close
Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!
Zjistit více

Vážení uživatelé,
16. 8. 2020 budou služby Blog.cz a Galerie.cz ukončeny.
Děkujeme vám za společně strávené roky!

Slovinsko potřetí a naposledy

19. července 2020 v 19:01 | Helga |  Humoresky
Přejíždíme do posledního místa- historické město Ptuj s termálními prameny. Na místě se vytermálujeme až hanba, navštívíme Ptujský hrad včetně expozice masopustních masek. Začínáme se loupat a stýská se nám po domově, kde nám teče střechou do domu díky odbornému zásahu řemeslníků před dovolenou. A pracuje nám tam anarchistický obkladač, který obkládá velmi rychle, zato nekvalitně. To nás trochu znervózňuje. Číst dál


Všechny články přesunuty:

 

Převedeno kompletně na blogspot

18. července 2020 v 22:07 | Helga |  Humoresky
Když jsem před měsícem pláchla odsud, nejdřív jsem si myslela, že těch mých pár článků prostě jenom zkopíruju a nazdar, ale je to děsná práce.

Tak budu mít prostě část blogu tady a navazovat s novými články budu na bloggeru, byla moje teorie. Teorie skončila před pár dny, blog. cz končí, musím to vyřešit.

Požádala jsem tedy nadšence, o kterých jsem věděla, že svými geniálními mozky vymysleli způsob, jak blog převést. Kdokoli umí vytvořit program, je pro mě vyšší kasta, jeho výsost, božstvo, vesmír, Budha, Aláh, Svatý Dyndy, Svatá Dala, Svatá Nedala, velký Manitu. Prostě uctívám je a klaním se a děkuji za převod, nadosmrti se budu k božstvu modlit a při každém novém článku zapálím vonnou tyčinku na počest velkých vezírů Veroniky a Martina a budu kolem ní minimálně pět minut divoce tančit, až protančím svoje mokasíny. Děkuji.

Repráky hýr
Velcí Vezírové here:


Slovinsko móře

17. července 2020 v 7:49 | Helga |  Humoresky
Hory, řeky a jezera nechaly laťku hodně vysoko. Druhá destinace je ve vesnici Korte, tedy jižně, blízko moře. Bydlíme v bytě přímo u věže kostela uprostřed vesnice. Cestička se k němu vine úzkými romantickými uličkami, které byly stavěny tak akorát na šířku dvou koňských zadnic. Odřít zde auto je skoro nutností, nicméně nám se to naštěstí nepodařilo. Pokračování zde
 


Slovinsko- Škofja Loka – Visoko při Poljanah

14. července 2020 v 0:27 | Helga |  Humoresky
Do poslední chvíle nevíme, jestli budeme vpuštěni do země naší plánované dovolené. Situace se neustále mění, ale pár dní před odjezdem je to jasné, ČR dostává na semaforu zelenou, můžeme jet. Cesta probíhá vcelku dobře, až na jednu zácpu před Karavanky tunelem i plynule. Budeme bydlet na třech místech, abychom poznali co nejvíce slovinských koutů. Míříme k městu Škofja Loka na severozápadě v podhůří Julských Alp. Bavíme se nad nápisy ve slovinštině. První postřeh, slovinština nezná tvrdé y! Všechna "i" jsou ve slovech měkká! Děti mumlají, že to není fér a my uznale kýváme hlavou, jak jsou ti Slovinci chytří. "Měření hitrosti" mihla se u silnice další cedule. Voláme dozadu na děti s hranou panikou v hlase: "Děti, děti, tvařte se inteligentně! Tady se měří chytrost!" Kvítek nasadí svůj nejbystřejší výraz, Zora naši lest prokoukla. Číst dále

O feťácích a pepřových slzách

16. června 2020 v 22:31 | Helga |  Humoresky
Zkusila jsem běhat, ale pak jsem si jednou změřila tep a číslo na hodinkách se ocitlo mimo škálu lidských tepových frekvencí. Právě jsem si vygooglila, že srdce kolibříka vyvine 1000 tepů za minutu. Jsem kolibřík. A asi jsem si odrolila všechny klouby, tak raději jen rychle chodím. Prý je to zdravé, člověk má nějakej ten aerobní pohyb, nadýchá se vzduchu, potká pár úchylů a našlápne si na každou nohu psí bobek. Přísahám, že kdybych měla pět nohou, přinesu domů pět hoven. Pokračování zde.

Přesunuto na

Nechtělo se mi

10. června 2020 v 23:18 | Helga |  Humoresky
... hlásím přesun na blogspot, nové články hodím také sem po vzoru ostatních uprchlíků.. myslela jsem, že vydržím, přirozená lenost to silně podporovala, ale když už nemůžu komentovat ani sama sobě, kašlu na to.


Potřebuju nějaký testovače, hlašte jestli stěrače stírají a klakson troubí.. i když to vlastně nemusíte hlásit.. :-) Hlavně komentování jsem zvědavá, jestli tam poběží hladce.

Pumpuj

6. června 2020 v 22:27 | Helga |  Humoresky
Objevili jsme v našem městě pumptrackovou dráhu. Pro neznalé je to boulovatá dráha pro kola, trikové koloběžky, asi i skateboardy a inline brusle. Ten divný název si dráha vysloužila kvůli tomu, že se v ní člověk pohybuje pumpováním tělem, prostě hrátky s gravitací a fyzikou, takže nemám šajn. Nic pro čajíčky. Správná úzkostlivá matka má před zraky okamžitě otevřené zlomeniny a otřes mozku. Kvítek nějakou dobu sbírá odvahu, jezdí tam už asi pět kluků na kolech, nakonec objede jedno kolo a vítězoslavně zastaví a spadne. Koleno. Odřený. Krev. Řve. Zkontroluji, kost nekouká, mozek nepoškozen. Pokračuje.
Čtu si ceduli, volám "Kvítku, máš prej přenášet váhu a pumpovat." Kvítek nechápe, je rád, že má šlapky, kterými poctivě drhne o hrboly. Protože tady se nemá šlapat, má se pumpovat. Kluci si dávají pauzu, dráha je prázdná. Teď nebo nikdy, jdu to zkusit. Srdce mi buší, spánky mi tepou, potím se všude i tam kde snad ani nemám potní žlázy. Jedu, v zatáčkách ječím jak kráva, málem jsem se vymázla, drhnu pedály o kopečky, to poslední, na co myslím, je nějaké pumpování. Jediné, co teď pumpuje, je moje srdce. Pumpuje tak, že by na něj mohli napojit menší přečerpávací elektrárnu. Kroužím, ječím, potím se, třeštím oči, panikařím, snažím se udržet slzy a moč, nevím jak ven. Děti na dráze mi radí: "Musíte takhle a takhle, nebojte se, podívejte!" A chlapec projede dráhu s výskokem hodí smyk a zastaví." To uhodl zmetek namyšlenej. "Výskoky zkusím příště!" Volám třesoucím se hlasem. Už vidím, kde má dráha cestičku na výjezd, jen se do ní trefit, ještě párkrát objedu kolečko a konečně vyjíždím. Tep 300, popraskané žilky v očích, lapám po dechu a hystericky se směji. To byla jízda!
Na závěr musím říct, jsem ráda, že ve městech krom dětských hřišť vznikají i místa pro starší děti. Tímto děkuji i za matky, jejichž život je natolik chudý na zážitky, že na takovou jízdu na pumptrackové dráze budou vzpomínat do konce svého mrzkého života.

Takže tak.
Vaše Helga

Jaký máte pocit?

24. května 2020 v 21:51 | Helga |  Humoresky
Sobota dopoledne. Prší. Ideální čas vyrazit na dlouho odkládaný nákup trekových bot. Necháváme děcka doma, a jedeme do nejbližšího sportu. Po otevření obchodů jsou všichni prodavači plni energie, úsměvů a optimismu. Ujímá se nás čilá padesátnice a už z první věty tuším, že tohle nebude jen tak obyčejný nákup obuvi. Protože jsme v sekci s botami sami, věnuje nám plnou péči, ale v takové míře, jakou jsem snad v životě nezažila. Svůj odborný výklad začíná hbitou přednáškou o důležitosti trekových ponožek, ponožky jsou základ, můžete mít boty za tisíce, ale bez trekových ponožek to ani nepoznáte. Koupit si trekové boty bez trekových ponožek, je jako koupit si kolo bez sedla. Představuju si jízdu na kole bez sedla, ze zasnění mě vytrhává paní záludnou otázkou:
Paní prodavačka (dále už jen PP): "Máte vůbec nějaké trekové ponožky"
Já: (přemýšlím, když řeknu, že ne, bude mi nutit ponožky za 500 Kč, přehrabávám v mysli svůj šuplík s ponožkami a skutečně objevuji tam dvoje prošoupané, ale zřejmě trekové ponožky, nebo možná jsou na in-line bruslení, nebo na běhání, nevím, ale to nebudeme paní říkat) "Ano, mám trekové ponožky."
PP: "A z jakého materiálu?"
Já: aha mrška, chce mě načapat "Nějaká syntetika to je" snažím se působit sebevědomě.
PP: "Máte nějakou vadu chodidla? Vysoký nárt, nízký nárt, široké chodidlo, úzké chodidlo, zahnuté prsty, vyhrbené prsty, blánu mezi prsty, kuří oko, bradavice? (kecám) Kterou nohu máte větší, předpokládám levou?"
Já: udivená co všechno za mrzácký hnáty může existovat: "Mám normální nohu" a nesměle ukazuji na hezkou botu na polici, aneb co si budeme povídat, nejdůležitější věc na trekových botách je jejich inovativní moderní a správně barevný vzhled, že ano.
PP mi přináší komín bot, nejsou tam ani jedny z krásných moderních inovativních a barevných prototypů, protože podle charakteristiky mé nohy paní prostě odhadla, které boty chci. Připadám si jako v jednom z těch barů, kde vám barman namíchá koktejl na míru jen podle pohledu, viděla jsem to v americkém filmu, musí to existovat. Zkouším si první kousky, paní stojí starostlivě u mě a hned přiskočí, "Posuňte si palec do špičky" a už mi šátrá prstem u paty, přesně tak jak to dělám dětem, když kupujeme boty. Takovou péči jsem v životě nezažila. "Jaký máte pocit z této boty"
Já: "Normální, zkusím ještě další"
PP: "Nebojte se mluvit o svých pocitech z boty, je důležité abyste mluvila a už při tom mluvení si sama uvědomíte, co je na botě dobře a co je špatně"
Já: "Mám pocit, že je pohodlná" přešlapuji na místě a přemýšlím, jaké mám další pocity. Asi žádné.
PP: "Choďte! Hlavně choďte a mluvte o svých pocitech! Jen vy sama rozhodujete o tom, co budete mít na noze, jakmile vyřknete své myšlenky, ty vám napoví."
Já: chodím sem a tam a mluvím o svých pocitech "Tyhle asi vezmu, líbí se mi a jsou pohodlné."
PP: "Nenene! Nechte si čas, vyzkoušejte si další a uvidíte!" a už nese další komín trekových bot
Já: Vyzkouším si ještě pár bot, ale ty předchozí byly prostě nejlepší. Chodím po obchodě, mluvím o pocitech, a uvědomuji si, že jsou děti už dvě hodiny doma, a že bych taky už mohla uvařit oběd. "Už jsem rozhodnutá, vezmu tyhle"
PP: "A podíváme se ještě na trekové ponožky?" nevzdává se
Já: "Ne, už musím jít vařit oběd."
PP: "Takže nejlepší pocit máte z těchto bot, který pocit pro vás byl rozhodující?"
Já: "Nevím prostě mi sedí a potřebuji jít domů."
Do konverzace vstupuje Zdenda: "Také bych potřeboval trekové boty."
PP zažhnou malé plamínky radosti v očích, mně se v očích zažehnou plamenomety. Zdenda sežehnutý od hlavy až k patě mění názor: "Tak já sem zajedu třeba odpoledne."
A jaký je moudrý a poučný závěr celého příběhu? Že pocity jsou sice pěkná věc, ale není na ně moc čas, když potřebujete zasytit hladovějící rodinu. To je ale blbej příběh. Vy, co jste dočetli až sem, můžete za odměnu chodit a mluvit o svých pocitech.

Takže tak.
Vaše Helga

V knihovně

8. května 2020 v 15:17 | Helga
Otevřely se knihovny. Doporučují nezevlovat po knihovně a knížky si objednat předem. Tak to dělám vlastně vždycky. Balím do tašky všechny naše knihy ke vrácení. Co to znamená, asi tři díly Deníku malého poseroutky, což je jediná literatura, kterou Kvítek bere na milost, mám za úkol přinést další díly. Přibaluji knížky Zory, která Poseroutku už má dávno v kapse a frčí na Deníku Mimoňky, prostě deníky jsou v kurzu. Moje knihy Řekni lituji- Michael Robotham - neee.. rozvláčné, přečetla jsem začátek a po několikadenním snažení a přemáhání zase konec abych věděla jak to dopadne, ty popisy na tři stránky, jak moc hustá, převalující se, studená a depresivní byla ranní mlha, to není nic pro mě, ti autoři snad závodí o to, jak tlustou knížku vydají? Je to jako poměřování camfrlíků? Tak v tom případě opravdu na velikosti nezáleží. Nebezpečná minulost - David Morell už byla o něco lepší, napínavější a dráždila mou touhu lézt do starých opuštěných baráků, tak jsem si jí splnila aspoň prostřednictvím literatury. Ovšem nejlepší moje koronavirové čtení byla Mormonka. V knihovně díky pandemii došlo k výraznému posunu organizace práce. Dříve seděly v každém oddělení dvě až tři dámy vedle sebe a nikdy jsem se nemohla rozhodnout, kterou z nich obšťastním vracenými knihami, aby se ta druhá i nadále mohla k smrti nudit. Nyní vyzbrojeny neprodyšným plexisklem, zahradními rukavicemi a rouškami, mají jedna na starosti příjem, druhá výdej, třetí sedí u vchodu a kontroluje počet lidí v knihovně a jestli si vydezinfikovali ruce. Tohoto progresu si cením, kromě toho, že to tam vypadá teď jako v bance, určitě to vyřeší životní dilema všech příchozích, kterou dámu zvolit.

Ještě jsem nikdy nečetla nic od Betty Mac Donaldové, hanba mi! Vybrala jsem "Co život dal a vzal". Překvapilo mě, že knihu mi společně s ostatními dětskými knihami předávaly dámy v dětském oddělení. Znervózněla jsem a ptám se opatrně, jestli to je knížka pro děti. Připravuju si v případě kladné odpovědi svou odpověď, že samozřejmě to mám pro děti, že milují Betty Mac Donaldovou a hned po Shakespearovi je to jejich druhá nejoblíbenější četba. Paní knihovnice si mě změří pohledem, vědoma, že knihu chci pro sebe,ujišťuje mě, že to je kniha i pro dospělé. Kvítek má s Poseroutkou smůlu, Poseroutka je do pondělí v karanténě.

Betty mě ale dostala. Už od prvních stránek se člověk neubrání širokému úsměvu a někdy se i uchechtnu a nevěřícně kontroluji datum narození autorky. 1908(nebo 1907)-1958. - Betty se dožila pouhých 50 let, kniha je souborem tří románů, které napsala téměř před osmdesáti lety! Nikdy bych nevěřila, že by před osmdesáti lety mohl někdo sršet tak nadčasovým, čerstvým a chytrým humorem a ještě v Americe. Jsem ráda, že jsem ji našla, pozdě, ale přece. Jsem zvědavá, kolik autorů mi takhle ještě uteklo? Nějaké tipy?

Takže tak

Vaše Helga

Poštovní zázrak

21. dubna 2020 v 21:26 | Helga |  Humoresky
Všichni tam jednou musíme. Na poštu. Roztrhané fronty s rozestupy se jak morseovka vinou ulicemi. Včera jsem tam musela taky. Skoro běžím, protože zavírají v 16.00. Jak to má asi (díkybohu) pracující člověk stihnout.

15.30 přibíhám na konec fronty. Tahle pošta disponuje 4 - slovy čtyřmi okénky, ale nikdy v životě jsem nezažila, že by byly otevřená víc než dvě. Ve frontě to hučí, brblá, nadává, přešlapuje. Lidi jsou nervózní. Aspoň je hezky. Mohlo ještě třeba pršet, že jo. Počítám si lidi, asi tak 3 vevnitř, 20 venku.. noo to by znamenalo při průměrných 5 minutách na člověka, že tohle holky pošťácký neodbaví ani do půl šestý.

Střih. Flashback. Mlhavý snový záběr, tenkrát před virem. Jako by se zastavil čas, nebo zpomalil. Fronta sahá vždycky až ven, i když není pandemie. Jedou rekordní dvě okénka. Dámy nespěchají. Kdo by se jim divil. Ty pohyby. Pomalinku utrhne lísteček, vsune ho do tiskárny, jde na pět minut hledat balíček dozadu do hromady bordelu, pomalu přichází, cestou prohodí pár slov se šéfovou, šnečím tempem podsouvá lístek k podpisu, předá balíčekt tempem, za které by se nemusel stydět žádný zpomalený záběr hollywoodského romantického filmu. A bleskurychle zasune roletku a jde na svačinu. Patnácti lidem ve frontě právě praskla žilka, dva dostali infarkt a jeden mrtvici. Zbývá jedno okénko. Né že bych jí to holce nepřála, svačit je důležité, ale kurňa tak tam dám člověka na víc, ne? Nudíte se? Pořiďte si balíček a jděte ho poslat. Párkrát jsem se přistihla, jak jim tlačím do rukou pohledem, silou mysli, telepaticky je nutím se zrychlit. Nic. Ale ještě netuším, že všechno bude brzy jinak.

15:45 ale pozor, fronta postupuje nezvykle rychle. Už jsem skoro v polovině! To dám! Co se stalo? Že by jelo více okének? Lidé jsou stále nervóznější. Jedna extrovertní paní schválně mluví nahlas a čeká kdo se chytne "Ty roušky prej budeme ještě muset nosit dlouho, bůhví, kdy to zrušej".
"No v létě se v tom upečeme" návnada se chytila. Ob tři lidi se přidává paní s červenou rouškou.
"To je hrozný, viďte, člověk je celej den doma, a oni mu hodí lístek "adresát nezastižen"" Přihřívá si své želízko v ohni pán za mnou.
Z fronty se stává hlas lidu, hyde park, demonstrace, revoluce. Každý vykřikne, co ho štve:
"Ráno jsou tu fronty!"
"Já tu byla už včera a byla tu fronta až támhle za roh! To se nedalo."
"V poledne jsou tu taky fronty!"
"A předevčírem byla fronta až támhle za třetí lampu!"
"Pane, maj do čtyř! (Když přichází ke dveřím muž podívat se do kolika mají otevřeno)"
"Včera mi zavřeli před nosem!"

Pečlivě poslouchám a snažím se zapamatovat repliky, abych je mohla navždy zvěčnit. Najednou hlasy utichnou. Je řada na mně, společnost očekává, že si taky od srdce zanadávám. Sakra, na tohle jsem si nestihla připravit a všechno, co bych řekla, to už za mě řekli ostatní. Začínám se potit trémou, co mám říct sakra. Když neřeknu nic protestního, vrhne se na mě rozzuřený dav. Periferně vidím, že žena za mnou zapaluje pochodeň a její muž vytahuje vidle. Rychle musím něco vymyslet, teče mi do bot, mysli, mysli..

A konečně, nadechnu se, zamračím se, ruce zatnu v pěst: "A vsadím se, že je otevřený jen jedno okýnko!"
Pohledy se ode mě spokojeně odvrátí, splnila jsem svou společenskou povinnost.

Konečně, je 15:55, už jsem na řadě. Podávám slečně složenku a něco tu nehraje. Cvak, cvak, cvak na klávesnici, šup složenku do přístroje, šup ústřižek, už to podepisuji a tisíc, dva tisíce, tři tisíce sází mi rychle peníze na pult. Mám otevřená ústa a valím oči. Jsem odbavená asi za 30 vteřin. A pak že to nejde! Takové nasazení jsem v tomto podniku v životě neviděla! Během těch posledních pěti minut stihnou ty závratná dvě otevřená okénka odbavit snad deset lidí. Neuvěřitelné. Stal se zázrak! Do očí mi vhrknou slzy dojetí, škrtám ze svého seznamu, jak se teď odborně říká "bucket listu", že bych chtěla vidět někdy v životě svižnou poštovní úřednici. Je to napsané v těsném závěsu za plaváním s delfíny.

Takže tak, zázraky se dějí. A jak to chodí na vaší poště?

Vaše Helga

Další články


Kam dál