustu návyků z té doby. Kdybych tam neodjela, byla bych zaprdlá úzkoprsá čecháčkovská mamina. Najednou jsem si začala uvědomovat, ty malé a velké rozdíly mezi námi a jimi. Naučila jsem se tam sprchovat ráno, používat látkové tašky a dávat salámy do úzkých plastových dóz, které se skládají na sebe (téměř zlomový okamžik v životě) a pochytila tam i trochu něco o výchově dětí. A hlavně setřásla jsem takové to naše "čecháčkovství", "jsem pupek světa", "všude dobře doma nejlíp" a "není nad knedlíky" móresy.

Matka od rodiny byla letuškou a mě se to tehdy hrozně líbilo. Vozila exotické ovoce, z Ameriky dovezla vždycky bagely a rodina měla samozřejmě výhodné letenky, takže všude visely fotky z dalekých cest. Po Německu jsem se ještě přesunula na půl roku do Londýna, ale okamžitě po návratu už jsem odesílala životopis do ČSA. Sice neprobíhaly žádné nábory, ale prostě jsem to zkusila. Zanedlouho mi někdo volal, že mají mimořádný nábor na doplnění stavu a já zajásala! Prvním kolem jsem prošla, i podřadné vážení a měření proběhlo bez problému.. to byly časy.. ještě jsem se vešla s mým BMI do normy. (pauza na utření slz).

Další kolo byla fyzická zdatnost, musela jsem přeskočit přes kozu a uplavat půl bazénu pod vodou, bylo toho víc, ale tohle mi utkvělo. To mi tak připomíná školní poznámku kolegyně Sabriny: " O přestávce vytáhla kozu a všichni přes ni skákali". Otec odepsal učitelce: "Zas tak velký je nemá". Další kolo byla kompletní zdravotní prohlídka a psychotesty. A nastal problém. Neprošla jsem psychotesty! Byly tam otázky jestli mě třeba přitahují divní lidé a jestli se ráda dívám do ohně. Napsala jsem popravdě že jo, ale naštěstí na tomhle jsem nepohořela. Letušku zřejmě smějí přitahovat úchylové, může pro radost podpálit letadlo, ale nesmí mít špatnou paměť. A tu já měla - diagnóza: špatná krátkodobá paměť. Tak tohle ne, kvůli blbé paměti přece nepřijdu o místo. Nastal tvrdý tréning.

K radosti mé malé sestry Eleny jsme pětkrát denně hrály pexeso, čímž mi dopomohla k úspěšnému zopakování psychotestu a přijali mě. Helga je letuška, usínala jsem s úsměvem, a už jsem se těšila, až následující den dám výpověď v bance (kam jsem mezitím nastoupila). Za týden jsem měla jít podepsat smlouvu do ČSA. Bylo 11.9. 2001, byla jsem po noční směně v bance a odpoledne jsem se hrabala z postele. Vidím v televizi divné záběry letadel bourajících do mrakodrapů a vůbec nic mi nedocházelo. K podpisu smlouvy jsem se nedostala, ještě ten týden mi dorazil můj první a taky poslední telegram v životě. "Nabor byl pozastaven, vas nastup se odklada na neurcito." A mě se rozplynuly před očima zidealizované sny o dalekých zemích, exotickém ovoci a bagelech z Ameriky.

S prosíkem jsem nastoupila zpátky do banky a vzhledem k masivnímu propouštění a krachům leteckých společností jsem se s myšlenkou na létání už úplně rozloučila. Jsem možná i ráda, až teď si uvědomuju, že bych to stejně vydržela chvilku a pak by člověk začínal pracovat úplně od píky, téměř bez praxe. Po několika letech se letecký průmysl začal vzpamatovávat a za pět let se mi z ČSA ještě jednou ozvali, jestli nemám zájem. Zájem už jsem neměla, šla bych s výplatou dolů a už jsem byla definitivně rozhodnutá.

A když jednou za čas někam letíme, dívám se na letušky a říkám si, jaké by to asi bylo, když bych měla o 1000 kilo míň a s úsměvem (já a úsměv .. no nevim) lila kávu do kelímku protivnému cestujícímu. A to je konec jednoho začátku a konce kariéry jedné letušky.

Takže tak.

Vaše Helga

Pro zvědavou Maršálkovou fotka německé dózy:


Foto comeback

20. května 2018 v 20:56 | Helga |  Fotovokno
Focení bylo vždycky mojí vášní, ale najednou jsem zjistila, že akorát všechno fotím a vůbec si neužívám dané situace. Kromě toho už jsem začala být tou matkou, co než aby řvoucí dítě utěšila, fotí si bublinku z nudle u nosu. A tak jsem usoudila, že tady končí mateřství a nastává fotoposedlost. Takhle to dál nejde. Od focení jsem si dala pár let pauzu a hle, chuť se vrací, a první vlaštovky přilétají.





Dialogy vagíny

19. dubna 2018 v 22:39 | Helga |  Humoresky
Nastalo zase "TO" období v roce a já sedím v čekárně gynekologa. Gynekolog je vietnamského původu, v našem městě je nedostatek gynekologů, tak jsem od jednoho špatného, přešla k jednomu lepšímu - Vietnamcovi. Říkám si Helgo, nebuď rasistka, když můžou dělat nehty a prodávat v minimarketech, proč by nemohli dělat gynekologii. Mluví celkem dobře česky a musím uznat, že od loňska se celkem i zlepšil. Chtěl totiž konverzovat během preventivní prohlídky. Toho si samozřejmě cením, snaží se být profesionálem a při vyšetření pokročilou konverzací docílit maximálního uvolnění vyšetřované pacientky a jejího pánevního dna. Navštívila jsem ho již loni, viz článek Počůrej gynekologa svého, letošní prohlídka se nese v duchu lepšího poznávání pacient vs. léka.

"A kde prasujete? " Ptá se gynekolog, právě když hledí do mých útrob. Přemýšlím, jestli mu tam dole někdo něco poví. Představím si ho doma na gauči studujícího brožuru "Sto nejlepších konverzačních témat pro gynekology" , právě vybral kapitolu 49."Kde pracujete". Protože nebylo úplně jasné, koho se ptá, nechávám vagíně ca 15 vteřin na odpověď, když se neozývá, říkám mu kde pracuju, záměrně zde neuvádím název společnosti, jelikož je velmi známá a rozhodně ji tímto článkem nechci poškodit.

"Kolik lidí tam tak prasuje?" To je Kapitola 49.2 -" Kolik zaměstnanců má firma, kde pracujete". Ptá se zase tam dole, skoro bych se vsadila, že slyším ozvěnu. "Dole" ale nikdo neodpovídá, tudíž se opět vměšuji do jeho dialogu s vagínou a snažím se dát dohromady, kolik lidí že tam u nás pracuje. Od práce se přesuneme ke kapitole 11 "Děti", ke kapitole 11.1 "Jak jsou staré vaše děti?" a 11.5 "Vtipkování o dětech". Hezky jsme si zakonverzovali, zaplatila jsem poplatek, o kterém pochybuju, že je úplně legální, ale rozšířen v každém městě, kde je nedostatek gynekologů a hurá domů.
A co tím chtěl básník říci? Že i když si ze svého gynekologa utahuju, předsudky jsou na houby a chovejte se slušně ke svému Vietnamcovi. A taky, že do vagíny můžete hučet, jak chcete, stejně vám neodpoví.

Takže tak
Vaše Helga

Další články


Kam dál