Au-pair = vojna pro holky

2. října 2018 v 22:23 | Helga |  Humoresky
Když mi bylo osmnáct, byla jsem hrozný ucho. Ale vždy jsem to úspěšně maskovala předstíráním, že jsem děsná intelektuálka. Dost jsem četla, chodila jsem na výstavy, psala jsem. Co si budu nalhávat, byla to opravdu jen maska, neboť jsem se po maturitě prostě nedostala na vejšku. "Pojedeš au-pairovat." Říká mi máma která si chce náhle splňovat mým prostřednictvím svoje sny, které za totality nebylo možné splnit. Souhlasila jsem, kluka jsem neměla (to jsem zjistila při konverzaci s ostatními vrstevníky byl důvod číslo jedna, proč v mládí nevycestovali) respektive měla, ale nic vážnýho. A už sedím v autobuse do Kolína nad Rýnem. Na nádraží mě přivítá matka, toho času 39 let (uf a mě přišla tak stará :-), nebyla stará, v nejlepších letech byla!) Rodina byla neskutečně milá. Možná proto, že matka byla v mládí také au-pair zase v USA, tak měla asi silnou míru empatie. Starala jsem se o úklid domu a dvě holky 6 a 9 let, zajímavé je, že moje děti jsou teď úplně ve stejném věku. Podotýkám že to bylo v roce 1999, bez mobilu, bez internetu. S rodičemi jsem si jednou týdně zavolala. Posílala jsem jim poštou dopisy a fotky. Je pravda, že teď je díky internetu, whatsappu atp svět menší, člověk může být v denním kontaktu s rodinou, není to takový šok.

Rodina byla super, ale nejlepší byla babička. Jak uměla nadávat, tak uměla milovat. Ta nás všechny aupairky řádně vyškolila. Cepovala celou rodinu, ale všichni jí měli rádi, protože ona takhle prostě projevovala lásku. Pamatuju si, jak mi říkala, že nemám v zimě běhat, protože dýchám studený vzduch a budu mít zápal plic, nebo že nemám jezdit na koloběžce, jsou to otřesy pro moji páteř. Člověka to svádělo v osmnácti točit oči v sloup, ona měla pravdu, ale prostě si na tu pravdu musí přijít člověk sám. Babička mi dala ale jednu životní lekci, po tomhle zážitku jsem si uvědomila, co mají lidé v 70, 80 letech za zkušenosti, teď už bych si ty oči radši vydloubla, než je točit v sloup. Seděla jsem u ní na čaji a ona mi něco vyprávěla, a najednou se zabouchly dveře. Pro mě to byl obyčejný průvan. Ona mě chytla za ruku, vztyčila ukazováček a říká "Halt, das war eine Bombe" Zasmála jsem se, co by tu dělala bomba a uklidňovala jsem ji, že to byl průvan. Jenže jsem si neuvědomila, že ona zažila válku na rozdíl ode mě. A skutečně, asi kilometr od jejího domu, explodovala v bytě plynová bomba, dům měl "svléknutou" celou čelní stranu. A ty dveře opravdu zabouchla tlaková vlna! Babička měla pravdu. Bomba to byla, plynová.

Co jsem se tam také dozvěděla: Že Němci rozhodně nejsou studení čumáci, jak se říká. Minimálně celá tato rozsáhlá rodina. Oni dokázali dělat neuvěřitelný kraviny, zejména na častých rodinných oslavách. Většinou někdo z nich připravil nějakou bojovku nebo hru, takže i babičky běhaly po zahradní restauraci a hledaly indicie. Jednou napadl sníh - asi jeden centimetr, na místní poměry celkem neobvyklé. Děti z něj udělaly velkou kouli a matku napadlo, že tu kouli nabarví na červeno, nacpou do kufru auta a odvezou jí její sestře jako dárek. Děti jí pak recitovali nějakou básničku o jablku. Oni taková překvápka milovali.

Němci zbožňují cokoli amerického, když byste před ně postavili dvě totožné krabičky od sirek a o jedné prohlásili, že je americká.. znáte to. Jakmile jsi jel na workshop tance, zpěvu, umění čehokoli do New Yorku, byl jsi něco jako Nadněmec. Matka přivážela z letů z USA bagely, všichni z nich byli hrozně odvaření, mě to přišlo jak čtyři dny stará tuhá žvejkavá houska s dírou, ale budiž, bylo to americké.

Co dalšího pro mě bylo zajímavé, překvapivě oni vychovávají děti a dávají si na tom hodně záležet. U nás se traduje, že tyto západní rozjívené nevychované děti, jsou děs. Oni ty děti ale fakt vychovávají a to dost přísně. Třeba co se sladkostí týče, měla jsem možnost sledovat dva směry. Teta vychovávala svoje děti absolutně bez sladkostí. Odměnou jim byl banán, že prý byl sladký dost. Naše matka dětem sladkosti povolovala, ale regulovala je. Výsledkem bylo, že naše děti měli sladkosti poschovávané po celém pokojíčku, při úklidu jsem nacházela obaly od bonbónů.
Potkala jsem svoje "holky" když byly před několika lety v Praze. Už jsou dospělé štíhlé, zuby vypadaly nezkaženě, takže snad to moc nepřeháněly. A vyprávěly mi, že jejich sestřenka a bratránek utrácí teď celé kapesné za sladkosti, potkali prý jednoho v noci na benzínce (měli to přes silnici), jak si kupuje sladkosti. A teď babo raď, co je správně. Bohužel reguluju sladkosti svým dětem též a ty obaly taky nacházím, stejná chyba v matrixu. Nemám na to nechat dětem volnou ruku při konzumaci sladkého, oni by to jedli k snídani, obědu večeři. Ale třeba by se toho přejedli a nebylo by to tak vzácné, kdo ví. Těžká je ta výchova, přetěžká.

Rok v Německu byl neskutečná škola života. Je to taková vojna pro holky. Člověk zažije neuvěřitelné věci, zjistí, že se dá žít jinak, než byl zvyklý. Najednou si začne uvědomovat ty drobné rozdíly. Uvědomí si, že chodit doma v trenclích je divné. Pozná, že se dá taky starat i o to, co je dál než před mým prahem, veřejný život tam hodně funguje a to díky tomu, že oni prostě nesedí doma na zadku a nečučí na seriály. Pomůže to odstřihnout pupeční šňůru od rodičů a zbavit se toho našeho "čecháčkovství" Proto fakt doporučuju všem co můžou, ať jedou. A doufám, že i moje děti jednou odjedou na "zkušenou".

Takže tak,

všem budoucím, stávajícím i minulým au-pairkám zdar!

Pokračování příště- aneb půl roku v Anglii už nebyla taková sranda.
 

Domácí úkoly forever

22. září 2018 v 22:41 | Helga
Celé dětství jsem se děsně těšila, až budu dospělá. Záviděla jsem rodičům, že nemusí dělat domácí úkoly a chodit do školy. Opravdu jsem si myslela, že s ukončením školní docházky končí i úkoly. Asi už je jasné, kam mířím. Potomci. Když si pořídíte děti, je to velká změna. Když nastoupí do školy, nastupujete do školy i vy a jedete to všechno, všecičko od začátku. První třída, druhá třída jsou ještě celkem legrace.

Sranda mi skončila ve třetí třídě, kde končí moje znalosti matematiky i jiných předmětů a já se u domácích úkolů potím víc než ty děti. Tímto bych chtěla poděkovat především firmě Google, našemu provozovateli internetu i koktavému profesorovi Weberovi za vynález internetu (představoval se do telefonu v informačním šapitó jako wé wé wé Wébr, taková vskuvka pro neznalé Cimrmana) mohla bych pokračovat ještě počítačemi, elektřinou a tak, ale to bych si zase musela googlit, kdo vynalezl elektřinu. Ve třetí třídě objevujete znovu záhady češtiny, lovíte z paměti, jak se násobí pod sebou a oprašujete fotosyntézu. Člověk Y/I píše tak nějak automaticky, ale odůvodnit dítěti, proč mlýn je tvrdé y a umlít je měkké, od jakého vyjmenovaného slova je odvozené slovo zbytečný, to je už tvrdý oříšek, "Prostě to tak je".

Kvítkovo učivo ještě docela zvládám, těžká pohoda, i bez Googlu. Měl rozdělit pět kuliček v různých kombinacích mezi dva kamarády, Káju a Míšu. Nejdřív prostřední kuličku perem přepůlil a úkol byl hotový.
"Každý dostane dvě kuličky a půlku." pravil.
Přesvědčila jsem ho, že má zkusit víc kombinací. Dal tedy tři kuličky Kájovi, dvě Míšovi a už se ošíval.
Naléhám na něj: "Kvítku, super, a co když Kája dostane jednu kuličku, kolik bude mít Míša?" Kvítek zrudne, zaklapne sešitek: "Tak to bude hrozně nespravedlivý!"

Dneska měla Zora napsat co nejvíce slov s kořenem LES..

Zá..... LES .. ák
…..... LES ..ní

Houm..LES ...ák

Takže tak.

Úkolům zdar

Řecko s Kvítkem, neuhořeli jsme

4. září 2018 v 21:57 | Helga |  Humoresky
"Vždyť tam uhoříme", říkám Zdendovi, díváme se na zprávy. Požáry v Řecku. A přesně tam, kam za týden máme odjíždět. Kvítek už se nemůže dočkat, bude to jeho první let. Ve sprše trénuje šnorchlování, zatímco my si vyměňujeme desítky e-mailů s cestovkou a snažíme se o změnu destinace.

V našem hotelu prý strávili hosté noc na recepci s namočenými ručníky na hlavě. Takhle dopadnout opravdu nechceme. Bohužel cestovka nás válcuje smluvními podmínkami, to by musel vyloženě shořet hotel na popel, aby nám nabídli jiný zájezd a možná ani to ne. Plácali bychom si pod širákem bábovky z popela.

Odlétáme, táta nám ještě na rozloučenou píše, ať nepospícháme, vždyť nehoří. Vtipálek. Sedíme už hodinu v letadle a stále neletíme, z 2,5 hodinového letu se stává 3,5 hodinový let. Hráli jsme už desetkrát Prší, jednou Černého Petra a naučila jsem Kvítka i Voko bere. Velmi ho totiž zaujal sklápěcí stolek a tohle byl jediný způsob, jak nechat stolek dole a neobtěžovat tak člověka před námi. Já nevím, ale podle mě by v letadlech automaticky posadit všechny děti za sebe, ať se otravují vzájemně sklápěním stolků a sedaček. Samozřejmě všude okolo nás samí dospěláci nebo puberťáci, kteří by to samozřejmě všechno seřezali na hromadu spratky nevychovaný. A já si tak říkám, jen počkej, ty budeš mít dítě ještě 3x hyperaktivnější než je to moje, a hrozně se mi uleví při tom pomyšlení.

Všechny hry vyčerpány. Konečně startujeme, Kvítek se prý na to už nemůže koukat a zatahuje roletky okének kam až dosáhne, tudíž i lidem před sebou a za sebou. Jsme napomenuti stevardkou, že při vzletu musí být rolety nahoře. Kvítek se diví proč a já přemýšlím, jak mu to jenom popsat, abych ho nestrašila s hořícíma mrtvolama v letadle a jejich viditelností zvenčí. Zora se Zdendou vzorně sedí vedle přes uličku, a poslouchají hudbu. Kvítek dostal dětský balíček, je v něm krom omalovánek i nafukovací balón. Ideální hračka pro děti do letadla, vskutku! Než ho stihnu sebrat, má ho nafouknutý a pinká si o sedadlo před sebou. Sklápění stolku upgradoval na vyšší level, člověk před ním má božskou trpělivost (no .. holka se významně otáčí, ale ještě nás nezčubala a to se cení) Zabavuju, vyfukuju. " ..a jestli tady budeš ještě něco dělat,tak spadne letadlo a hasiči tě ani nenajdou, protože budeš mít stažený roletky" lítá ze mě vztekle. Trpělivá matka odešla, nastupuje matka Bitch. (Matka Bitch = nový moderní světový pojem - matka, které došla trpělivost, nebo matka v průběhu PMS. Je to přesný opak Matky Andělky, která sundává dítě z hořícího vánočního stromečku s úsměvem a nadhledem)

Dorážíme do Athén a za hodinku do letoviska autobusem. Když projíždíme ohořelou krajinou, celý autobus ztichne. Je to šok, ohořelé stromy, domy. Je to neštěstí, nedokážeme si ani ve snu představit, co tam před týdnem probíhalo. Hotel neshořel. Přicházíme do pokoje dostatečně unaveni a na posteli leží kotě. "Škoda, že si ho nemůžeme vzít domů," kňučí děti. Druhý den zjišťujeme, že v hotelu je dětský klub s česky mluvící holčinou. Omrkneme ji, zdá se být sympatická, ale dá Kvítka? Dala ho! Dokonce si jí zamiloval, což je 90 % úspěchu komunikace s Kvítkem, jak někoho miluje, je jak beránek. Dovolená s dětmi, kde je minimálně jedno neplavec znamená, že celý den člověk hlídá, jestli se mu netopí v moři a tváří se u toho, že děsně relaxuje. Předstíraný relax, to je něco jako předstíraný orgasmus, máte z toho hovno a usmíváte se jak blbec. Díky dětskému klubu se pobyt náhle stává skutečným relaxem a my zažíváme dva dny labůža. Nevíme co dřív, jestli ležet, nebo pít, nebo třeba zapomeneme na pokoji knížky a musíme pro ně "skočit". Jindy jsme nechali vodu v lednici, tak jsme pro ni "zaběhli" na pokoj, no prostě jak to tak říci, takové líbánky po 16 letech vztahu.

Další dny podnikneme pár výletů do Athén (zajímavé) , Koryntský průplav (úchvatný) a po antických památkách (prostě šutry no, je to obdivuhodný a smekám před dávnými civilizacemi, ale v 36 stupních je mi to v tu chvíli úplně volný a chci do vody). Takové antické divadlo tam stojí 3000 let a drží, a naše dálnice se po pěti letech rozpadnou na prach, to je k zamyšlení. Athény se mi obzvášť líbily, provedl nás tam Zdendův kolega s rodinou, ochutnali jsme pravou řeckou kávu a znovu se potkali s babičkami, které na nás mluví jenom řecky, ony babičky, které jsme už znali z "Moje velká řecká tlustá oslava" příběhu.

Odlétáme a se slzou v oku děkujeme Johance z dětského klubu za hlídání dětí. Zejména Zdendu musím hlídat, aby nepoklekl a nelíbal jí nohy za ty nečekané líbánky. Sbohem moře, sbohem vůně soli a rybiny. Po týdnu, kde jsme opravdu všechny starosti nechali doma, vzhůru zpátky domů. Týden utekl moc rychle, ale o to víc jsme si ho užili. Tak zase někdy příště.


Řecku zdar a řeckému salátu zvlášť.
P.S, a pár fotek - klasika mořská:


Antické divadlo Epidauros a Koryntský průplav


Athény:

Suvenýry v Athénách, které nás velmi zaujaly:



Mykény už zajímaly v 38 stupních jenom Zdendu, děti zkoumaly koťata u popelnic a já fotila děti zkoumající koťata u popelnic:
 


Děda, akvárka a smilné oči

4. srpna 2018 v 18:12 | Helga |  Humoresky
Můj děda už tady nějaký ten rok není, ale čím jsem starší, tím víc cítím, že kus dědy zůstal i ve mně. Máma říkala, že mám jeho smilné oči, jako dítě jsem to moc nechápala, ale postupem času, kdy mi byly odtajněna 13. komnata dědova života, jsem pochopila, co znamenají smilné oči. Děda miloval zvířata, víc, než lidi. Pocházel z chudých poměrů, takže od malička měl jeden velký cíl, vydělat peníze. Největší koníček byly rybičky. Rybičky byly i vedlejší zdroj příjmů. Můj táta neměl vlastně ani dětský pokojíček, spal v obýváku, protože jedna místnost byla obsazena akvárky. Když mě hlídali, trávila jsem v místnosti hodiny po lokty ponořená v akvárku a lovila neonky. To bylo ještě za minulého režimu a domů jim chodili zákazníci pro ryby i pro radu. Děda věděl o rybách všechno, o nemocech, jak se zbavit zakalené vody, která ryba se s kterou snese a tak.

Po revoluci se hned chopil příležitosti a otevřel si obchod - akvaristiku a potřeby pro zvířata, prostě zverimex. Ale pozor, slovo zverimex před ním nikdo nesměl vyslovit, on neměl zverimex! Vymyslel název ZOO-Hobby. Děda byl stavěný pro byznys, nakupoval, prodával, radil a když měl dobrou náladu, v obchodě bavil zákazníky svými sprostými vtipy. Ženské se hihňaly, chlapi couvali. Ale ovšem nikdo nesměl vyslovit slovo zverimex, to skončil humor, děda zbrunátněl, zákazník nezákazník, prostě ho seřval. Když někdo přišel koupit myš pro hada, a myši zrovna došly a chtěl koupit aspoň křečka, v tu ránu byznys skončil a děda jim udělal takové kázání, že takový člověk pak snad naučil radši hada na veganskou stravu, než aby ho krmil křečkem.

V obchodě jsem byla jako v ráji, vymazlovala jsem morčata, křečky, učila mluvit papoušky a když jsem byla na střední, i jsem pomáhala prodávat. Později pořídili na prodej dva šedé papoušky Žako. Vildu a Valdu. Vildu děda vycvičil, tak si ho nechal, Valda byl na prodej. Papoušci nenáviděli babičku a kdykoli jen prošla okolo, hned se činili, aby jí štípli anebo na ní vyházeli pár výtrusů. A nejvíc zlobili tím, že se naučili zvuk zvonku a "Dobrý den", takže babička, která už musela sedět na židli, aby si odpočinula, se musela namáhavě zvednout a jít k pultu, aby zjistila, že v prodejně nikdo není.

Když tak nad tím přemýšlím, dost se divím, že měli vůbec kšefty. Chodila jsem na obchodní akademii a bylo mi jasné, že asi není úplně dobré posílat do hajzlu zákazníky, chtějí-li krmit hada křečkem, nebo dát rybičku do kulatého akvária (stejný scénář jako s křečkem, děda rybu neprodal a ještě je vyhnal z obchodu) Babička to ještě završila tím, že zákazníkům radila koupit si ten levnější obojek, pak vyndala dražší a říká: "Ale ten je hrozně drahý, to bych za to nedala". Ale asi vydělali dost, děda si pořád kupoval nová auta a dokonce jel do Španělska na dovolenou, myslím, že mi tam odtud přivezl malou kabelku. Měla jsem z ní radost, ale vůbec jsem nechápala, proč se na ten dárek máma tak divně tváří. Až v dospělosti jsem se dozvěděla, že ve Španělsku byl se svojí milenkou. Babička o ní věděla, ale asi nechtěla být sama, nikdy se nerozvedli, nevím, v té generaci rozvody nefrčely. Jednou mi říkala, že nikdy nebyla na "hopsání na klíně", takže byla ráda, že se děda vybije jinde.

Táta se vždycky hrozně za dědovy sprosté vtipy styděl, říkal si, že až bude starý, takový nebude. Ale jakmile se rodina sejde, košilaté vtípky z něj padají snad ještě s větší radostí a frekvencí než z dědy, a vždycky si na dědu vzpomeneme. A já ani nečekám na stáří, sprosťárny jsou na denním pořádku, zejména v práci, naštěstí už si kolegyně zvykly a dvojsmyslné vtípky padají dokonce i z nich.

A nemám po dědovi jen jeho smilné oči, ale i lásku ke zvířatům. Sice je nemám radši než lidi, ale posledních osm let se nám zvířena rozrůstá jedna radost. Nejdřív králík, potom kočky a nakonec jsem to dovršila akvárkem. Marně vzpomínám, jaké rady dával děda lidem při zakládání akvária, hledám na internetu, pročítám články. Kéž by věděl, jak moc bych se ho chtěla zeptat a poradit. Děda tady není, ale myslím si, že by měl ze mě velkou radost. Sice nemám milence, ale mám aspoň akvárko.

Dědům a akvárkům zdar


Mastňáci kempují II

15. července 2018 v 20:04 | Helga |  Humoresky
Navazuji na první díl Mastňáci kempují. Večer v kempu probíhá bleší trh, děti vzaly z domova hračky, se kterými si už nehrají. Jde to na dračku. Já mám radost, že jsme se zbavili plné tašky cetek. Opojeni hodnotou peněz okamžitě vydělané peníze utrácejí za jiné, po chvíli nemáme jednu tašku, ale tři tašky nově nakoupených hraček. Tuhne mi úsměv na rtech, když Kvítek zakoupí na trhu hodinky, úsměv mi tuhne více, když Kvítek donese druhé hodinky. Prý na druhou ruku. Klepu si na čelo, když Kvítek zakoupí třetí hodinky, prý si je dá na nohu, ta je ještě volná. Kvítek připomínající podomácku vyrobenou časovanou bombu se začíná držet za krk a fňukat. A už brečí, bolí ho v krku. Zdenda, který doposud pracoval doma, přijíždí a bere Kvítka marodit domů, představa, že v noci dělám kliky, sklapovačky a ještě utěšuji brečící dítě, se mi vůbec nezamlouvá.


Okolo stanu se nám potuluje chlápek s foťákem, domnívám se, že je to další hledač kruhů v obilí a chci ho poslat pryč. Zavádí řeč na rozdělávání ohně v kempu a klube se z něj novinář. Tak si povídáme, napíše si pár poznámek a nečekaně mě vyfotí i s mými kruhy. Chtěl vědět, proč jezdíme do kempu. Vlastně ani sama nevím. Teď už jen napjatě čekám, kdy se článek objeví na netu.

Třetí noc usínám vyčerpáním a už je taky tepleji, krásných 9 stupňů. Děti v kempu přestaly řvát zimou, zaslechla jsem k ránu z vedlejšího stanu tu jedovatou větu "Mami, mě bolí v krku".

Boj o sprchu je taky pěkná věc. Za prvé celý den si člověk musí hlídat, aby neutratil všechny dvacky z peněženky. Kdo má dvacku, je king a může se jít vysprchovat. Mám dvacku, jdu do sprchy. V umývárně je asi 6 sprch. Dvacka se hází do CMS - centrálního mozku sprch. Ten pak přidělí člověku volnou sprchu. Už asi pět minut stojíme a čekáme s ostatními šťastnými, které vlastní dvacku a hypnotizujeme kóje se zataženými závěsy. Připomíná mi to dostihy.. napínavé, která klisna vyleze jako první. Přidává se k nám další čekající a začínáme uzavírat sázky. Klisny si ale dávají načas. I když podle CMS už jsou tři sprchy volné, klisny jsou stále na dráze. Paní vedle mě neprozíravě hází dvacku do automatu, CMS jí přiděluje kabinku č. 1 se stále sušící se klisnou, co tam ty ženské dělají, fakt netuším. Nabízím jí napůl svojí kabinku, samozřejmě ne naráz, ale rychle se vysprchuju já, pak jí tam vpouštím. Její vděčný výraz v zapařené umývárně mě dodnes naplňuje.

Jsem celkem ráda, že jsem příliš bohatá na to, abych se prala o vařič v kuchyňce. (Hovno bohatá, líná jsem) Byl by to býval pěkný příběh, jak bojuji o plynový hořáček. Místo toho jíme buď tuňákový salát (samozřejmě Lidl), nebo chodíme na jídlo do restaurace na hotovky.




Pořád tak přemýšlím nad otázkou reportéra, proč vůbec do kempu jezdíme. Vím proč, je tam spousta míst na výlety. Většina rodičů doufá, že se tam děcka s někým seznámí a dají pokoj. Většina rodičů si myslí, že děti se zúčastní bohatého programu. Naivní. Děti hrají celý den na tabletech hry, pokud zrovna nekonzumují nějakou konzervu. Neseznamují se a "Potlach s Rákosníčkem" je pro devítileté děcko už "celkem trapný". Je to smutný pohled, velké množství lidí a nikdo si s nikým nepovídá. Každý za sebe na svých pěti metrech čtverečních. Příště zvolíme asi louku "romantika", tam se nedá dojet autem a je tam málo lidí. Pravda, spíš asi mladé páry, ale radši budu v noci poslouchat romantiku, než řev promrzlé mládeže. A hlavní důvod? Dva měsíce prázdnin a 25 dní dovolené, matika mi taky moc nejde, ale něco mi říká, že tady něco nehraje.

Kempování zdar.

Vaše Helga



Mastňáci kempují

11. července 2018 v 21:09 | Helga |  Humoresky
A už je to oficiální, stávají se z nás kempaři mastňáci. Koupili jsme v Lidlu skládací kempingový stolek s židličkami, skládací kempingový gril. Už nebudeme sedět na zemi, už nebudeme večer chodit spát v osm, protože je ku..evská zima. Posedíme si na skládacích židličkách a ohřejeme prokřehlé prsty u skládacího grilu. Loni jsem si pořídila mastňácký spacák. Komfortní teplota do -2 stupňů. Jedeme do Sedmihorek, jelikož je to kemp roku s bohatým programem pro děti, vzniká zde šance, mít nerušených pět až deset minut denně pro sebe. První krásná horká červencová noc, sedíme, hřejeme se u grilu, protože už zase začíná být ta kua zima, otáčím se u grilu jako ten špekáček, abych se zahřála ze všech stran. Gril je ale nízký, což vyžaduje otáčky v polodřepu, je mi úplně jedno, že to vypadá divně, teplo je důležitější, kolem desáté hodiny jsem jen jeden malý krůček od toho, abych si lehla na rozpálený rošt.





Jakmile gril vyhasne, už se sápu do mého ultrateplého spacáku. Teplota klesá, mobil hlásí 6 stupňů. Dělám si sérii sklapovaček a přikrývám děti. Poučena z minulých stanování v tuzemských arktických létech sebou beru vždy do kempu i peřinu, Kvítka přikrývám ještě peřinou, Zoru rezervním spacákem. Já v mém ultrateplém spacáku samozřejmě žádnou další peřinu už nepotřebuju, proto dělám sklapovačky průběžně celou noc. Ráno se mi na břiše rýsuje skoro pekáč (ne, kecám, pupek je furt stejný) a pod očima kruhy. A protože jsem se rozhodla, že budu v kempu #nomakeup, tak moje kruhy ráno děsí děti. Mám tak velké kruhy, že se večer nabídnu jako názorná ukázka pro přednášku "Proč ta sova tolik houkala?" Při noční výpravě do lesa na mě děti z kempu zvědavě svítí baterkou a drze na mě pohukují. Druhá noc se nese v podobném duchu, tentokrát volím kliky. Teplota klesá na 4 stupně. Kempem se line řev omrzlých dětí z ostatních stanů. Nejsme v tom sami. Ráno mám namožené prsní svaly a kruhy pod kruhama pod očima. Ke kempu se začínají sjíždět odborníci na kruhy v obilí, zdá se, že úkaz na mém obličeji se již rozkřiknul. Jedeme do Šťastné země. To je takový park, kde si rodič lehne na deku a spí a děti si tam hrají a konzumují smažená jídla. Príma věc po dvou probdělých nocích. Když se dostatečně prospím, vytáhnou mě děti na trampolínu. Je to taková ta nafouknutá obří. Na trampošce je dalších pět dětí. Fyzice moc nerozumím, ale tak nějak tuším, že když skočím plnou vahou, zbylé děti vystřelím do stran jak pecky z višně. Párkrát skočím a zjišťuji, že děti se drží a že pánevní dno jsem odložila před osmi lety v porodnici a ještě jsem si ho nevyzvedla, tudíž nevím, jestli mám dřív chytat moč nebo vyhřezlou dělohu. Právě probíhá vystoupení kouzelníka. Jako dobrovolník se přihlásí Kvítek.. samozřejmě. Chlapče tady máš kapesníček, zamávej s ním nad hlavou a zakřič tady na celou Šťasnou zemi, co je to za barvu. Kvítek zamává energicky kapesníčkem nad hlavou "Co je to za barvu?". Za odměnu dostává meč umotaný z balónku. Nějaké dítě to komentuje, že je to vocas, doufám, že myslí ten balónek.



Pokračování zde: Mastňáci kempují II - O bleším trhu v kempu a malé časované bombě, o klisnách ve sprchách, proč v kempu nevařím a proč vůbec furt jezdím do kempu

Messi

10. července 2018 v 22:13 | Helga |  Humoresky
Jako vzorná manželka sleduji po boku svého manžela fotbalový zápas, Belgie - Francie. Hrozně mě to baví a tak u toho píšu blog. Abych ukázala, že jsem v obraze, ptám se " A kterej je ten Messi? " takže tak..


P.S. Pro ostatní ženy, které toho ví o fotbale asi tak jako já .. pst.. Messi hraje za Argentinu..

Žako umírá

18. června 2018 v 21:41 | Helga |  Humoresky
Vítejte u dalšího dílu povídání o kolegyni Samantě, je to ta Samanta, která je v ketóze a nesnáší sacharidy, jak jste si měli možnost přečíst ve článku Sacharyyd. Zjistila jsem, že Samanta je snadným terčem vtipů a šikany a plánuji o ní napsat celou sérii článků. Samanta má papouška Žaka. Je to její velký koníček ten papoušek. Je to tak velký koníček, že má dokonce dva papoušky. Ještěže nevlastní koně, to bych pak musela označit její pěstování koní za jejího velkého papouška. Haha, hrozně vtipný. Papoušci jsou velmi šikovní a s láskou opečovávaní. Samanta se jim snaží simulovat původní prostředí, odkud papoušci pochází, vybudovala si džungli v domácnosti. Nikdy jsem u ní nebyla, ale z vyprávění vím, že se jim po nábytku pnou liány, v místnosti mají několik kmenů dotažených z lesa a ze stropu visí orchideje. Oběd musí jíst na gauči, protože na jídelním stole mají malou Amazonii. Myslím, že brzy u nich doma vznikne malá botanická zahrada se zoologickou vsuvkou v podobě papoušků. Návštěvy budou nuceny zakoupit si u vchodu vstupenku a misku s nakrájeným ovocem. Předpokládám, že vstupenky bude prodávat jeden papoušek a druhý bude provádět po bytě s odborným výkladem. Protože ale doma papoušci postrádají sluneční svit a odpovídající UV záření, musela Samanta pořídit kšíry a závaží na papoušky, aby je mohla venčit a vystavovat všemožnému záření. Nevěřili byste, jak je těžké sehnat na internetu závaží na papoušky a také byste nevěřili, co dokáže google nabídnout, zadáte-li "závaží na ptáka" do vyhledávače. Proběhlo první venčení, nebyla jsem u toho, ale představuju si to jako pouštění draka, nahoře plápolá papoušek na šňůře, dole plápolá páníček. Musí to být švanda.

pixabay.com

Švanda to přestává být, pokud drak při venčení prostydne. Žako prostydnul. Žako začal chrčet. Samanta googlila, krom nachlazení na ní vyběhly mykózy, rakoviny a jiná smrtelná onemocnění. Samanta panikaří a už jede do Prahy doktorovi. V přepravce chroptějícího Žaka. V metru poutají s papouškem nevítanou pozornost. Spiklenecky po nich pomrkává důchodkyně naproti:

"Vezete holuba?" ptá se babička
Samanta uraženě: "Ne, to je papoušek."
Babička se nenechá odbýt: "Papoušci jsou přece krásní, barevní, tohle je holub pani, toho já poznám, ten kdo vám ho prodával, vás pěkně nachytal pani, kdepak papoušek, holub to je.
Samanta jí nevrle vysvětlí, že ví, co veze a že to rozhodně holub není. To nasere, papoušek za desítky tisíc a vypadá jak holub.

V čekárně zvěrolékaře po třech hodinách čekání, přichází Žako konečně na řadu. Chrčení sice nepředvede, ale v rámci sebeobrany vyvíjí takový zvuk, že se všechny pražské sanitky můžou jít zahrabat. Po pěti minutách jim zvěrolékařka oznámí, že papoušek je zcela zdráv, vytrhne jim z ruky 600 Kč a vystrčí je ze dveří, v tom řevu by pracoval leda tak vůl.

A diagnóza? Holoubek je zdráv a velmi šikovný, poněvadž se naučil napodobovat vypouštění myčky, nejdřív chrčí, pak třikrát zapípá.

Chrrrrr píp píp píp

Takže tak

Helga

Sacharyyd

4. června 2018 v 22:23 | Helga |  Humoresky
Kolegyně Samanta je v ketóze. Ne, není to žádná nemoc, je to jen stav mysli a těla. Těla, které přijímá minimum sacharidů, čímž je přinuceno spotřebovávat vlastní tuky. Lékaři zavrhovaná, širokou veřejností vítaná metoda rychlého hubnutí. Stav mysli, který opovrhuje cukrem, sacharidy a čímkoli, co by se jako sacharid mohlo tvářit. Samanta se vyhýbá cukru. Neznalí kolegové, kteří tu a tam dovezou nějakou sušenku ze služebních cest a Samantě nedejbože keksík nabídnou, uslyší její temný hlas "sacharyyyd" (záměrně píši tvrdé y, aby ta intonace vynikla). Samanta nenávidí sacharidy, jednou jsem jí přistihla, jak zkoumá lahev s čistou vodou. Nikdy to nepřiznala, ale já vím moc dobře, že tam hledala "sacharyyyd". Ketóza funguje tak skvěle, že se občas nenápadně snažím přiblížit k Samantě, aby mě ta její ketóza užrala také něco z mé tukové tkáně. Samantě tuk už pomalu dochází, věřím, že její tělo bude brzy brát i od nás ostatních zoufalých kolegyň. Samanta již hodně zhubla. I já jsem prodělala značný úbytek váhy, ale jelikož moje startovací hmotnost byla o pár úrovní výš, můžu nyní přijímat dary od kolegyně Samanty v podobě jejího již nepadnoucího oblečení.
Dnes jsem dostala první balíček oblečení a mám radost. Oblečení mi padne jako ulité. Pravda, trochu mě štve, že Samanty startovací velikost před hubnutím odpovídá mé nynější velikosti po zhubnutí, ale co, jsem stále na cestě a doufám, že dojdu do cíle ještě letos (když se k Samantě budu častěji přibližovat). Samantě jsem výměnou za oblečení nabídla, že jí zakoupím nějaké vysokoproteinové a nízkosacharidové dobroty. Bránila se, ale viděla jsem, jak se její proteinové JÁ tetelí blahem. Přišla jsem domů a zkouším si pestrou halenku a nakrucuji se před zrcadlem. Kvítek, který zbystří nezvykle barevnou kombinaci se rozzáří a volá:
"Mami, ty vypadáš jak z pohádky!"
A já se dmu pýchou, očekávám že budu princezna, nebo dokonce královna a už se těším, visím mu na jeho roztomilých rtíkách, kterou éterickou bytost vysloví, možná víla bych taky mohla být!
Ó, jak já jsem ráda, že mám takového pozorného syna, všimne si nové halenky a ještě ze mě udělá princeznu, ten dětský čistý pohled, ty jiskřičky v očičkách…
"Mami ty vypadáš jak ta paní, jak se jmenovala .. eee"
Napovídám "Princezna?.. Králov..?"
"Už vím, už vím" křičí nadšeně Kvítek.
"Vypadáš jako stařenka!"
Takže tak.
Vaše stařenka Helga
Selfie ještě nemám moc vychytané

Čtení pro lemply

26. května 2018 v 22:21 | Helga |  Humoresky
Je to pro spoustu lidí dost nepochopitelné, knihomolové, vy tento článek ani nečtěte. Ale já nečtu. Jsem čtecí debil. Když by byla soutěž v počtu přečtených knížek, i šimpanz by nade mnou zvítězil. Četla jsem jako dítě, četla jsem v pubertě a dokonce i později. S prvním děckem se čtení omezilo na výchovné brožury a s druhým jsem úbytkem mozkových buněk četla už jen nápisy na dveřích Táhni, Tlač, SEM, TAM, abych si nevyrazila už i tak zkažený chrup. Knížka mi ležela u postele i rok, protože jakmile se dotknu hlavou polštáře, upadám do kómatu. Ale chtěla bych číst, strašně moc bych chtěla. S narůstající samostatností potomků se ke čtení pomalu vracím a hledám způsoby, jak číst rychle, často a efektivně. Ale jak se k tomu znovu dostat? Provedla jsem několik pokusů, které můžou sloužit jako návod pro ostatní čtecí lemply, jako jsem já.

Pokus číslo jedna - záchod
Pět až deset (pro záchodové mistry i třicet) minut, které máte opravdu pro sebe, jste sami v místnosti, větrák ponuře zpívá svou mručivou píseň a nastává čas na přečtení pár stránek. Otevírám knihu. "Mamiii!" ozývá se jeden hlásek za dveřmi, přerušuju veškeré vylučovací aktivity k zapření mé přítomnosti na toaletě. "Mamiii" ozývá se druhý hlásek za dveřmi. Sakra, odhalili mě. Vidím, jak se otáčí zámek (jo, už dávno oba vědí, že se to dá otevřít i zvenčí). Dostali mě. Mrsknu knihou na sokl nad záchodem, a jdu pryč.. Kniha se převrací a padá, chytám v letu a ztěžka si oddychnu. Tady to nepůjde.
Výhody: pokud nemáte děti, psy, kočky, papoušky či jinou havěť, která by dokázala říct "Mami" za dveřmi, je záchod ideální místo na čtení. Během jedné seance se dá "udělat" i pět stránek (záchodoví mistři samozřejmě víc)
Nevýhody: blízkost kontaminovaného vodního zdroje, není vhodné číst vypůjčené knihy na záchodě. Otrlejší se můžou majiteli knížky nanejvýš hájit, že ty šmouhy jsou od limonády a čokolády. Při zkrabacení stran se dá vymluvit na slzy. Tak a teď už mi žádná kolegyně v práci knížku nepůjčí.

Pokus číslo dvě - postel
Výhody: Kniha hezky uspává, hezky voní, stránky šustí, oči se klíží..
Nevýhody: Není vhodné pro narkoleptiky a v posteli je nízká efektivita, dvě stránky a kóma.. nebo sex, protože když má člověk čas na čtení, tak ho asi nebolí hlava a asi není hrozně unavený, tudížse nemá na co vymluvit a může.

Pokus číslo tři - e-kniha
Zkusila jsem to, zakoupila jsem e-knihu, konkrétně Slepou mapu od Aleny Mornštanové. Na noťasu to byl teda dost vopruz číst, skoro jsem to vzdala. Ale pak jsem objevila mobil. Mobil mám pořád sebou a jakýkoli denní prostoj, čekání na skončení kroužku, čekání až se uvaří brambory, když dávají ligu mistrů, to všechno se dalo vyplnit čtením knihy v mobilu a hle, za týden byla kniha přečtená. Pokusem záchodovým bych ji četla tak dva roky, pokusem postelovým tak pět let. Rekord!
Výhody: maximální efektivita, člověk nemusí tahat knihu sebou, je pořád při ruce.
Nevýhody: Ať čucháte, jak čucháte, noťas/tablet/mobil/čtečka prostě nevoní papírem. I když to občas ukazuje kolik procent knihy člověk přečetl, stejně je takové malé překvápko, že najednou už nepřichází další stránka a je konec knížky. Musíte být vlastníkem chytrého telefonu s rozumnou úhlopříčkou, na tlačítkáči se fakt e-kniha nepřečte.

Papír je papír, ale pro podobné nečtenáře, jako jsem já,fakt doporučuji vyzkoušet e-knihu. Je to nezvyk,první knihu jsem proklínala. Další knihu už elektronicky nekoupím, byla jsem přesvědčená. A hle, čekala jsem, až skončí kroužek a neměla jsem co dělat. Stahuju Aristokratku a předpokládám, že pozítří ji mám dočtenou. Třeba se časem dostanu zpátky k papíru, ale našla jsem cestu ke čtení a není to přes záchod ani přes postel, tři dny se radujte a volejte sláva. Helga zase čte!

Další články


Kam dál