Dialogy vagíny

Čtvrtek v 22:39 | Helga |  Humoresky
Nastalo zase "TO" období v roce a já sedím v čekárně gynekologa. Gynekolog je vietnamského původu, v našem městě je nedostatek gynekologů, tak jsem od jednoho špatného, přešla k jednomu lepšímu - Vietnamcovi. Říkám si Helgo, nebuď rasistka, když můžou dělat nehty a prodávat v minimarketech, proč by nemohli dělat gynekologii. Mluví celkem dobře česky a musím uznat, že od loňska se celkem i zlepšil. Chtěl totiž konverzovat během preventivní prohlídky. Toho si samozřejmě cením, snaží se být profesionálem a při vyšetření pokročilou konverzací docílit maximálního uvolnění vyšetřované pacientky a jejího pánevního dna. Navštívila jsem ho již loni, viz článek Počůrej gynekologa svého, letošní prohlídka se nese v duchu lepšího poznávání pacient vs. léka.

"A kde prasujete? " Ptá se gynekolog, právě když hledí do mých útrob. Přemýšlím, jestli mu tam dole někdo něco poví. Představím si ho doma na gauči studujícího brožuru "Sto nejlepších konverzačních témat pro gynekology" , právě vybral kapitolu 49."Kde pracujete". Protože nebylo úplně jasné, koho se ptá, nechávám vagíně ca 15 vteřin na odpověď, když se neozývá, říkám mu kde pracuju, záměrně zde neuvádím název společnosti, jelikož je velmi známá a rozhodně ji tímto článkem nechci poškodit.

"Kolik lidí tam tak prasuje?" To je Kapitola 49.2 -" Kolik zaměstnanců má firma, kde pracujete". Ptá se zase tam dole, skoro bych se vsadila, že slyším ozvěnu. "Dole" ale nikdo neodpovídá, tudíž se opět vměšuji do jeho dialogu s vagínou a snažím se dát dohromady, kolik lidí že tam u nás pracuje. Od práce se přesuneme ke kapitole 11 "Děti", ke kapitole 11.1 "Jak jsou staré vaše děti?" a 11.5 "Vtipkování o dětech". Hezky jsme si zakonverzovali, zaplatila jsem poplatek, o kterém pochybuju, že je úplně legální, ale rozšířen v každém městě, kde je nedostatek gynekologů a hurá domů.
A co tím chtěl básník říci? Že i když si ze svého gynekologa utahuju, předsudky jsou na houby a chovejte se slušně ke svému Vietnamcovi. A taky, že do vagíny můžete hučet, jak chcete, stejně vám neodpoví.

Takže tak
Vaše Helga
 

Zdendova jarní bokovka

10. dubna 2018 v 22:06 | Helga |  Humoresky
A přišlo jaro. Můj muž Zdenda se chová na jaře divně. Zdenda se chová divně tak posledních pět jar. Prvních pár divných jar jsem celkem i žárlila, ale už jsem si zvykla, ono to kolem června zase utichne a je zase můj. Začne to tím, že mu tak v pětihodinových intervalech zvoní telefon, s telefonem si zaleze na záchod a tichým hlasem něco říká. Slyším jenom útržky hovoru a už pět let si skládám z těchto indicií obraz, kdo je onou cizinkou, na kterou vlezou na jaře choutky a svádí mi manžela. Bohužel indicie mi nedávají vůbec smysl, předpokládám, že mají nějakou zašifrovanou řeč.

Loni jsem třeba zaslechla slovní spojení "semeno.. něco něco .. zavolejte.. bla bla... nic se neděje." Předloni zase "broskvička .. huhly huhly.. postřik ne.. bla bla". Ale letos už jsem bouchla, slyším Zdendu, jak říká do telefonu, že "Brigádnice by se mi hodila, kolik vám je a máte praxi?" Tak jako to prr.. na brigády jsem tu já Zdendova Helga, Helga je jen jedna. Ta pravá, ta přidělená výborem, ta co neumí ukrojit rovně chleba, ta co vždycky přesolí jídlo. Mě žádná brigádnice nevyšoupne, to teda ne! Nastoupila jsem na něj s otazníkem na rtech, v očích, prostě jsem byla jeden velký otazník, kdo to byl a co chtěl?

A odpověď? Prý mají na letáku nějakého zahradnictví podobné telefonní číslo, jako je Zdendovo a volají mu lidi, na sadbu, stromky, brigády, mulčovací kůru a rašelinu. První roky je odpálkovával, že je to omyl, ale teď už hraje tu hru s nimi.

"Mulčovací kůru? Tu máme, samozřejmě přijďte."
" Sadba přijde v pondělí. "
"Brigáda jasně, bereme vás."
Během těch let se naučil teoreticky popsat sortiment svého neexistujícího zahradnictví, vyjmenovat několik brigádníků, které přijal v minulých letech, a celkem slušně naroubovat jabloň. A já už chápu, proč mě furt nutí přesazovat květiny, proč je vždycky tak spokojený, když konečně vypleju záhonek a koupím pár nových květin. A já už jsem klidná. Jsem ráda, že má nějaký hezký koníček a fiktivní brigádnice jsem mu dovolila, to je naprosto v pořádku.

Z toho vyplývá, že žárlivost je hodně špatná vlastnost a dvakrát měř a jednou řež(a taky řeš) a víc mouder už mě nenapadá. Takže až budete podezírat své blízké z nevěry, nejdřív si zjistěte, jestli nemají fiktivní živnost.

Takže tak

Zahradnictví zdar

Vaše Helga

Záchodová výzva

31. března 2018 v 22:38 | Helga |  Humoresky
Milé ženy, které navštěvujete veřejné záchodky v restauracích, nákupních centrech, zaměstnání, prostě všude, kde to není "doma". I já tyto záchodky navštěvuji a někdy se nestačím divit, co "my" ženy na takových záchodcích dokážeme.. nebo spíš nedokážeme. My si hrajeme na načančané voňavé dámičky a přitom se ani netrefíme do záchodu. Hlavně abychom nechytily syfla z toho prkénka, že jo.

A je to venku, já tu děsivou pravdu klidně vykřičím do světa. Balancujeme na špičkách v polodřepu, čůráme tu doleva, tu doprava, tu dopředu, tu dozadu. Někdy si zechčijeme nohavici, ale toho HIV pozitivního prkýnka se přece nedotkneme. A věděly jste, že na počítačové klávesnici je víc bakterií, než na záchodovém prkénku? Takže dámy, občas je na wc i dezinfekce, prkénko se dá celkem dobře omýt a jestli tam nějaký ten bacil zůstane, zadek vám to neukousne. Není to o moc horší, než když si v práci zobete hroznové vínečko a tu ručička na klávesnici a tu ručička do hubičky, tady si zahráváte se zdravím, ne na veřejných záchodech.

A další věc mám na srdci. Já vím, že předpokládáte, že v kabince nikdo není. Jsou zavřené dveře, tak tam vtrhnu, že jo, ani nezaklepu, pak se leknu cizího bobra a málem to pustím do kalhotek. Tak takhle ne dámy, když přicházíte ke kabince, zamyslete se. Je možné, že tam není zámek, anebo často tam zámek je, ale nefunkční, a když funguje, tak se někdo třeba zapomene zamknout. Před šokem z bobra vás ochrání jedna skvělá věc. Dělá se to už po staletí, malá vychytávka Ládi Hrušky, myslím, že to brzy odvysílá. Tou skvělou vychytávkou je KLEPÁNÍ. Ano, když zaklepete, ozve se třeba "obsazeno" a máte vyhráno, jděte o kabinku dál a postup opakujte.

A další neméně nechutnou kapitolou je balení použitých hygienických potřeb. Když už jste natolik sofistikované a nespláchnete to do záchoda, tak to před vhozením do koše zabalte. Od toho je na WC další vychytávka. Malé roztomilé sáčky. A když tam nejsou sáčky, tak to zabalte do toaleťáku, a když tam není toaleťák, tak jste celkem v prdeli.

Škoda každého slova, které padlo na tento krátký nechutný příspěvek, ale nemůžu si pomoct, prostě to musí ven.

Ženy, sedejte si, klepejte a balte.

Takže tak

Vaše Helga
 


Matky zlobivých dětí, spojte se!

27. března 2018 v 22:46 | Helga |  Humoresky

Slyším a často čtu v diskuzích názory typu: "no jo, dřív se jim říkalo sígři, teď se jde psychologovi, dostanou papír na ADHD a jsou z obliga. Každé druhé dítě je ADHD, je to chyba rodičů, špatně vychovávají." Tohle slyším a je mi zle. Je mi zle, protože ti lidi nevědí, co všechny my rodiče "zlobivých" dětí musíme řešit, že to není žádná prdel je udržet v mantinelech. Některým dětem stačí rozumně vysvětlit, že když přeleze mantinel, může se zranit, děvčátko tiše sedí a nepřeleze. Ale pak je skupina dětí, kteří prostě přelézají, podlézají, přeskakují, přelétají mantinely a my je tisíckrát za den vracíme zpátky do pole. A když už to pravidlo týden dodržují, zkusí aspoň ruku strčit za mantinel, jestli to ještě pořád platí. Je to unavující, je to těžké a často je neuhlídáme.

pixabay.com


Kvítek byl od miminka živé dítě, hlučné, pytel blech, kouká na TV a furt se mrská, povídá si s námi a mává rukama nohama, při každém jídle ještě do loňska zvrhnul sklenici s vodou, letos už je to jen jednou týdně. Někdy se mrská tak, že sám sobě podrazí nohy a spadne. Někdy mává rukama tak, že jenom čekám, kdy se rozletí a uletí někam do západního Německa. Občas někoho kousne a když se ptáme, proč ho kousnul, odpovídá "pro štěstí". Jak umí nenávidět, tak umí milovat. Miluje děti tak, že je objetím dusí. Rád mluví, mluví stále, mluví nepřetržitě, je to Pepin, říkáme někdy. Člověk by řekl, že už všechno popsal, že už nemá co dalšího říct, ale když taková situace nastane, tak aspoň popisuje, co právě dělá "Teď si sednu a napiju se.. srk.. právě jsem se napil, to byla dobrá voda, ale radši mám šťávu, mami proč jsi mi nedala šťávu? Teď bych si dal jablo, umyju si jablo, koušu jablo,, to je ale sladký a šťavnatý, je plné lahodné šťávy, mami mohli bysme ho odšťavnit? Prosíííím já bych chtěl odšťavňovat..." atd atd.

No a tohle hlučné živé dítě je už třetím rokem ve školce a po roce pozorování nám učitelky tak nějak naznačily, že si myslí, že má ADHD a že bychom to měli řešit. Tak to začalo, pedagogicko psychologická poradna, pozorování, EEG, ředitelna školy pod kterou školka spadá. Zde měla školní psycholožka sestavit nějaký individuální plán. Bylo to divné, nepříjemné, soudí nás někdo, kdo nás zná pět minut. Psycholožka byla nesympatická, doporučuje nám medikaci. Já nedávám dětem ani vitamíny, natož nějaké oblbováky, na to ať zapomenou.. Když se nás zeptala "a vy jste to ADHD dostali kdy? " zmohla jsem se jen na cynické "k posledním Vánocům". Učitelky ze školky jsou milé, snaží se nám pomoct, ale já vůbec nevím, jestli se v tom chci rýpat, tak ho prostě má, my tomu přizpůsobíme výchovu a budem doufat, že se s tím vypořádá s přibývajícím věkem.



A já si tak říkám, proboha, jak to musí mít lidi, kteří pečují o mentálně nebo fyzicky postižené dítě? Když už tahle lehká dysfunkce nás takhle zaměstnává, je předmětem mnoha našich manželských hádek, co pak nějaké skutečné postižení? Je mi stydno, a tímto smekám před rodiči, kteří to mají milionkrát těžší. Takže tohle si pořád dokola opakuju, ať jsem ráda, že mám zdravé živé dítě, a prostě každému naloženo to, co dokáže unést. A možná je to právě ono. Proč se nešklebí všichni ti chytráci přes výchovu na postižené děti? Protože to se přece nedělá. ADHD není vidět, pro všechny je to nevychovaný spratek, a všichni se seřadíme, ukazujeme pravačkou a šklebíme se. Takže toto je apel na všechny nechápající, až příště budou kroutit hlavou nad nějakým nevychovaným děckem:

Všem rodičům klidných esoterických, éterických a bůhví co ještě dětí, nerodičům, a těm starším, kteří by to všechno seřezali na hromadu, jejichž zlé pohledy my matky "zlobivých" dětí musíme ignorovat. My víme, že máme problém s dítětem, jo, zrovna se válí na zemi, jo, zrovna se válí po stropě, jo, je hlučné, jo v obchodě má krásný záchvat, jo, dloube se v nose, jo hopsá, jo, běhá, jo, máchá rukama, jo právě do vás vrazilo. A také JO, my je vychováváme a jsme hodně hodně unavení, protože musíme být pořád ve střehu a ne vždycky se to povede. A každému, kdo se na mě jenom koutkem oka zle podívá, toho prokleju, aby se mu narodilo ještě třikrát živější dítě, štěně, kotě, cokoli nebo ať je sám v příštím životě nejživějším parchantem z vrhu. Uf to se mi ulevilo.


PS: Taky mám první spojenkyni, naší logopedku, ona mi řekla památnou větu, která mi teď pomáhá ustát veškeré výkyvy "To je můj kluk! My matky zlobivých dětí musíme držet při sobě"

Matky zlobivých dětí, spojte se!

Věda jménem dětské kolo

18. března 2018 v 21:49 | Helga |  Humoresky
Kolegyně z práce Ela prodává dětské kolo. Respektive je to její muž Tonda, kdo prodává kolo. Tondu znám jen z vyprávění, a vím, že je to zapálený cyklonadšenec. Koupě dětského kola od nich, to je tutovka, výhra v loterii, výhodný byznys. Můžete si být jisti, že bajk prošel několika koly výběrového řízení, zaměstnanec cykloobchodu, který jim kolo prodával, má dodnes vypálené panenky od lampy, která mu mířila do obličeje při výslechu. "Kolik váží? Dvanáct kilo? Nekecej, jaký má těžiště, přiznej to, jaký má těžiště!!!" Můžete dát ruku do ohně za to, že bylo náležitě vybráno, testováno, servisováno a vytuněno. Beru sebou Kvítka, protože kolo má být pro něj. Neměla jsem v plánu nějak kolo zkoumat, naprosto jim důvěřuju. Říkám "Díky, tak my ho berem" a podávám peníze. Ale oni ne, prý že si ho mám POŘÁDNĚ prohlídnout. Tak si ho pořádně prohlížím a odškrtávám si na fiktivním seznamu: řídítka má, šlapky má, kola 2ks, brzdy 2ks a dokonce přehazovačka tam je, barva dobrá, blatníky nemá (ale to už samozřejmě vím, že bajkeři nemají blatníky viz můj článek o bajkování)a co víc, kolo září čistotou, až by člověk pojal podezření, že na něm snad nikdo nejezdil. Kolo je skvělé, Kvítek se hrozně raduje z držáku na pití a z odrazek. Podávám peníze a chci zmizet. Nestačilo jim to. Tondovi se zableskne zlověstně v oku a už se znovu nadechuje. Nevšimla jsem si totiž výhodného těžiště kola a nablejskané přehazovačky a náležitě se dá do vysvětlování. "Fajn" a podávám peníze. Ne, to ještě nebylo vše, dostávám přednášku o flexibilním držáku na lahev, pojistce proti vypadnutí řetězu, cyklokompjůtru a o dalších vytuněných vychytávkách, jen zírám. Nikdy jsem netušila, že kromě odrazek se dá na kolo ještě namontovat tolik věcí. Děkuju jim za přednášku, jsem ráda, že Kvítek bude jezdit na závodním kousku. Ela mě jde vyprovodit ke dveřím. Kvítek testuje kolo venku a Ela mi ještě stihne se slzami v očích sdělit, že Tonda kolo včera myl ve vaně. Prý na něj jen smutně pípla "A nevadí ti, že jsem právě myla koupelnu?". Ženy cyklonadšenců to nemají lehké, ale my ostatní cykloanalfabeti máme radost, že máme v okolí cyklonadšence, kteří nám pak prodávají svoje kola. Zdravím Elu a Tondu, a pevně věřím, že článkem jsem vás neodradila od prodeje dalších vysloužilých kol do naší rodiny.

Cyklonadšencům zdar

Horror na horách

13. března 2018 v 21:53 | Helga |  Humoresky
Pořizujeme si lyže, seřizujeme si lyže, půjčujeme si rakev na auto, kupujeme kukly, ponožky, zkoušíme, jestli se vejdeme do oblečení. Čtrnáctidenní přípravy jsou téměř u konce. Den před odjezdem si Zora pohmoždila nohu na hodině tělesné výchovy. Úraz se tváří jako obyčejný výron. Na pohotovosti špitám Zoře, aby aspoň trochu pokulhávala, připadám si tam mezi otevřenými zlomeninami a zabodnutými noži v hlavách lehce nepatřičně. Doktor je vtipálek, nejdřív nás poučí, že "vrká" jenom holub, že kotník není vyvrknutý, ale podvrtnutý. Mezitím jí chci zavázat tkaničku u boty prý "jen to nechte, když si zlomí obě nohy, od toho jsme tady." Se slzou v oku jim stihnu sdělit, že jsme měli jet v sobotu na hory. Lékař mi šeptá, ať zmrzačím i to druhé dítě, necháme je u babiček a můžeme mít něco jako druhé líbánky. Nápad je to celkem dobrý, pokyvuji. Jemu s manželkou to takhle jednou vyšlo a bylo to skvělé, mrká na mě spiklenecky. "A kam jedete?" Odpovídám, že vlastně ani nevím, letos jsem se dokonce už podívala i do mapy, kde to je, ale název neudržela, ale nechci být za pitomce, tak říkám "někam blízko Dachau". Dívá se na mě divně a já si až doma uvědomuju, že se to jmenuje Dachstein. Těsně vedle. Nicméně Zora, která si ani nedala tu práci, aby pořádně kulhala, má kotník naštípnutý. Sádra a šup k babičce. Tímto bych chtěla našim poděkovat za zajištění péče o mrzáka.


Kvítka jsme zmrzačit už nestihli, jede tedy s námi hory. Ubytování máme v soukromí. Na konci světa. Ze dveří vychází 80 letá babička, my budeme bydlet v patře. Doteď jsem si myslela, že umím obstojně německy, ne neumím, rakouská němčina + dialekt = nesrozumitelné esperanto. Ukazuje nám hospodářství, ptáme se, jestli by měla nějaký to vejce "haben Sie Eier?" Odpovídá něco jako "Jo, i hob oia", bereme deset vajec, vybalujeme a jdeme spát. Ráno nám v koupelně a v kuchyni teče voda z kohoutku. Vypínáme vodu. Je to zvláštní, dům praská a vydává zvuky. Trochu se v něm bojíme. Na paranormální jevy jsem měla vždycky realistické názory, které ale druhou noc rázem měním mínění Někdy po půlnoci jdu zkontrolovat, jestli jsme zase nenechali puštěné kohoutky. Voda zase teče. Se sevřenými půlkami rychlostí světla zaplouvám do postele. Realistická Helga boří všechny svoje názory a s třesoucím se hlasem ráno konstatuje "Jedeme domů, tady straší".

V to ráno stojí na chodbě úplně cizí paní. A je to tady, duch se zjevil. Chci sáhnout skrz ní, ale podá mi ruku, je to dcera babičky a veze ji do nemocnice, má nějaký velký kašel. Cestou z lyžovačky jedeme do vsi pro pečivo. Před kostelem je uprostřed silnice dopravní značka "zákaz zastavení" jasně, chápeme, nebudeme zastavovat, projedeme okolo a v tom strneme. Před kostelem je kapela, kněz, velké shromáždění. Pohřeb. Truchlící Rakušané si nás okamžitě všimnou a vztekle na nás hrozí pěstmi. Blbí Češi.. vjedou do ulice, když je tam zákaz zastavení. Je nám to hrozně líto, ten typ značení zákazu vjezdu nás značně překvapil. Zkušenost pro příště a pro vás, kteří se do této země chystáte: zákaz zastavení = zákaz vjezdu. V tom mi to dochází. Babička odjela ráno do nemocnice a odpoledne je pohřeb. Brečím "Zdendo, to byla určitě ta babička!". O pár dní později se vrací oplakaná babička z nemocnice. Říkám jí konečně o duchách a o tekoucí vodě. Realistická Helga je zase zpět, žádní duchové, babička nám tam v noci chodila pouštět vodu, aby nezamrzla. Dobrý nápad. Po týdnu mrazivého lyžování přijíždíme domů. Překvápko, máme zmrzlou vodu. Žádný duch na pouštění vody nás nenavštívil. Snažíme se jí rozmrazit, ale praská vodoměr.

Taková hezká tečka za horrorovými horami. Ale jinak jsme si pěkně zalyžovali, to zas jo. Tak zase za rok!

S Livií v posilovně

6. března 2018 v 21:28 | Helga |  Humoresky
článek je z roku 2016, kdy jsme s Livií šly poprvé do posilovny. Teď už jsme ostřílené sportovkyně a štamgasti firemní posilovny. Když dneska vejdeme do dveří, slabší jedinci se nám klidí z cesty, trenér okamžitě začne plánovat výživný kruháč a my jen doufáme, že nám při tom zápřahu nevyhřeznou vnitřnosti. Jak to bylo poprvé:

V práci mám kolegyni Livii, obvykle se společně podpoříme a třeba darujeme krev (viz Zelená Livie), nebo se společně podpoříme a nikomu nic nedarujeme. Natolik silná kolegialita je mezi námi, že jsme se rozhodly zajít do firemní posilovny. Říkám jí, Livie, jsem tlustá jako prase, musím jít do posilovny, jdeš se mnou? Livie odpovídá: "Do psí prťky, jdu s tebou, taky potřebuju zhubnout" (nepotřebuje, fakt ne) Abych vám to nějak přiblížila, Livie je štíhlá vysoká, já malá široká. Vcházíme do posilovny, aby to vypadalo, že jsme hrozně namakané, rozrážím dveře. Stojíme tam a vypadáme trochu jako Laurel a Hardy. Hraje tam nahlas drsná hudba a ozývá se hrozné funění, hekání, křičení, kvičení, pískání, vrzání, bouchání, cinkání.

Protože už jsem kdysi v posilovně byla, rychle se ujímám vedení. Jediné co poznávám, jsou běžecké pásy, vše ostatní se za těch 15 let opravdu změnilo. Šeptám ustrašeně Livii, že naposledy byly ty stroje ještě dřevěný. Všechno je teď multifunkční, není vůbec poznat, jak se na stroj leze, kdysi byl prostě co cvik, to stroj. Ale obě se hrozně vážně tváříme, že všemu naprosto rozumíme. Naštěstí se nás ujímá trenér, zatímco hrajeme digihry na tlačítkách pásů a snažíme se je spustit. Chůze na páse nám ubíhá celkem rychle, porovnáváme si tep, rychlost, spálené kalorie, mačkáme tlačítka, zrychlujeme, zpomalujeme, prostě jsme z toho vyplácané jak malé. Podobně to děláme i když darujeme krev, tam si zase krátíme čas porovnáváním krevních skupin a různých jiných čísel, kterým nerozumíme.

Protahujeme se, soutěžíme, kam až se která umíme protáhnout a v tom přichází nesmělý kolega, zřejmě je tam také poprvé, ptá se Livie "vy jste trenérka?" Livie kroutí hlavou. Nováček zklamaně odchází na běžící pás. Livii to natolik namotivovalo, že sérii necvičí po 10 cvicích, ale dává 20-30 cviků na jeden zátah. Škemrám ať už mě tam taky pustí. Milostivě mi uvolnila stroj, "díky trenérko". Funění a hekání našich kolegů v posilovně je nepřeslechnutelné, vyměňujeme si pohledy, my teda takhle nahlas hekat nehodláme.


V posilce je taky Dita ze skladu. Dita je drsňačka, naučila nás už spoustu velmi užitečných sprostých slov, kterými si často s chutí ulevíme, když je nejhůř. Dita hraje hokej a mezi cviky nám vypráví, jak trénovala malé Číňany. Obdivně posloucháme, pak se Livie ptá "A jak jsi s nima mluvila?" Dita si přidřepne, jako by v posilce právě stál malý Číňan a řve "co děláš ty debile? " Prý rozumněli velmi dobře i česky. Dita se vrací na přístroj, u každého cviku syčí jak papinův hrnec a po sérii pronáší spoustu dalších poučných nadávek, které si okamžitě uchováváme pro pozdější použití.
Jde do tuhého, Livie začíná tiše hekat, pak už z ní vychází zvuky jak kdyby právě rodila mamuta otočeného koncem pánevním. Já se zatím držím, pouze funím.


Cvičíme na břicho, Livie úpí, já hekám, vtípky skončily, fakt makáme a fakt hekáme.
A jak to dopadlo milé děti? Já jsem cestou domů zastavila na benzínce a během 5 minut snědla 4 snickersky. To pravděpodobně ovlivnilo mojí regeneraci, protože tělo mě bolelo jen mírně. Trenérka Livie si nemůže ani vyčistit zuby. A jestli neumřela, tak si nemůže vyčistit zuby dodnes.

Těžký život sportovního debila

21. února 2018 v 21:02 | Helga |  Humoresky
Sportovní nadšenci tohle nikdy nepochopí, ale existuje jistá skupina lidí, která se nezajímá o sport. Ani o olympiádu, ani o mistrovství světa amuleta.. prostě nic.. prázdno.. vakuum.. Všichni nadšenci se právě po přečtení první věty rozbrečeli, pomočili a omdleli, nebo si šli udělat pět leh-sedů na vzpamatování. Patřím mezi takové ignoranty i já. A tak nějak nevím, jestli se za to mám stydět, nebo na to být hrdá. Proč nás to proboha nezajímá? Jak to vysvětlit. Třeba to ani nezajímá naše rodiče. Třeba nás vyloženě sere to jak se stáváme vlastenci jen v momentě, kdy někdo z našich dotáhne zlatou. Třeba i sami sportujeme, lyžujeme, hrajeme tenis, volejbal, ale prostě to jenom hrajeme a už nás to nebaví na to koukat. Vedlejší efekt této ignorace je absolutní neznalost jmen sportovců. Jo i těch nejslavnějších. A nejkrajnější ignorantští extremisti neznají ani Ledeckou. Jako fakt! Jestli některý nadšenec dočetl až sem, doporučuju krátkou přestávku, než budete pokračovat, utřete slzy, dalších pět sklapovaček, nádech, výdech.

zdroj: pixabay.com

Já se třeba někdy nad sebou zamyslím a přinutím se dívat na tenis, je to celkem fajn. Jenže když komentátor řekne, že Garciaová zkazila podání, přepínám. Takhle se ta ženská za prvé nejmenuje, za druhé každý rok doufám, že se ústav pro jazyk český umoudří a konečně tuhle část pravopisu změní. U asiatek je to někdy opravdu absurdní.


Moje kolegyně Katka je nadšenkyně. Sleduje všechno, výhry slaví, někdy i ta slzička ukápne, prohry nese těžce. Můžu jí tady v klidu zdrbnout, poněvadž omdlela už po první větě. A taky mi dává záludné otázky, jako třeba co dělá Špotáková. Snažím se schovaná za monitorem pantomimou prosit o nápovědu Livii. Naznačuju nejdřív běh, ta kroutí hlavou, předvádím hod oštěpem, krčí rameny. Livie to taky neví a té nikdo kontrolní otázky nedává. To není fér. Katka se v ten moment hroutí: "Jak proboha někdo může nevědět, kdo je to Špotáková?!" No prostě nevím no. Už i Zora ví o olympiádě víc, než já. Právě jsem jí dávala do postele a dostala jsem školení jaký je rozdíl mezi sáňkama a skeletonem , fakt jsem to nevěděla (a teď jsem si googlila, co je to vlastně skeleton a jak se to píše). Nevím co je severská trojkombinace, musím hodně přemýšlet, ze kterých sportů se skládá triatlon a biatlon. A když už se to dozvím, tak to za dva dny už zase nevím. Určitě mám nějakou formu sportovní sklerózy, nebo aspoň sportovní demenci, možná by mě měli víc prozkoumat. Všechny sportovce moc pozdravuju včetně těch dvou, které znám: té Ledecké (utkvěla mi onehdá, když byla v show Jana Krause, díky tomu jí znám) a ještě té druhé jak jezdí na prkně (asi), i ty ostatní, které neznám. Jejich zápal a boj je obdivuhodný a tímto nechci znehodnocovat a ponižovat jejich snahu a léta dřiny.


Zdraví vás sportovně dementní Helga

P.S. a Jágra taky ještě znám :-)

Gay and bitches party

19. února 2018 v 23:14 | Helga |  Humoresky
Přišel ten památný okamžik v mém životě, který si můžu odškrtnout na svém seznamu "dont have to see but I did". Řeč je o travesti show. Pozval nás - mě a pět mých kolegyň náš bývalý kolega, budeme mu říkat Myšák. Myšák nám totiž za doby jeho působení ve firmě značně ovlivnil diverzitu ženského kolektivu. Je to totiž muž. Už jen tento fakt nám při jeho nástupu rozšířil zorničky, všechny jsme se hromadně objednaly ke kadeřnicím, na nehty a ty letitější i na botox. Chvíli jsem uvažovala o liposukci, ale pak jsem zjistila, že s tisícovkou na účtě bych si odsála leda tuk z jednoho očního víčka, tak jsem začala držet aspoň dietu. Zorničky se nám zase po pár týdnech rychle stáhly. Myšák je gay a hrdě se k tomu hlásí. Každopádně ten rok dopadl průzkum spokojenosti zaměstnanců v bodě "firma podporuje diverzitu na pracovišti" na 99%. Lepší stav by mohl snad jen nastat, kdyby byl Myšák černochem.

Zpátky k tématu, jedeme na travesti show. Cestou Livie zjistila, že jsem hrozná zrůda, " takhle tam chceš jít Helgo?" Kroutí hlavou pohrdavě, v jedné ruce rtěnku, odpoutává se za jízdy a svítí mi do obličeje mobilem, moc nechápu, v čem přesně drží ještě hřeben a řasenku. Rozhodla se mi provést během pětiminutové jízdy autem něco jako proměnu. Bránila jsem se, v podstatě na mě klečí, abych se necukala. Tímto děkujeme kolegyni Anně a Katce za odvoz a převoz a za trpělivost s námi, protože pro nepijícího člověka to zas taková sranda nebyla. Kdybys Aničko řešila na zadních sedačkách otisky od rtěnky, tak za to může Livie, byl to její nápad, platí ti čištění. Livie mi provedla během pěti minut kosmetiku, líčení, kadeřnici i parfumerii. Vystupuje z auta nová, krásnější a voňavější Helga. Připadám si, jako bych na show měla sama vystupovat.
Vlasta alias Simona Zcákaná

Dychtivě čekáme na začátek, pochopila jsem velmi rychle, proč si dámy dávají s vystoupením načas, tohle člověk musí vidět pod vlivem. Nastupuje první babochlap a věřte tomu nebo ne, ale má parádní nohy. Je parádní celá. Vidím v odraze zrcadla moje vytahané bavlněné triko a čerstvě polité kalhoty a rozmazanou rtěnku okolo rtů, když se mi Livie snažila provést v jedoucím autě proměnu. Připadám si zahanbená. Já vlastně ani nejsem ženská! Kdo vlastně jsem a kdo jsou oni? Upadám do splínu a dávám si předsevzetí, že budu víc ženou, nějaký ten podpatek si koupím, i kdybych měla ochrnout, nějaký ty šaty, pořádnou push upku, mě nebudou zahanbovat nějaký transky! Roxana končí svou píseň a začíná něco jako stand-up comedy. Je to tedy hodně sprostý humor, takový já samozřejmě jako intelektuálka razantně odmítám a netoleruji. Ne, kecám, takhle už jsem se dlouho nezasmála. Roxanin humor byl drsný, vulgární a neomalený. Zkoušela jsem některé vtípky vyprávět druhý den doma, ale Zdenda jen kroutil očima. Může za to buď nedostatek smyslu pro humor, nebo nedostatek alkoholu, jinak to nevidím.
Roxana


No a prý kdo má narozeniny, volá z parketu Vlasta a šup a už jsem společně s dvěma dalšími děvčaty vedle Vlasty. Tímto bych chtěla svým kolegyním poděkovat za vyvolání, vždycky jsem si přála vystupovat na travesti show. Vlasta je z holek asi nejkrásnější. Napadá mě hláška z cimrmanů: "Ty nejsi Vlasta! Ty jsi Vlasta!" ale to Vlastě radši neříkám, přece jen bych si tipla, že má ještě furt větší sílu než já. A jak že se jmenuju a co jim zazpívám. Ty vole, říkám si v duchu, třeba bych i zatancovala, nebo předvedla něco z jógy, nebo bych řekla údernou báseň, ale zpívat? A prý že mám zpívat s nástupem, tak odejdu jako za roh, jako že hrozně velká show, nikdo mě doteď nezná, Vlasta vyvolá že nastupuje Helga, já tam baletním krokem ladně vpluju a zpívám píseň dlouhá noc. Po zazpívání dvou slov " dlouhá noc" si uvědomuju, že vlastně neznám text, neznalost textu neomlouvá Helgo! Vyplňuji si chybějící text slovy tadadá tadadá a jaká je z toho najednou pěkná písnička.

Vlasta podává mikrofon další oslavenkyni a ta normálně řekla ne, že zpívat nebude! A ta nejchytřejší dokonce odpověděla na otázku "Jaká je tvoje nejoblíbenější píseň?" "Žádná" !??! Fakt?? Helgo ty jsi ale kráva, probíhá mi hlavou, proč jsi taky neřekla, že tu dlouhou noc neznáš? Pak nám celý sál zazpívá hodně štěstí zdraví a na mně se chce brečet. Utrpení naštěstí končí a show pokračuje.

Pak si povídáme o přestávku chvíli s Vlastou, říkám jí, že ona je víc ženská, než všechny ženské v sále a Vlasta drze pohodí s ňadry .. s mými ňadry, a říká tím svým hláskem "Ale ne, ty jsi přece ženská". Tak si tam tak vzájemně porovnáváme prsa, kdo z nás že je větší ženská, nakonec tedy asi teda já, ale opravdu o fous. Splín vyléčen, deprese zažehnána. Abych to zkrátila show trvala asi 4 hodiny a postupně přitvrzovala. Já jsem ale pomalu střízlivěla, tudíž nahé osrstěné tělo Chichi Tornáda vidím před očima ještě dnes.

Chi Chi Tornado

Ohlédnu se přes rameno a vidím své milé parťačky Livii s Violou, jak tančí na parketu a mají novou kamarádku. Kamarádka se střídavě tulí k Livii a střídavě k Viole. Zábava se začíná stáčet zvláštním směrem, budím usínající Katku, která je naším nepijícím odvozem a razíme domů. A čím bych to tak uzavřela? Běžte na travesti, a ženské buďte ženami. Až uvidíte, kolik úsilí jsou ty "holky" ochotné vynaložit, aby se staly námi, uvědomíte si, že my to máme. A máme to úplně zadarmo a bez úsilí (teda jak kdo, někdo taky s úsilím, že ano.. a taky ne úplně zadarmo .. tak nic)

Takže tak

Vaše Helga

Lesana vs. Fiflena

14. února 2018 v 20:42 | Helga |  Humoresky
Ve škole, kam chodí Zora, se díky alternativnímu přístupu mísí tři skupiny rodičů. Pojmenovala jsem je lesany, fifleny a outdooráci. Už třetím rokem přemýšlím, jestli jsem tam spíš za lesanu nebo za fiflenu a nedokážu se zařadit. Myslím, že jsem takový mix. Je to asi tak podobné, jako když si děláte test osobnosti, nikdy nejste 100% cholerik, ale jste šmrnclí extrovercí, introvercí, sangvinikem a tak. Vypracovala jsem proto krátký test, který by mi měl pomoci zařadit se do některé ze skupin, abych věděla, jak na tom jsem.

Za každý bod, který splňuju u každého směru si udělám čárku, anebo půl čárky, pokud to splňuju částečně, podle počtu čárek uvidím jak na tom jsem:

Lesany:

  • ráno vstanu, utluču si máslo (vyrobím domácí lučinu, marmeládu, vyškvařím sádlo, prostě cokoli), upeču chleba a to si dám k snídani (pro získání bodu stačí splnit jedno z uvedených)
  • vlasy si myju jenom v žitné mouce, sodě, černém čaji, nebo si je nemyju vůbec, protože mají dar od přírody se samy čistit
  • pokud se stane ta vzácná chvíle, že zrovna nekojím nebo nejsem těhotná a menstruuji, používám výhradně látkové vložky případně kalíšek
  • pokud se počůrávám, používám výhradně látkové pleny (platí i pro děti) anebo žádné pleny v rámci bezplenkové komunikační metody
  • nepoužívám plasty, nosím si vlastní látkové tašky a na ovoce v obchodě mám speciální látkové sáčky
  • po vzoru afrických matek nosím dítě uvázané až do jeho pěti let a zároveň ho kojím tak dlouho, dokud ho nevystřídá nově narodivší se potomek.
  • nelíčím se, neholím se
  • vyznávám některý z východních směrů, buddhismus, hinduismus, nebo aspoň mluvím o síle vesmíru, o energiích, nebo jenom věřím na klasické horoskopy
  • děti se mnou spí v posteli tak dlouho, až si najdou přítele-přítelkyni a štafetu si pak převezmou dále
  • sex provozuju jen za účelem zplození dalšího potomka a to většinou v kuchyni nebo v koupelně, protože jednak na to není čas a jednak s třemi dětmi v posteli se špatně souloží
  • oblečení nekupuji, pokud ano, pak jedině české výroby, je-li zahraniční, pak alespoň fair trade, občas zajdu do second handu
  • jídlo kupuji od lokálních prodejců, snažím se vyhnout supermarketům
  • hračky kupuji jedině v rámci montessori programu, nebo jiné dřevěné, děti si stejně nejraději hrají s blátem a klacíky
  • vlasy si nebarvím, pokud ano, tak jen hennou
  • dětem dávám na svačinu výhradně věci bez cukru, bez sladidel, bez glukózovofruktózového sirupu, vodu pijou ideálně ze skleněné lahvičky.
  • neberu antikoncepci, léky, léčím se maximálně bylinami
Outdooráci
  • ráno vstanu a vypiju si kávu z plechového hrníčku koupeného na polární expedice
  • navléknu si kostkované kalhoty (anebo jiné šusťákové, prodyšné, které za mě dýchají ale nepropustí ani kapku vody zpátky k noze, což se při jízdě autem velmi hodí)
  • nosím fuknční spodní prádlo (což se při jízdě autem velmi hodí)
  • nosím funkční fleesovou mikinu (což se při jízdě autem velmi hodí)
  • nosím multifunkční šátek na hlavu (což se při jízdě autem velmi hodí)
  • goretexové pohory (což se při jízdě autem velmi hodí)
  • jdu nakoupit do Kauflandu /Lidlu atp, na nákup beru výhradně krosnu, takže cestou z Kauflandu vypadám, jako když se vracím z Everestu
  • krosnu sebou nosím i do hospody, na vycházky.. nikdo neví, co v ní celou dobu vláčím, nevím to ani já sám
  • nelíčím se
  • jezdím na koloběžce nebo skvělém supermoderním mountajnbajku - ideálně po městě
  • děti nosím na výpravy krosně na zádech, občas i v croozeru, pokud to terén dovolí
  • na klíčích mi visí pět karabin, i když jsem v životě nikam nevylezl
  • na společenské akce nechodím, nemám společenské oblečení
  • dětem dávám na svačinu proteinové tyčinky, musli tyčinky, sušené maso nebo cokoli jiného co se dá koupit v hudy sportu, zapíjí to pak ze své plechové lahvičky švýcarské výroby do extremních teplot, což se ve škole velmi hodí
  • léčím se bylinkami, homeopatiky, až když je nejhůř, zajdu do lékárny

Fifleny
  • ráno vstanu, ve svém značkovém kávovaru si udělám značkovou kávu kterou piju z hrníčku Villeroy Boch nebo podobných ve své designové kuchyni
  • nalíčím se
  • oholím se (všude kam si dosáhnu)
  • nastříkám se antiperspirantem s hliníkem, protože po těch bio deodorantech člověk páchne jak pes
  • minimálně 1x měsíčně vyrážím na nákupy do nákupního střediska, když mám splín, tak častěji
  • děti radši moc nechci, když už se mi to přihodí, tak je proboha nekojím, aby mi to neroztáhlo moje symetrické dvorce
  • děti mají od prvního týdne vlastní designový pokojíček, nebudu je navykat na spaní v naší posteli, to bych si s mužem už nikdy nevrzla
  • beru antikoncepci, jeden harant mi fakt už stačí
  • barvím si vlasy
  • mám gelové/akrylové nehty
  • ven bych nevyšla v keckách, nejdu-li tedy zrovna do fitka
  • děcku kupuju plastové barevné hračky, ideálně programovatelné, vítám jakoukoli hračku, která dítě zabaví tak, abych se mu nemusela věnovat, tablety, mobily atd.
  • na svačinu mu dávám plněný croisant, brumíka nebo dětské menu z mekáče
  • pití má v polypropylenové lahvi, je mi jedno, že bude neplodné, ale lahvička je hezká s barbínama, bleskem mc queenem, tak proč ne
  • když jsme nemocní, vykoupíme lékárnu, bereme léky, i když nemocní nejsme, pro jistotu
  • nevěřím ve vesmír, ani v čakry, věřím jenom v Gucciho
  • pokud mám holčičku, má od tří let nalakované nehty a k pátým narozeninám dostane svůj první make-up
pixabay.com

A je to venku, sečetla jsem body, jsem se sedmi body fiflena, ale v závěsu s pěti body outdooračka a čtyřmi body lesana.. takže taková smíšená povaha s převahou fiflenství. Konečně mám jasno! A jak jste na tom vy?

Další články


Kam dál